Další díl reportáže z pětadvacétáho Wave Gotik Treffen.
Demi: První noc na letošním WGT byla náročná, jak už to tak u prvních nocí bývá. Klasicky zmizel skoro všechen alkohol, který měl vydržet na celý víkend a ráno nebylo tak úplně ránem. Nicméně polední snídani jsme stihli (v mém případě poprvé a naposledy) a u probírací kávy byl čas na sdílení prvních dojmů i plánování věcí příštích. Nakonec padla volba následujícího programu na středověkou vesničku, ke které jsme se záhy také vypravili.
Před Heidnisches Dorf byla docela děsivá a už vlastně tradiční fronta, do které se nám ani trochu nechtělo. Postavili jsme se tedy někde k jejímu středu a po chvíli se rafinovaně vmísili mezi čekající. Dobrý pocit z vyčůrání s návalem vydržel jen k ochrance, která nás poslala do vedlejšího vchodu určeného návštěvníkům s WGT páskou, kde žádná fronta nebyla. Uvnitř pak podle očekávání nebylo k hnutí a mezi stánky se člověk posunoval kačení chůzí.
Odměnou za trpělivost mu pak mohla být medovina a hromada různých druhů jídla, která byla vítanou změnou proti většině pokrmů, které byly jinak na festivalu k mání. Na své si samozřejmě přišli milovnící sošek všemožných draků, drátěných košil, rohů všech velikostí (některé se dalo v klidu použít i jako batoh). Zakoupit se dokonce dal i kachní pařátek. I ve vesničce byla jedna menší open air stage, ale na té se v naší přítomnosti nic moc zajímavého nedělo a daleko víc pozornosti si vysloužilo rožnící se masíčko a množství zajímavých kolemjdoucích modelů.
Nephilim: Sobotní ráno bývá v Lipsku nejkrušnější. Tělo se dostává do stavu podobného jetlagu, ještě si nezvyklo na noční radovánky a dopolední spánek, a tak trochu protestuje. Snídaně (a vyprošťovací pivo) nás ale dostává znovu do blaženého stavu a my vyrážíme nakoupit zásoby na následujících pár dní, protože o Letnicích je zavřeno. A pak už tradá do víru města a za kulturou, kvůli které jsme tu především.
Prvním cílem naší části výpravy je příjemný klubík Täubchenthal, který bude v sobotu zasvěcen převážně punkovějším a avantgardnějším souborům. Celý večírek odpaluje britská legenda Sigue Sigue Sputnik, při které půl setu bojujeme o místo, kterak muzikanty alespoň spatřit – je tu totiž neskutečně narváno. Vůbec se nám zdá, že letošní WGT přilákalo znatelně víc návštěvníků. SSS nabízejí tradiční maškarní podívanou s péřovými čelenkami a setlistem, který se za posledních pár let moc nezměnil, přesto jejich vystoupení vždycky přiláká spoustu lidí. Podle mého názoru proto, že kapela ve svém disco/new wave/punku nemá důstojného nástupce.
Počkáme na "21st Century Boy a "Love Missile F1-11" a jdeme na vzduch. Venku se mezitím honí mraky a od včerejška se citelně ochladilo, uvnitř Täubchenthealu ale zima nebude. Na pódium totiž přicházejí Christ vs. Warhol. Americká deathrocková čtveřice ctí nejryzejší základy žánru počínaje číratými drtiči strun až po excentrický vypjatý vokál skvělé pěnice eveghost. Christ vs. Warhol nabídli samozřejmě to nejlepší z jejich prozatím jediné, šest let staré desky "Dissent", ale navrch přidali několik nových a o poznání klidnějších skladeb, ve kterých punkovou dravost přesto cítíte. Výborný koncert ještě znásobil mé očekávání nad další studiovkou, na kterou čekáme na můj vkus už příliš dlouho.
Demi: Když už jsme byli v tom okukování místních atrakcí, pustili jsme se cestou i do zkoumání sortimentu v Agře. Většina z prodávajících je tu každý rok a i tady platí, že se člověk setkává se starými známými a cítí se jako doma. Agru tou dobou rozeznívají první tóny vystoupení britských elektronických nestorů Portion Control. Ti na scéně řádí od roku 1980, ale já s nimi měl čest vůbec poprvé. Dvojice v černém začala zvolna a nemůžu říct, že by mne jejich poměrně monotónní start nějak strhl. Old schoolové „íbíemko“ s deklamovaným vokálem se posléze přeci jen trochu rozhýbalo, ale touhu shánět se po studiových albech (a že jich je) ve mně zrovna nevyvolalo.
Nephilim: Dávám vale Täubchenthalu a mířím do centra. Někdejší městská radnice Altes Landratsamt je v sobotu zaměřena na experimentálnější formy elektroniky, přicházím těsně před začátkem setu řecko-švýcarských Reaper. Tohle electroindustriální dvoučlenné dítko tvoří Vasi Vallis (Frozen Plasma, Namnambulu) a Gregor Bayerle (Skyla Vertex nebo také L'Ame Immortelle). Jejich převážně statický set byl na první poslech běžná německá 'tucka', ale už po chvíli pozorného poslechu se vám odkrývají další vrstvy spletitého zvuku, ve kterých můžete rozklíčovat např. keltské motivy, samply z horrorových filmů nebo chrámové chorály. Tvorba pro náročnější posluchače a milovníky zvukových nápadů, ne nadarmo se Reaper etablovali jako uznávaní remixéři např. pro Suicide Commando, VNV Nation, Nachtmahr či [:SITD:]. Doporučuji!
Aleister: Na americkou deathrockovou sebranku Tragic Black jsem se opravdu těšil. Po jejich delší odmlce jsem se obával, že vystoupení na WGT bude syrové a bude připomínat spíš jen vzpomínku na dávné časy. Nicméně i kdyby si sama kapela nebyla jistá v kramflecích, bouřlivé ovace publika by jí drive určitě dodaly. Za vrchol euforie jsem považoval návštěvu, která se posléze dostavila na pódium. Tou byl kytarista z dnes již neexistujících All Gone Dead, který společně s Tragic Black odehrál písničku "Newspeak (Room 101)" – za velké asistence publika.
Demi: Leather Strip nepatří k mým nejoblíbenějším elektrárnám. Zpočátku mi také jejich show přišla lehce rozpačitá. Ne snad špatná, to ne. Jen jsem se nějak nemohl rozhýbat. Proti svým předchůdcům měli i nějak slabší zahuhlaný zvuk. Ten se však naštěstí postupem času zlepšil a mamka s taťkou nakonec rozjeli solidní expres, který publikum přeci jen strhnul na svou stranu. Druhou polovinu setu jsem tak už poctivě odtančil taky spolu s „Evil Speaks“, „Adrenalin Rush“ či „Don´t Tame Your Soul“.
Ale teprve potom to přišlo! Claus oznámil přítomným, že právě prožívá nejhezčí večer jeho života (a prý nekecá) a vypouští mezi lidi samuraje. „Japanese Bodies“ vzápětí boří vlnobití poskakujících těl a najednou tu máme prvotřídní taneční mašinu a párty jako z partesu. Celý set potom uzavírá rozverný cover „Sex Dwarf“, srdceryvné loučení s publikem i Clausovo chlácholení Kurtovy slabé chvilky slovy „dont´t cryyy boooy“.
Aleister: Než jsem se stihl rozkoukat a srovnat vše co jsem viděl a slyšel, už na podiu v Täubchenthale stál Lucas Lanthier se Cinema Strange, tedy s tím, co z nich zbylo (Lucas, Michael a Daniel Ribiat). Trochu jsem se obával, že Cinema už nebudou to co dříve, že ta krásná šílenost, která z nich na podiu kdysi přímo tryskala, je nenávratně pryč. Jakmile však začali hrát, veškeré obavy se rozplynuly. Stáli jsme na špičkách – snažíc se vidět přes číraté deathrockery, abych pozoroval Lucasovo zpěvné "kvílení" a pohyby, za které by ho nejeden psychiatr poslal do blázince (přesně to, co na Cinema Strange máme tak rádi!). Byl to neskutečný zážitek a já nemohl ještě dlouho po koncertě věřit, že jsem měl to štěstí, je konečně vidět naživo i když možná naposledy – kdo ví.
Demi: Sobotní večer jsem se žádné vyložené srdcovky nedočkal a tak jsem se rozhodl setrvat v Agře a podívat se na další klasiku. Pravdou však je, že Die Krupps se prezentovali všelijak, ale stoprocentně ne jako nějací veteráni. Na scénu vletěli jako parta mladíků s neskutečně nabroušeným zvukem v zádech. Že se tihle pánové nenechají zahanbit, bylo jasné, ale že budou patřit k tomu nejlepšímu co na letošním WGT uvidím (myšleno v dobrém, protože k vidění tu bylo mnohé) jsem upřímně řečeno nečekal.
Chlapci postupně vběhli na scénu během úvodních tónů „Hi Tech / Low Life“ a bez velkého okounění se pustili do přihlížejících. Většinou bývám na mix výrazné kytarové vozby a elektroniky háklivý, ale „kroupám“ to šlapalo tak neskutečně a se skvělým zvukem, že jsem se během „Schmutzfabrik“, „Risikofaktor“, „Kaltes Herz“ a „Der Amboss“ nestihl ani nadechnout. Juergen si zatím vesele tříská do kovových trubek a kytarista Marcel Zuercher (vizáží nevlastní brácha Daryla ze seriálu „Walking Dead“) strouhá jedno kilo za druhým.
Celý strhující set zakončil „Fatherland“ a diváctvo neuspokojil ani přídavek v podobě skvěle zmetalizovaného štychu „Wahre Arbeit Wahrer Lohn“. Dostalo se tak ještě na hitovku „Bloodsuckers“, v jejímž finále muzikanti stylově roztřískali svoje nástroje. Snad jen bicí nepřišly k úrazu, jinak zůstala na scéně pouze změť bince, která jen podtrhla skvělý set headlinerů sobotního večera v Agře. V podobném duchu pokračoval i večírek na hotelovém pokoji, protože přišel čas seznámit jeho osazenstvo s Kovárnou. "Středa, čtvrtek, pátek, sobota..." a neděle na WGT se blíží.
Další fotografie najdete v naší galerii.
Přidat komentář