Principál sebeparodujícího gotického spolku Radio Werewolf, mluvčí Církve Satanovy, vtipálek i noční můra moderátorů. Jaké bylo vzít na sebe v době studené války a satanské paniky v USA vědomě stigma „nejzlejšího muže světa“?

Po boku gotické scény se v druhé polovině osmdesátých let šířila (zejména americkou) veřejností i vlna obavy z okultismu a především satanismu. Jak vážně někteří lidé tuto „satanskou paniku“ brali, nejlépe ukazují některá dobová videa.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že se tou dobou opět vytáhly ze stodol vidle s pochodněmi a pobouřené občanstvo se znovu vydalo na hon na čarodějnice. Příkladem za všechny mohou být i některé dosud sporné soudní procesy jako případ McMartin Preschool nebo West Memphis Tree. Mediálně živená hysterie dávala následovníkům „levé stezky“ zabrat. A jak tyto události asi „prospěly“ černooděncům gotické scény asi není třeba nějak zvlášť rozebírat.

Situaci nepomáhaly ani záměrně vyhrocené talk show jako „Hot Seat“, fungující mezi lety 1983 až 1992, kterou se její extrémně konzervativní moderátor Wally George nerozpakoval nazvat pojmem „combat TV“ – „bojová televize“. A právě do této show se jednou dostala i kontroverzní postava, stojící za goth/deathrockovým (a nutno říct i s velkou nadsázkou sebeparodujícím) kolektivem Radio Werewolf, jistý Nikolas Schreck.

Tento pro někoho náramně vtipný, pro někoho takřka osvícený (ne)svatý muž byl od poloviny osmdesátých let nejen aktivním muzikantem a impresáriem Radia Werewolf, ale i zásadní postavou v okultních kruzích. Působil jako veřejný mluvčí tehdejší Církve Satanovy, Séthova chrámu a svého vlastního Řádu vlkodlaka.

Schreck se oženil se Zeenou LaVey, dcerou zakladatele Církve Satanovy, a společně vydali několik knih věnovaných okultismu a esoterice, například „Případ Manson: Mýty a realita o šamanovi mimo zákon“ nebo „Démoni těla: Úplný průvodce sexuální magií stezky levé ruky“. Pro úplnost se sluší dodat, že se Nikolas a Zeena koncem 90. let zřekli satanismu a vrhli se na cestu umělců a učitelů buddhismu.

Vraťme se ale nyní ke Schreckovi, zde zpodobněném se svou ženou Zeenou, a jejich hudebnímu projektu Radio Werewolf. Kolegovi Christopheru Bickelovi z magazínu Dangerous Minds se totiž loni podařilo s Nikolasem udělat rozhovor…

PŮVODNĚ JSEM VĚDĚL JENOM O JEDNÉ ÚČASTI RADIA WEREWOLF V “HOT SEAT“, ALE TVŮJ WEBMASTER MI ŘEKL, ŽE JSTE TAM BYLI DOKONCE DVAKRÁT…

Nikolas Schreck: No díky Bohu, že ses na mne obrátil, abych opravil Tvou otřesnou nevědomost v této otázce zásadní důležitosti! Nyní budou moci budoucí historikové použít Tvůj článek, aby doložili, že se Radio Werewolf utkali s Wally Georgem hned třikrát. Náš první kolosální zápas v „Hot Seat“ se udál 25. dubna 1987. Tam to šlo tak dobře, že nás Wally pozval do své radiové show, kde nás nejdřív zasypal lichotkami, když mne představil jako muže nebezpečnějšího než Hitler, Jim Jones a Manson. Druhým hostem byl tehdy baptistický pastor, který mne oficiálně označil za posedlého. Náš závěrečný armageddon v éteru přišel na podzim roku 1987, kdy se Radio Werewolf navrátili do „Hot Seat“ a vyhlásili náš triumfální návrat na scénu po malé překážce, kdy mi v průběhu onoho rušného léta bylo uříznuto ucho.

Tato událost pak vedla k jakémusi pokračování pod názvem „Nevěsty Radia Werewolf“, neboť Wally, velký ctitel žen, byl natolik unesen mými dvěma striptérskými přítelkyněmi, které mne doprovázely do show, že si je později pozval jako hosty, aby mohl předstírat morální pobouření nad naším hříšným ménage à trois. I kdybych Wallymu platil za to, aby byl novinářem pracujícím pro Radio Werewolf, nemohl by odvést lepší práci.

WALLYHO PREZENTACE JE TAK PŘEHNANÁ, ŽE Z TOHO VE FINÁLE CELKEM NEČEKANĚ VLASTNĚ VYPADNE JAKO PADOUCH. MĚL JSI NĚKDY Z GEORGOVA CHOVÁNÍ POCIT, ŽE V TOM BYLA NĚJAKÁ NEUPŘÍMNOST NEBO DOKONCE FALEŠ?

Nikolas Schreck: Wally byl mistrovský showman – o nic víc a o nic méně neupřímný či falešný než jeho showbiz idol Ronald Reagan. Oba mazaně přijali přehnané role pro své specifické neandrtálské publikum v duchu staré dobré tradice americké populistické demagogie. V zákulisí byl ke mně Wally vždy slušný a navzdory svému rádiovému nepřátelství vlastně skutečně podporoval mou kariéru. Těžko říct, kdo z nás byl ten padouch a kdo hrdina. Naše setkání ale byla rozhodně profesionálními zápasy té nejvybranější kvality.

Přitom ale všechno, co jsme dělali, když se kamery rozjely, bylo zcela improvizované. Vzájemně jsme sloužili potřebám toho druhého. Pochopil jsem, že Radio Werewolf nemůže být „nejzlejší kapelou na světě“ bez vhodného Van Helsinga, soupeře jako byl Wally, aby nám odporoval. A on mne potřeboval, abych byl oním „člověkem, kterého rádi nenávidíte“, aby on pro své fanoušky mohl být tím kladným hrdinou. Ve skutečnosti všichni ti údajně věrohodnější novináři televizních společností, kteří se mnou dělali rozhovor, byli stejně tak strojenými muži a ženami dvou tváří jako Wally. On v tom alespoň byl upřímný.

V JEDNOM ČLÁNKU V NOVINÁCH OC WEEKLY JE OTIŠTĚN TENTO TVŮJ CITÁT: „OBECENSTVO BYLO VYBIČOVÁNO AŽ K NEFALŠOVANÉMU ŠÍLENSTVÍ. NEBRALI TO JAKO VTIP A PŘIPADALO MI DOST NEBEZPEČNÉ TAM BÝT.“ MYSLÍŠ, ŽE TO BYLA UZAVŘENÁ SMYČKA MEZI VYKOŘISŤOVATELSKÝMI MEDIÁLNÍMI CELEBRITAMI JAKO WALLY GEORGE ČI GERALDO RIVIERA A STRACHEM NAPLNĚNOU VEŘEJNOSTÍ V ÉŘE STUDENÉ VÁLKY, KTERÁ STVOŘILA SATANSKOU PANIKU OSMDESÁTÝCH LET? POCÍTIL JSI OSOBNĚ NĚJAKÉ NÁSLEDKY SVÝCH VYSTOUPENÍ V “HOT SEAT“?

Nikolas Schreck: Živé publikum, které bylo přitomno vystoupení Radia Werewolf v “Hot Seat“, se mohlo velmi snadno proměnit v lynčující dav. Já jsem ale byl v přilévání benzínu do ohně stejně tak lehkovážně nezodpovědný jako Wally. Je od Tebe prozíravé, že to všechno zasazuješ do kontextu Studené války. Když se totiž dnes podíváš na tahle a další střelená videa z 80. let bez povědomí o panickém strachu z bezprostředně hrozícího nukleárního armageddonu, který se během Reaganova režimu šířil Spojenými státy, je těžké pochopit onu hysterickou teologickou sílu, která živila satanskou paniku.

Wally a Gegaldo byli oba prostě jen baviči v oblasti poplašných zpráv, kteří se živili tím, že dávali vyděšenému publiku přesně to, co chtělo. A já byl součástí té samé uzavřené smyčky. Spolupracoval jsem s nimi tím, že jsem vědomě ztělesňoval jejich nejhorší strachy, neboť v této rané fázi jsme chtěli Radio Werewolf směřovat jako sebeparodující manifestaci, zrcadlící nejhorší noční můry, které tato společnost měla z „okultní hudby“.

Co se týče těch následků, Wally nás poprvé pozval do „Hot Seat“ po zděšené reakci na mé první veřejné ohlášení Radia Werewolf – tím bylo vyhlášení benefičního koncertu „Osvoboďte Mansona“, naplánovaného na pátek 13. v březnu roku 1987. Okamžitě po něm následovalo mnoho měsíců naplněných výhružkami smrti, sledováním losangeleskou policií, obtěžováním a pronásledováním mne i mých přátel, k tomu vykázání z některých klubů, potřeba mít na našich koncertech ochranku a podobně. Ale nedokážu určit, kolik z těchto rošťáren bylo inspirováno přímo pořady Wally vs. Werewolf.

JÁ BYCH ŘEKL, ŽE TVOJE VYSTOUPENÍ V “HOT SEAT“ JE MISTROVSKÝ KOUSEK TOHO, CO BYCHOM DNES NAZVALO „TROLLING“. I KDYŽ JSI PRONÁŠEL OČIVIDNĚ ABSURDNÍ VÝNOSY, NIKDY JSI NEVYSTOUPIL Z ROLE – VŠE JSI DĚLAL SE SEBEVĚDOMOU, KLIDNOU TVÁŘÍ. BYLO PRO TEBE TĚŽKÉ UDRŽET ROLI TVÁŘÍ V TVÁŘ TAK NEPŘÁTELSKÉMU PUBLIKU?

Nikolas Schreck: Ne, nebylo to těžké, protože jsem si už předtím při představeních a ve „skutečném životě“ cvičil udržení kamenné tváře i v mnohem extrémnějších situacích než byly ty v televizi. Přijímám Tvůj kompliment v duchu toho, jak to myslíš, ale „troll“ je v cyberřeči většinou prostě jen nějaký anonymní sadistický hajzl, který se pokouší vyvolat reakci jen pro samotnou reakci, a při tom je zbaběle ukrytý v bezpečí své klávesnice. Řekl bych, že mezi tímhle přístupem a osobní konfrontací tváří v tvář nepřátelské hordě je veliký rozdíl. Také „trolling“ implikuje určitou neupřímnost, zatímco zrovna tato naše vystoupení byla jen trochu karikovaná zveličování obecných názorů, kterých jsem byl zastáncem.

Ve skutečnosti to, co jsem řekl v “Hot Seat“, bylo schválně zjednodušené pro ty méně inteligentní a zkroceno pro toto konkrétní obecenstvo, které jsem nepovažoval za schopné porozumět ještě mnohem radikálnějším nábožensko-magickým pohledům, které jsem roku 1987 zastával. Co se týče toho vystoupení z role – veškerá má práce, tehdy i nyní, má v sobě určitou míru černé komedie hrané s kamennou tváří, na kterou, abys jí „chytil“, musíš být na stejné vlně. Z mého současného pohledu tantrického buddhisty neexistují v té proměnlivé ilusi, o které si představujeme, že je to naše stálé já, žádné pevné “charaktery“.

NAVÁŽU NA PŘEDCHOZÍ OTÁZKU – VAŠE VYSTOUPENÍ V „„HOT SEAT““, STEJNĚ JAKO VYSTOUPENÍ RADIA WEREWOLF V SHOW RASISTY TOMA METZGERA „RACE AND REASON“ PŘEDSTAVOVALO COSI, CO BYCH POJMENOVAL JAKO „KOMICKÁ STRÁNKA“ NIKOLASE SCHRECKA. ODPUST MI, JESTLI TO CHÁPU ŠPATNĚ, ALE ZDÁ SE MI, ŽE SIS VYLOŽENĚ LIBOVAL V TOM VYTÁČET MODERÁTORY TĚCHTO POŘADŮ.

A POKUD TO JAKO ŽERT CHÁPU DOBŘE, ZDÁ SE MI TAHLE POLOHA VLASTNĚ V POMĚRNĚ OSTRÉM KONTRASTU VŮČI MNOHEM SERIÓZNĚJŠÍ TVÁŘI NIKOLASE SCHRECKA V DOBÁCH, KDY BYL MLUVČÍM CÍRKVE SATANOVY A SÉTHOVA CHRÁMU. TAM DOŠLO K NĚJAKÉMU VĚDOMÉMU ROZHODNUTÍ, ŽE SE PO VŠECH TĚCH SKOPIČINÁCH S RADIEM WEREWOLF ROZHODL ZAČÍT „CHOVAT VÁŽNĚ“?

Nikolas Schreck: Vlastně jsem byl u Toma Metzgera v „Race and Reason“ dvakrát – jednou „komicky“ v první fázi Radia Werewolf roku 1987 a podruhé v srpnu 1988 – to už zcela „vážně“ s příchodem druhé fáze kapely. Ano, měl jsem jistou zálibu v tom, že jsem hraní své černé komedie s kamennou tváří protlačoval do těchto vystoupení. Ale stejně, jako jsem nikdy nedělal „trolla“, bych svá vystoupení nikdy nezařadil do kategorie „žert“. Nicméně než abych osvětloval tyto jemné stránky věci, raději nechám lidi, aby mou práci interpretovali, jak jen sami chtějí. Proto jsem se rozhodl tyto věci nepřeanalyzovávat až k smrti.

Dva faktory by snad mohly osvětlit to, co vidíš jako kontrast mezi mou komickou a vážnou veřejnou stylizací v průběhu rituálu Radia Werewolf. Vždycky tu bylo napětí mezi dvěma polohami projektu – mezi stránkou „Addamsova rodina“ a „Mansonova ‚Rodina‘“. V létě roku 1987 jsem došel k závěru, že afektovanější, známými monstry inspirované aspekty raného Radia Werewolf, které dosáhly svého vrcholu (nebo dna) vystoupením v komediálním filmu „Pohřební akademie“, byly vtipné, ale došly svého konce.
 
A zadruhé jsem vlastně neměl možnost rozhodnout se, že se budu chovat vážně. To svět kolem zvážněl. Začátkem roku 1988 satanská panika propukla v celonárodní hysterii. To už nebyl čas blbin a šaškáren, ale skutečný hon na čarodějnice. Zavírali se nevinní lidé. Svoboda projevu a náboženství byla ohrožena. Tím, že jsem byl sám konfrontován absurdními obviněními z trestných činů a přetrvávajícími výhružkami z řad fundamentalistické křesťanské policie, neměl jsem jinou možnost než přerušit svou tvůrčí práci a proaktivně se začít bránit v médiích.

Když jsem například tou dobou vyrazil na propagační turné k mé knize „Mansonův případ“, čelil jsem – hlavně v případě bulváru – ne rozhovorům, ale sérii vážných morálních inkvizicí, které mi nedávaly jakýkoliv prostor pro humor. Já bych se byl býval mnohem raději držel hudby, než mrhal časem s šašky jako Geraldo a jemu podobní, ale tehdy bylo nezbytné zaujmout stanovisko, abych vůbec přežil.

POKUD BY SIS VŠEMI TĚMI ÚČASTMI V „„HOT SEAT““ MĚL PROJÍT CELÝMI ZNOVU – ŠEL BYS DO TOHO? A KDYBY ANO, UDĚLAL BYS NĚCO JINAK?

Nikolas Schreck: Jako buddhista středního věku, kterým nyní jsem, bych snadno mohl odsoudit toho mladého arogantního uctívače Ďábla, kterým jsem byl dřív. Ale došel jsem si k tomu to vidět tak, že jsem musel projít každičkou chybou, kterou jsem kdy udělal, abych mohl dojít tam, kde jsem teď. Wally mi ukázal, jak falešná hra celý ten mediální cirkus doopravdy je. A to byla cenná lekce, která mi přinesla užitek.  



Dnes je Schreck tantrickým buddhistou a jedním ze zakladatelů Sethian Liberation Movement. Jeho posledním hudebním projektem je Kingdom of Heaven, ve kterém hraje i bývalý basák Radia Werewolf James Collord. Spolu pak loni odehráli jako Kingdom of Heaven koncert na Wave Gotik Treffen. 

mohlo by vás také zajímat

Deathrockoví Nag otevírají nový rok třetí studiovkou

Arctic Flowers jdou na novém albu přímo k lovci

Deathrockoví WitchHands představují svoji prvotinu

Skryté klenoty roku - díl druhý