Report z WGT 2016 – pátek

Je to za námi. Rok se člověk těší a pak se ani nenadechne a jede domů. A jaké to jubilejní WGT bylo?

Nephilim: Už mnohokrát jsme to v našich článcích opakovali, přesto si to neodpustím ještě jednou - přijet na Wave Gotik Treffen je pro příznivce temné subkultury jako vrátit se domů. Těžko popsatelná atmosféra pospolitosti, tolerance a někdy až frenetického nadšení je prostě všudypřítomná napříč celou saskou metropolí. A pokud ten pocit jednou okusíte, táhne vás to sem pořád. Proto stejně jako každý rok balíme roztodivné šatstvo a další nezbytné propriety a míříme vstříc pětadvacátému ročníku největší gotické sešlosti světa. Naše česká equipa sice na poslední chvíli nečekaně prořídla, přesto se vám i v takto havarijní sestavě pokusíme psaným slovem a fotoreportem co nejlépe přiblížit to, co se v Lipsku letos odehrávalo.

Vzhledem k časové zaneprázdněnosti vynecháváme čtvrteční opening party v zábavním parku Belantis na jihu Lipska a vyrážíme během pátečního dopoledne. Naše natěšení záhy zkalí série kolon aut a tak naši tradiční soutěž o 'prvního spatřeného gotika' vyhlašujeme ve městě až okolo půl třetí odpolední (tou dobou druhá výprava po několikahodinové pauzičce v koloně teprve potkává MHD v legendární Roudnici - pozn. Demi). Bravurně vyřizujeme formality, zabydlujeme se a s úderém páté už stojíme v majestátním prostoru Kuppelhalle a čekáme na Christiana Erdmanna a jeho martial industriální projekt Triarii. O obsahu víc napíše kolega Beowulf, který byl ze setu německých vojevůdců o poznání nadšenější než já – ostatně být svědkem takto laděného setu za denního světla a ještě na úvod čtyřdenního hudebního maratónu se mi zpětně nejeví jako ideální nápad.

Beowulf: Nebývá to časté, aby nejočekavanějším vystupujícím festivalu byl hned první projekt, ale letos mi to tak vyšlo. V krásných prostorách Volkspalast Kuppelhalle se představil domácí martial industrial projekt Triarii. Ten se za zhruba třináct let své existence vyšvihl mezi nejlepší svého žánru. Christian Erdmann a jeho kumpán se po intru přemístili k bubínkům a perkusím zatímco symfonická část byla puštěna z playbacku. Bohužel hlavně úvod koncertu byl až příliš potichu a mně se vkrádaly na mysl vzpomínky na dávný koncert In Slaughter Natives na témže místě, jehož hlasitost byla zhruba na úrovni nahlas puštěné hi-fi věže doma v obýváku.

Nejsem zastánce nesmyslného proražení ušních bubínku, ale tak majestátní a rázná hudba, jakou produkují Triarii vás musí trochu „nakopnout“. Navíc i Christianovo deklamování nepůsobilo ze začátku moc převědčivě. Postupně se vše srovnalo a hlavně v pasažích, kdy oba bubnovali pěkný marš, jsem si spokojeně podupával do rytmu. Co se výběru skladbeb týče, jednalo se o průřez různými alby a tak zazněla třeba "Exile", "Son of the Sun", "Europa" či "On Wings Of Steel". Koncert to byl dobrý, ale stále je pro mě Triarii hlavně o deskách a naživo mě Erdmann zatím „nesestřelil“. Ja mu ale věřím, že se mu to jednou povede. :) 

 

Nephilim: V polovině setu Triarii mizím do nedalekého Kohlrabizirkus. Cestou potkávám (snad jako každý rok) Pokémon Reaktor a o poznání hubenější Schmu se mi chlubí svým novým vozidlem z mladoboleslavské automobilky, které dle německého zvyku pojmenoval – a dal mu po mně jméno Jaroslav. :)

To už ale vcházím do jednoho košíčku podprsenkovité stage v Kohlrabizirkus a na pódiu se zahřívá trojice Germánů v bílých kombinézách ne nepodobných atombordelu s černými kšandami. Mé premiérové setkání s The Sexorcist. Pokud jste dosud neměli tu čest s hudbou projektu, kterému za mikrofonem vládne Chris L. z Agonoize (a který na rozdíl od Pokémoního frontmana docela znatelně přibral) a za klávesy jeho kumpán Gunnar Kreuz, budete možná překvapeni. The Sexorcist jsou totiž naživo převážně tanečního, dá se říct až diskotékového ražení a nečekejte žádné drsné pózy či pomůcky. Jejich Erotic Body Music má zřetelný osmdesátkový retro nádech a i když se jedná jen o kříšení dávno známého modelu, odezva z publika byla víc než vřelá. Pánové projeli skrznaskrz svou debutovou desku "Klangkörper" i nejnovější EPčko a navrch přidali cover "Relax" od Frankie Goes To Hollywood. Příjemné a dobře řemeslně zvládnuté, ale nikoliv kulervoucí.

Následující kapelu jsem až do WGT neznal vůbec. Američani Ruined Conflict fungují pět let a za tu dobu stihli vydat tři alba, prozatím poslední placka "A Voice For The Voiceless" vyšla letos v březnu. Pokud máte oposlouchané všechny desky VNV Nation a hledáte nějakou alternativu, určitě sáhněte po partě Xaviera Moralese. Je tam všechno, co máte na VNV rádi – future/synthpopové melodie, rytmické a chytlavé skladby, koneckonců i zavalitý holohlavý Morales se podobně pohybuje jako Ronan Harris a používá stejné frázování, nemluvě o totožném zabarvení hlasu. I tak nelze říct, že by Ruined Conflict byli bezduchou kopírkou – pod vrstvou futurepopu lze vystopovat mnoho dalších vlivů od alternativního rocku, přes klasickou hudbu až třeba po indusmetal. Pozorné a překvapivě početné publikum ocenilo hodinový koncert bouřlivým potleskem a jsem si jistý, že o nich ještě hodně uslyšíme.

Demi: Agra se před sedmou hodinou večerní zaplnila armádou človíčků s klobouky, cvikry a záplavou propriet, které pokrývalo až několik kilogramů ozubených kol a trubek. Steampunkeři se samozřejmě přišli podívat na show Abney Park, které naše výprava stihla jen druhou polovinu. Pravdou však je, že mi i tahle část stačila. Nejzajímavější jsou na kapele stylové kostýmy, jinak jsem se po pár minutách začal raději bavit pozorováním zmíněných vynalézavých individuí. Výslednému dojmu nepomohlo ani denní světlo v hale a prapodivný nevýrazný zvuk. Početný ansábl se snažil a hrál s nasazením, nechyběly housle, tahací harmonika ani modře svítící klávesy, leč všechno marno. Je na čase vyklidit pozice. Vtipný obraz se oku návštěvníkovu naskytl, když se mezi dosavadní osazenstvo haly začali mísit rohatí a chlupatí fandové následujících Faun.

 

 

Nephilim: Co napsat o dalším vystoupení v Kohlrabizirkus? Daniel Myer je elektronická hvězda první velikosti, ať už hraje jako DJ, obsluhuje různé druhy mašinek v bezpočtu různých formací a projektů, nebo se prostě jen chopí mikrofonu v Haujobb. Německou electrostar na pódiu doplňoval Dejan Samardzic a Manuel G. Richter (Xabec) a jejich set byl přehlídkou profesionality a instrumentální zručnosti, podané s nevídanou lehkostí. Páteří celého vystoupení byla loňská deska "Blendwerk" a když zazněly první tóny singlu "We Must Wait", s vokály přispěchal na pomoc i Jean-Luc De Meyer z F242. Haujobb snad ani nemůžou zklamat a svou výsostnou pozici na německé scéně opět potvrdili.

Trojitá bicí artilerie předznamenala headlinera pátečního večera v Kohlrabizirkus, kterým byli domácí Project Pitchfork. Ti, kteří nechali příchod na jejich koncert na poslední chvíli, odcházeli zklamaní, dvousetmetrová fronta marně čekajících se táhla přes celé přilehlé parkoviště. 'Vidle' jsem měl možnost vidět už mnohokrát, tentokrát jsem byl zvědavý na výroční set ke čtvrtstoletí činnosti. Kromě trojitého bicího supportu (který mi přijde spíš úsměvný než obdivuhodný – nic proti kvalitě bicmenů!) byla přítomna kompletní útočná trojice Spilles/Jansen/Scheuber, posledně jmenovaný projevoval během setu zřejmě nejvíc zájmu a nasazení za posledních pár let.

Publikum bylo od začátku ve varu a dostávalo dávkovanou krmi v podobě klasických hitovek, které znějí skoro na každém koncertu ("Timekiller", "God Wrote"), novinek ("What Have We Done"), kapelních oldies ("Conjure", "K.N.K.A.") nebo málo hraných věcí, které fanouška potěší asi nejvíc ("I Am (A Thought in Slowmotion)", "Alpha Omega"). I když bylo všechno na svém místě: sedm LED-stěn, průzračný zvuk a Spillesovo chrčení, měl jsem pocit, že to celé tak nějak není ono – pravdou je, že české koncerty Pitchforků mi zřejmě nastavily laťku ještě o level výš. Počkám tedy na první přídavek ("Souls"), kterou musí kapela kvůli technickým problémům začít nadvakrát. Pak už mířím na popůlnoční překvapení do veletržní haly Agra. Za mne letos Project Pitchfork na WGT na stupně vítězů nedosáhli.

Zmiňovaným nočním bonbónkem byl kmotr gotického rocku Peter Murphy, kterého jsem viděl naposledy před sedmi lety na stejném místě. Mistr v bílém kabátci ála svěrací kazajka byl opět hlasově vynikající, doprovodná kapela (především kytarista!) šlapala jako hodinky. Ovšem i tentokrát jsem odcházel spokojený jen napůl. Hlavním důvodem byl nevyvážený setlist, který nabízel na můj vkus příliš mnoho poloakustických skladeb a v místech, kdy by si početný dav přihlížejících zasloužil přitlačit na struny, vystoupení prostě spadl řetěz (a vím, že se mnou někteří nebudou souhlasit, viď, Clamor?). Nicméně kdo se nenechal odradit, dočkal se v závěru kýžené odměny v podobě vesmířana Ziggyho Stardusta. Děkujeme, pane Murphy, ale teď je na řadě party!

 

 

Beowulf: Další naší zastávkou byl Felsenkeller, který byl tento večer ve znamení gothic rocku. Jako první se představili u nás relativně známí The House of Usher. Bohužel jsem ten večer nějak Usherům nemohl přijít na chuť a tak nějak se naladit na stejnou vlnu s kapelou. Po pár skladbách jsem vyrazil na čerstvý vzduch a na něco k snědku. Snad přístě. V samotném prostoru i po rekonstrukci, jejíchž dopady mi zůstaly skryty, zůstavá při koncertech stále dost nepřijemné klima. 

To nasledující Girls Under Glass byla jiná káva. Fajn melodie, pěkně plochý zvuk automatického bubeníka a svižné tempo, to je to, co vás udrží po všem tom cestování na nohou. Kapelu jsem do té doby znal jen podle jména a dle programu měla hrát v původní sestavě z 80. let. Možná právě proto mi to velmi připomínalo starší skladby Cassandry Complex, kterou mám celkem rád. Přijemné překvapení a pro mě asi dost možná „objev“ festivalu.

Demi: Na WGT je dobré plány zbytečně nepřekombinovávat. Jinak se vám totiž může snadno stát, že vyrazíte do NonToxu na Centhron a v půlce cesty zjistíte, že už to vlastně nemá moc cenu. Vzdáte to tedy a pustíte se směrem Kohlrabizirkus na „piškvorky“, abyste po dosažení cíle zjistili, že je na místě fronta jak na banány za „komára“. Důležité je nenechat se odradit. V následně zvolené Ville se totiž už připravovala švédská kometa Wulfband. V malém klubíku bylo narváno tak, že jste se museli vlisovat mezi další těla a dál už se člověk nehnul ani o centimetr, což je v případě jejich maximálně energického EBM velká potíž. Do toho se po chvíli rozmžikaly stroboskopy a dvojice spustila svoje masakrální představení. Za bicími kukla, u mikrofonu rozervaný pytel od brambor, zabijácká rytmika, štěkavý vokál, „Aggresivität“, „3,2,1, Nein“, tříská to, bliká to. Škoda toho lidu, jinak by se jednalo o jeden z vrcholů festivalu. Tak snad brzy ve větším…

Zůstáváme ve stejném klubu, tedy ve Ville, jen popocházíme na jinou stage. Na Tanzfläche 2 (mimo ni a jedničku je tu k mání ještě i trojka!) v rámci tematického večera, nazvaného „25 Jahre Terror Dance“, úřaduje dvojice DJs – Robotomy Operation a Lärmbelästigung. Nejde se u tohoto zážitku nepozastavit. Představte si industrial bez rytmiky. Tedy různé hluky a šramoty, které se vlní a vaše tělo se musí orientovat jen podle těchto zvukových šablon. Zpočátku do toho všeho houkala siréna, později byl zapnut buchar. Takže máte halucinace ze strob, do toho leze tahle podivnost a později vám onen buchar začne zasazovat jednu drtivou ránu za druhou. Nečekaně intenzivní a rozhodně nejpodivnější multimediální zážitek letošního WGT. Naše další kroky vedou na party do klubu Darkflower, ale i odtud nás odhání nemožnost dostat se dovnitř. Je na čase pokřtít i hotel, zítra je to totiž taky den!

Další fotografie najdete v naší galerii.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

výborně napsané !
Hele, Nephi, náhodou TAKHLE s tebou souhlasím. Líbí se mi jak jsi to o Péťovi napsal. Mně se ten koncert líbil proto, že jsem neměla moc velký očekávání a vlastně mě to mile překvapilo. Zvlášť teda to, že zahrál i ty starý pecky, který prostě miluju a jen kvůli těmto songům, bych dokázala ty couračky poslouchat ještě další hodinu.

Přidat komentář