Pokud sledujete pravidelně naše Strašání, pak jste už jméno Honzy Vojtíška mohli zaznamenat. Rozhodli jsme se, že tohoto sympatického spisovatele hororů a tvůrce hororového časopisu proklepneme podrobněji. Dozvíte se tak mimo jiné, jestli se u nás psaním hororů můžete živit, nebo jestli se vám může stát, že potkáte českého spisovatele na Wave Gotik Treffen...

Sanctuary.cz: Ahoj Honzo, jak se dnes máš a jak se ti zamlouvá přechod z tropických veder do podzimních teplot?

Honza Vojtíšek: Je to paráda. Vítám to. Nemám rád léto, horké a parné letní dny vyloženě nesnáším. Miluji zimu, mám hrozně rád podzim a déšť, ten si doslova užívám. Takže zatímco všichni smutní, já se naopak raduji. Protože přichází dvě nejlepší roční období.

Sanctuary.cz: Řekni nám něco o sobě. Kdo je Eraserhead, tedy Honza Vojtíšek?

Honza Vojtíšek: Nejtěžší otázku hned na začátek? Ale tak aspoň to odbudeme. Eraserhead není nikdo, jen prostý internetový nick. Něco jsem tam napsat musel. A jeden z nejšílenějších filmů mého oblíbeného režiséra bylo první, co mě napadlo. A pak už to zůstalo. Já vlastně ani nevím, jak se to vyslovuje. Jsem skoro čtyřicetiletý punker v aktivní (ale ne myšlenkové) výslužbě, pracující na železnici a vychovávající (respektive pokoušející se vychovávat) sedmiletého čerstvého prvňáka. Mám rád knihy, hudbu a filmy (v tomto pořadí) různých žánrů. Hrozně rád čtu, literaturu a knihy nadevše miluji.

Nejsem ale příznivec komiksů (ač jsem napsal pár realizovaných komiksových scénářů), prostě mě nebaví, přijdou mi nudné a nezáživné a elektronického čtení. Kniha je pro mě víc než jen sled písmen nesoucích příběh. Je to obálka, její váha, vůně, grafické a typografické zpracování, typ papíru, ilustrace. Proti čtečkám teoreticky nic nemám, ale není to nic pro mě. Myšlením jsem v podstatě anarchista a misantrop. Nestydím se za nic z toho, co dělám, co si myslím nebo říkám. Občas mi ale jede huba rychleji než mozek. Rád vařím a, i když už nejsem vegetarián ani vegan, mám rád vegetariánská a veganská jídla. No a pak je tu samozřejmě horror, už několik desetiletí a aktivně skoro deset let můj věrný souputník.

Sanctuary.cz: U nás není moc spisovatelů, kteří by se specializovali jen na psaní hororů. Proč tedy horor? Co tě na něm tolik baví?

Honza Vojtíšek: Myslím si, jsem o tom takřka přesvědčen, ale s nikým se o tom přít ani hádat nemíním, že horror je skoro jediný žánr, který komplexně pojímá člověka a zabývá se jím. Jeho nitrem, jeho myšlením, chováním a reagováním. Ať už jde o abstraktní nadpřirozený strach a reakce na něj nebo vyloženě jeho vlastní chování v určitých a všemožných situacích. Horror člověka doslova pitvá. To se mi na něm hrozně líbí. Mám nejvíce rád nadpřirozený a speciálně démonický horror, ale líbí se mi i jeho psychologická, realistická a lidská stránka. Nějak zvlášť neulítávám na gore, ale dokáži ocenit dobře napsané nebo natočené scény mučení a ničení lidského těla. A tyhle scény se dobře píšou.

Horror se vyvíjí, už si nemyslím, že by měl čistě jenom strašit (což je ale samozřejmě vždycky plus a pořád to je jeho předností) nebo že by měl být jen nadpřirozený, považuji za horror i věci, které v člověku dokáží vyvolat nepříjemné pocity, přimějí ho cítit se nepříjemně, znechuceně, nesvůj. A to mě baví. Postupem času jsem zjistil, a zmiňují to i čtenáři v komentářích a recenzích, že se ve své tvorbě hodně a rád věnuji právě lidem, jejich chování a konání. To mě hrozně baví.

Často píšu o sexu, některé mé povídky hraničí až s pornem. Není to ale proto, že je sex laciným pozlátkem zvyšujícím popularitu a zájem, ale mě baví se vžívat do různých situací a odhalovat, co všechno by v nich člověk mohl dělat a cítit (a netýká se to jen sexu). Vychází to i z mého hodně volného a otevřeného přístupu k sexu, kdy pro mě, pokud to lidi dělají dobrovolně a neubližují při tom ostatním, není nic tabu a nic mě nepohoršuje.

Sanctuary.cz: Prozradíš nám svoje idoly a vzory? Který spisovatel hororů baví nejvíc tebe osobně?

Honza Vojtíšek: Tohle je trochu ošemetná otázka, protože ať zmíním jakékoliv jméno, u žádného z nich určitě nepůjde o 100 %. Určitě je třeba zmínit Stephena Kinga, kterého mám ale rád jen jako horrorového autora a to ještě 80. a 90. let. Jeho horrory z tohoto období mám rád a hodně mi daly. Dnes už ale k němu a jeho novějšímu dílu mám dost výhrad. V podstatě jsem s ním skončil poté, co vydal výbornou knihu (pro mě jeho čtvrtou nejlepší), kterou mě rozplakal, „Pytel kostí“. Jeho knihy po roce 2000 nějak zvlášť nevyhledávám. „Ostrov Dumma Key“ je dobrý, ale to jen vykradl své mladší já. „Temnou věž“ jsem nedočetl a nemíním to ani dělat, fantasy mě nebaví. Mám doma „Puls“ a někdy na něj snad dojde řada.
 

Honza s Grahamem Mastertonem

Částečně, ale opravdu jen trochu, hlavně a převážně v oblasti nebát se překračovat představivost a jakési pofiderní meze, mi cosi dal Clive Barker. Ten mě ale zklamal a přestal bavit přechodem k fantasy (o kterém si myslím, že on ho chtěl psát vždycky, ale v mládí na to neměl, a vždycky se mu to zvrtlo v brutální horror). Nejhlavnějšími jmény tedy budou mistr Howard Phillips Lovecraft pro neskutečnou atmosféru a představivost (i když i on má slabé kousky a jeho fantasy úlety mě nebaví) a Graham Masterton pro svoji přímost a drsnost.

Jsem hrozně rád, že jsem s Mastertonem v průběžném kontaktu a že jsme se osobně setkali. Nedávno jsem se dostal k dílu amerického autora Edwarda Lee a velmi mile mě překvapil svou povedenou kombinací klasické horrorové atmosféry s brutalitou a nezřízeným sexem. A asi bych zmínil ještě polského autora Stefana Grabińského, pro jeho zálibu v železnici (vydal dokonce celou povídkovou horrorovu sbírku spojenou s železnicí) a povedenou atmosféru.

Sanctuary.cz:  Já si pamatuju jako dnes na víkend v roce 1993, kdy jsem po hromadě sešitů Johna Sinclaira dostal od rodičů „Osvícení“ Stephena Kinga, které jsem přečetl jedním dechem během těch dvou dnů. Jaká byla tvoje první hororová kniha?

Honza Vojtíšek: Ha! Můj první kontakt s horrorovou literaturou nastal v roce 1993, když mi matka dala ke čtení Kingovo „Osvícení“, že by mě to mohlo bavit. Prvních sto stran mě hrozně nudilo, chytlo mě to až pak. K Johnovi Sinclairovi jsem se dostal až o čtyři roky později. Přečetl pár sešitů a knih a pak ho poslal k vodě. Úplně oficiální první setkání s horrorovou knihou však u mě (a řekl bych, že i u tebe a ostatních) proběhlo už na základní škole. Protože čím jiným je Erbenova „Kytice“ než horrorem? Já ji alespoň (tehdy ne, dnes rozhodně ano) za horrorovou knihu považuji. Mám doma vydání z roku 1956 s rozsáhlými rozbory a Erbenovými citacemi ke každé básni té sbírky a ty to jen a jen dokazují. Kytice je jedna z prvních českých horrorových knih.

Sanctuary.cz: Jak ses cítil, když ti byla otisknuta první povídka? Která to byla a o co větší radost jsi měl později ze své první povídkové knížky „Z druhé strany“?

Honza Vojtíšek: Nebudu počítat různé ultraundergroundové publikace různě v xeroxovaných punkových fanzinech. Myslím, že první nějak oficiální publikací mé tvorby je povídka „Supersmrt“ ve „3. antologii českého hororu“ v roce 2013. A pocitem bylo spíše překvapení. Posílal jsem rovnou dvě povídky s tím, že by se alespoň jedna mohla líbit. A oni vzali obě s tím, že „Supersmrt“ vyšla ve 3. a „Autobusák“ o rok později ve „4. antologii českého hororu“. Je to trochu zvláštní i proto, že „Supersmrt“ vznikala trochu podivně.

Chtěl jsem se zúčastnit jedné literární soutěže, kde byl limit na povídku pouhých 9 000 znaků. Což pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. Byl jsem tehdy zvyklý psát povídky v rozmezí 20 – 40 000 znaků. Něco tak krátkého pro mě bylo nemožné. Přesto jsem to zkusil a napsal „Supersmrt“. Spokojený jsem s ní nebyl, hodně mi tam chybělo. Samozřejmě jsem se v soutěži nedostal ani na nějaké zaznamenání hodné místo a povídku jsem nechal zapadat virtuálním prachem ve složce počítače.

Až pak jsem ji trochu rozšířil, dopsal chybějící pasáže a poslal tam. A byl fakt překvapený, že se líbila natolik, že ji chtějí otisknout. Radost z publikované povídky a vydání povídkové sbírky se asi nedá srovnávat. Obzvláště, je-li to první sbírka, kterou autor prostě chce hlavně kvůli sobě (ať už si říká, co chce). V obou případech jde ale o veliký a hluboký pocit. Jak říká jeden můj kolega autor, jednou už jsem v análech horrorové literatury zapsán a to mi nikdo nevezme.

Sanctuary.cz: Prozraď čtenářům, kteří si sami brousí spisovatelské pero, zda se dá v našich podmínkách psaním hororů živit.

Honza Vojtíšek: Tak já je budu dlouho, hodně dlouho, strašně dlouho napínat, abych jim řekl, že ne. Rozhodně ne. Někde jsem četl, že se v České republice čistě psaním u/živí snad jen deset autorů či autorek. A to nejsou žánrové záležitosti. Psaním horrorů se u nás uživit v žádném případě nedá a nemyslím si, že by se to někdy změnilo. Na to je náš trh a zájem o tento žánr příliš malý. Možná by se někomu při hodně velkém štěstí podařilo proniknout na nějaký zahraniční trh, kde by se to dalo realizovat. Ale ač bych to tomu případnému hodně přál, nemyslím si, že i to je reálná šance.

Sanctuary.cz: V posledních týdnech je kolem tvojí osoby hodně živo. Povídky máš, nebo budeš mít, v několika antologiích – pověz nám o nich něco.

Honza Vojtíšek: Tento rok je pro mě rokem antologií. Nevychází mi, stejně jako vloni, nic vlastního. Ale až tahle otázka mě přivedla k uvědomění, že mi povídky letos vyjdou v celkem sedmi antologiích ve třech různých státech. Pravda, některé ty antologie jsem připravoval nebo aktuálně připravuji k vydání já sám. Začalo to povídkou „Rozkročení“ v „7. antologii českého horroru“. Ohledně jedné odpovědi výše je trochu zábavné to, že jsem opět posílal dvě povídky najednou. A opět vydavatelé vzali obě. Tentokrát ale s tím, že, pro mě poněkud překvapivě, se rozhodli lovecraftovsky laděnou povídku „Zatmění“ publikovat v jejich elektronické antologii „3. český thriller“.

Pak tu máme povídku „Až ten druhý“, která se objevila v mnou editované antologii českých erotických horrorových povídek „Poslední polibek“. Tu antologii jsem připravoval dva roky, několikrát to vypadalo, že z toho sejde a trochu mě mrzí, že se její vydání sešlo s vydáním dalších dvou antologií, protože jsem tento rok připravoval k vydání tři antologie a je to už trochu na palici. Na vydání této antologie se finančně podíleli všichni přítomní autoři a autorka, je to takový svépomocný punkový projekt. Další antologií vzešlou z mých rukou je výroční výběrová antologie povídek, které se objevily v prvních dvaceti číslech našeho časopisu Howard.

Antologie se jmenuje „Za tebou“, vyšla u příležitosti vydání 20. čísla Howarda a pěti let jeho existence a kromě mé povídky „Na cestu“ tam je dalších 19 povídek autorů a autorek nejen z Česka a Slovenska, ale i Polska, USA, Anglie, Německa a Austrálie. V Polsku nedávno vyšla třetí část série e-antologií gore horrorových povídek „Gorefikacje 2.2“, v níž mám čtyři drabble (do sto slov) povídky.

Tento týden u slovenského vydavatelství Hydra vyšla monstrózní (450 stran) antologie československých žánrových povídek o zombie „Zombie Apocalypsa“, kde mám povídku „Maso Wickhamu“. Což byl docela masakr, chtěli po mě povídku o v současnosti nejvíce zprofanovaném žánru, který je vycucán jako tampon na upírském večírku, všechno už v něm bylo řečeno, napsáno a vymyšleno a nic nového nelze vymyslet. Tak jsem spojil příjemné (mou touhu napsat povídku z prostředí Robina Hooda) s užitečným (možnost publikovat) a napsal středověkou povídku z Anglie o střetu Robina Hooda se zombíky.

No a zatím poslední známou letošní antologií bude antologie horrorových drabble povídek. Na ní zrovna aktivně s autory a autorkami pracujeme a ladíme. Jde o stovku horrorových povídek, každá bude mít přesně sto slov včetně názvu, od deseti českých autorů a autorek a jednoho slovenského autora. Pokud vše půjde dobře, oficiální vydání a křest knihy by měli proběhnout v rámci pražského HorrorConu v půlce listopadu.

Sanctuary.cz: Chystáš taky první samostatný román. Můžeš prozradit, o čem bude?

Honza Vojtíšek: V krátkosti zformulovat, o čem psaný román je, je mnohdy těžší a komplikovanější, než ten román vymyslet a napsat. „Chystám“ v tuhle chvíli asi není to správné slovo. Já dosud vlastně nevím, jestli ho budu vůbec vydávat. Donedávna jsem byl povídkář, pár čtenářů naznačovalo, že by si chtěli přečíst román, já už zhruba patnáct let v hlavě nosil námět, který byl na více než povídku a postupem času nabobtnal na něco delšího (a pak během psaní nabobtnal ještě více). Šel jsem do toho ale hlavně proto, abych si to vyzkoušel, jaké to je, napsat román.

Sranda to tedy není. Rozhodně je to něco jiného, než psát povídku. Navíc ještě u mě, který nezačíná psát, dokud celou tu věc nemá vymyšlenou a hlavně dokud nemá konec. Nejsem z těch, co by začali psát na základě nějakého nápadu s tím, že se během psaní snad vyvrbí, jak to dopadne. Takhle já nefunguji. Takže v současnosti mám hotovou první verzi románu a dělám první korekturní úpravy. Škrtám, dopisuji, upravuji, měním (ke svému překvapení vlastně ani moc ne nějak výrazně, sem tam nějaké slovo, větu – když nepočítám přejmenovávání postav, protože jsem zjistil, že jsem většinu vedlejších postav pojmenoval Petr, takže je poněkud „přepeřováno“). Dám to přečíst pár lidem a až pak se budu rozhodovat, co s tím. I když myslím, že minimálně to určitě časem dám alespoň volně ke stažení na mé stránky, když to nepůjde do něčeho sofistikovanějšího. Když už jsem to napsal, ať si to lidi přečtou.

A je to o mladém klukovi, který díky svému kamarádovi prožije takový zvláštní zážitek, během něhož se něco stane a začne to ovlivňovat jeho život. Postupem času pak zjistí, že celá ta záležitost má kořeny ve středověku a ještě mnohem dál a pomocí člověka, který se s podobnou věcí potýkal kdysi před mnoha a mnoha lety se to pokouší nějak vyřešit. Je to o víře, o lidské mysli, o lidském chování, o vnímání okolí. O cestě ke světlu. Není to nic extra originálního, klasické horrorové béčko plné sexu, bolesti, doufejme atmosféry, krve, kouzel, jeptišek, incestu, šlapek, násilí, tajemna, mnichů plus jako bonus nějaké to vymýtání. Nepravidelně na střídačku se děj odehrává (hlavně) v současnosti, částečně ve středověku. A na skok se v něm objeví policajt Karel Doren, který se mi objevil už ve třech povídkách.

Sanctuary.cz: Kdybys měl někomu, kdo tvoje dílo vůbec nezná, doporučit jednu jedinou povídku. Která by to byla?

Honza Vojtíšek: Sakra... „Útočiště“. Asi nejlépe vystihuje můj styl a neobsahuje mé bizarněpornografické úlety.

Sanctuary.cz: Ty máš krom psaní rád taky muziku. Dokonce jsi hrál v několika kapelách. Co tvoje hudební ambice?

Honza Vojtíšek: Ty už jsou zřejmě mrtvější než Kurt Cobain. Ono to ale vlastně nikdy nebyly ambice. Prostě to přišlo, dostal jsem se levně k basové kytaře a začali jsme hrát noise core. Byl rok 1995 a já ujížděl na kapelách jako Anal Jackson, Anal Cunt, Senseless Apocalypse, 7 minutes of nausea apod. My jsme tehdy na nic jiného neměli, ale hráli jsme ho, protože jsme chtěli, já ho měl tehdy, a mám dodnes hrozně rád. Je to prostě totální výplach palice, relaxační úlet. Proto jsem ho hrál vlastně takřka celou mou „hudební kariéru“. V rozmezí nějakých cca sedmnácti let jsem hrál ve zhruba dvaceti punk rockových, hard core, crust, grind core, noise core a sludge kapelách. Jedna z kapel, kterou jsem zakládal, v říjnu 2016 slaví 20 let existence (16 let už beze mě).

Většinou jsem zpíval a hrál na basu. Tu a tam jsem mlátil do bicích. Kytaru jsem nezkoušel nikdy, to je nástroj, na který nejsem schopen se naučit hrát. Technicky to byly všechno hlavně lokální záležitosti, i když s některými kapelami jsme hráli na Slovensku a v Polsku a i nějaké vinyly se objevily. Jinak striktní punkový underground. Nikdy jsem to nechtěl jinak. Nejpronikavější vztah jsem měl k poslední sludge kapele Fire Walk With Me, protože svou ponurostí, misantropismem a nihilismem nejlépe odpovídala mému tehdejšímu/současnému rozpoložení. Už je to pět let, co to (a s tím i mé fušování do hudby) padlo. Na baskytaru se mi práší v rohu. Zbylo jen pár studiových CDr nahrávek a empétrojek kdesi na internetu. A ještě tu možná někde mám jednu krabici našeho vinylového split 7“EP FWWM/KOBRA XI.

Sanctuary.cz: Míváš puštěnou hudbu i při psaní? Je známo, že třeba Stephen King rád tvoří při rock´n´rollu na plné pecky. Jak jsi na tom ty?

Honza Vojtíšek: Určitě. Já moc nemám rád ticho, jen v přírodě. Takže si pouštím hudbu, kdy to jen jde. Tedy i u psaní. Žánrově vybíravý nejsem. Když jsem do psaní zažraný, zvládám i českojazyčné texty, když to psaní trochu skřípe a musím se na něj více soustředit, češtinu vynechávám, aby mě nerozptylovala. Samozřejmě je pak taky problém, když si pustím něco strhujícího, oblíbeného a chytlavého, to se pak nejednou přistihnu, že místo psaní zpívám, tužkami bubnuji do všeho kolem nebo tancuji.

Sanctuary.cz: Jsme web, který se zaměřuje hlavně na gothic rock, pust-punk, temnější elektroniku, ambient a tak podobně. Proto se zeptám, jestli máš nějaké hudební oblíbence i v těchto hudebních stylech. Nedávno jsem třeba na tvém FB viděl VNV Nation…

Honza Vojtíšek: Už nějakou dobu jsem v psychickém věku, kdy vlastně neposlouchám žánry ale to, co se mi líbí. Kdybych ale měl říci můj nejoblíbenější hudební žánr, tak to určitě bude Electronic Body Music a takové ty „přidružené“ žánry (harsh electro, synthpop, industrial a částečně gothic rock, ten nějak extra nevyhledávám, ale líbí se mi). Ta hudba mě doslova uhranula před nějakými jedenácti lety, kdy mi kamarád pustil pražské No Name Desire. Okamžitě se stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel a chtěl jsem více.

Mám hrozně rád staré minimalisticky punkové EBM typu D.A.F., Nitzer Ebb (které zrovna poslouchám), Jäger 90, Container 90, Turnbull AC's a podobně. Má nejoblíbenější kapela jsou asi industriální Feindflug, když jsem je viděl živě, málem jsem dosáhl orgasmu. Já bych o sobě asi nikdy neřekl, že jsem Goth, protože se tak neoblíkám a vnitřně v tom nějak nejedu a vlastně ani (díky času a místu, kde bydlím) prakticky nechodím na koncerty, ale ta hudba a subkultura mě baví. Baví mě ty oblečky a móda, baví mě (obecně, napříč žánry a styly) ta hudba. Od Depeche Mode, Ashbury Heights, zmíněné VNV Nation a dejme tomu Welle:Erdball, přes Agonoize, [Nurzery] Rhymes, 2 Bullet, Hocico, Suicide Commando, Aural Vampire až po Laibach, Allerseelen a temné obskurnosti typu Greifenkeil.

V roce 2009 jsem byl v Lipsku na Wave Gothic Treffen a připadal jsem si jako v jiném světě. Akce rozlezlá po celém městě, na ní desítky tisíc lidí v parádních i šílených oblečcích, parádní hudba a vůbec, ale vůbec žádný problém. To jsem u nás na jakémkoliv stylovém koncertě nikdy nezažil. Podobně na Famillientreffen (tuším 2011), v podstatě punková akce a naprosto v pohodě. I proto to mám rád. Natolik, že jsem to lehce zapojil do jedné povídky a okrajově ta subkultura prosákla i do mého románu.

Sanctuary.cz: Další tvojí záslužnou aktivitou je hororový časopis Howard. Představ jej prosím čtenářům, kteří dosud neměli tu čest.

Honza Vojtíšek: Howard je elektronický (pdf/epub/mobil) horrorový čtvrtletník. Technicky vzato v podstatě fanzin několika entuziasmem zasažených horrorových fanoušků a fanynek. Nic odborného ani profesionálního (ať už na obsahové nebo technické úrovni). Děláme to všichni ve svém volném čase, na koleně, z čistého nadšení. Snažíme se tak zaplnit obrovskou díru. Protože čistě horrorový časopis tady prostě nebyl a všechny dosavadní pokusy po čase zkrachovaly. Proto jsme se rozhodli do toho jít v přijatelné elektronické verzi, která nás prakticky nic nestojí a je k volnému stažení zdarma.

Začínali jsme ve dvou, postupem času se přidali a obměnili a stále přidávají a obměňují další zapálenci a zapálenkyně, někdo přispívá pravidelně, někdo občas, každý se ale snaží. Táhneme to už pět let, vydali jsme 20 čísel, aktuálně pracujeme na jednadvacátém, nabobtnali jsme v průměru na sto stránek na číslo. Horroru se věnujeme komplexně, každému jeho projevu, od filmů, přes literaturu, komiksy, hry, hudbu, soundtracky, malbu, fotografii, ale dělali jsme rozhovor třeba i s dabérkou, překladatelem, hudebním skladatelem a teď naposled, v rámci tématu čísla, s dětskou psycholožkou. K vlastnímu překvapení jsme za tu dobu dosáhli několika výrazných úspěchů. Přeložili a publikovali jsme první české překlady několika zahraničních autorů, kteří u nás dosud nebyli moc známí, zvládáme rozhovory se známějšími osobnostmi (Graham Masterton, Brian Yuzna). Z velké části ten časopis dělám pro sebe, pro vlastní uspokojení. A jsem hodně spokojen. 

Sanctuary.cz: Počátkem září Howard v Brně oslavil pět let existence. Jak se oslava povedla a jaké plány máte do budoucna?

Honza Vojtíšek: Ona se ta oslava povedla. Bylo to fajn setkání jak s fanoušky tak redaktory, přispěvateli a tvůrci Howarda (jsme rozeseti po celé republice a zasahujeme i na Slovensko, pravidelně, od úplného počátku, do Howarda přispíval i jeden Polák, Krzysztof Gonerski, ten však letos v lednu zemřel). Ale čekal jsem trošku větší návštěvnost, minimálně o dvacet lidí. I díky tomu, protože jsem si myslel, že kolem Brna máme docela velkou fanouškovskou základnu a kamarády, jsme tu akci organizovali tam. I bez nich to ale byla parádní akce.
Asi hlavním plánem do budoucna je udržet to v takové rovině, v jaké jedeme dneska. Získat zase pár zajímavých rozhovorů se zajímavými a ne/známými lidmi, ať už ze zahraničí nebo od nás a zajímavých povídek. Do nějakých větších akcí, jako doprovodné přílohy, se pouštíme tak jednou za rok. Letošní papírovou antologii asi jen tak nepřekonáme.
 

Honza Vojtíšek a Asami
 

Sanctuary.cz: Co filmový horor? Máš raději klasiku, nějaké speciality, nebo se soustředíš na novinky? Všiml jsem si, že máš jistou slabost pro Asii.

Honza Vojtíšek: Na novinky se nesoustředím skoro vůbec. A to neplatí jen pro filmy, ale i pro hudbu a knihy. Mě naopak vždycky ten humbuk kolem něčeho spíše odrazuje a tu věc mi až znechucuje, než abych se na to těšil. Takže novinky, až na pár výjimek většinou nechávám být a dostávám se k nim někdy s až několikaletým zpožděním. Někdy ke své smůle (např. Prométheus – ale u toho jsem to čekal, to by mě spíš překvapilo, kdyby mě to zaujalo), někdy k milému překvapení. Mám raději nadpřirozené atmosférické kousky, ale nejsem nějak vyhraněný. Mám rád atmosféru, to je základ a většinou potřebuji příběh. Stačí mi ale, když mě film něčím zaujme, něčím výrazným a už ho dokáži ocenit.

Nemusím vyloženě čistě gore záležitosti, ale i mezi nimi se najdou povedené a zajímavé kousky až uměleckého rázu (např. Tokyo Gore Police). A nechápu a nevyhledávám současnou vlnu remaků. Samozřejmě jsem jich viděl dost a uznávám, že jsou i povedené, ale je jich minimum. Spoustu jich vynechávám a do některých nemám ani odvahu jít. Mám rád (staré) černobílé horrory, nadevše miluji osmdesátky (nejen v horroru, ale obecně takřka ve všem).

Poslední dobou odhaluji krásu sedmdesátkového horroru. No a asijské horrory mám hodně rád, pro jejich atmosféru, bizarnost a schopnost vyděsit (hlavně japonské a korejské, naopak thajským horrorům pořád nemůžu přijít na chuť). Částečně to vychází z mé obliby Japonska obecně a své určitě hraje má slabost pro asijskou ženskou krásu. Mám rád ale asijské filmy obecně, třeba Korejci mi v současnosti přijdou jako nejlepší dojiči emocí. A jsem naprostý blázen do japonské herečky Asami.

Sanctuary.cz: Máš nějaké další hororové aktivity, které jsem ještě nepropálil?

Honza Vojtíšek: Pro Howard překládám polské horrorové povídky. Občas někde přednesu nějakou žánrovou přednášku, ještě méně pak uspořádám nějakou projekci nebo autorské čtení. Tu a tam jsem osloven jako porotce pro nějakou soutěž, zatím dvakrát pro soutěže horrorových krátkometrážních filmů, jednou v povídkové soutěži jednoho žánrového webu. Podle mých povídek vznikly tři amatérské krátkometrážní filmy. V jednom filmu jsem dokonce hrál, nebyl to sice horror, spíše komediální krimi ale šlo o pokračování původně horrorového filmu. Jmenuje se to „Teď ne, Broskvičko“ a je to myslím dohledatelné na YouTube.

Sanctuary.cz: Jak se obecně díváš na stav knižního a filmového hororu u nás?

Honza Vojtíšek: Tuhle jsme se o tom bavili s jedním překladatelem. Pokud se teď budeme bavit o knižní horrorové produkci obecně (tedy i překladové), tak nějak v rámci horrorového čtenáře toho nevychází málo (aby to stačil registrovat a číst). V rámci žánru jako obecného jevu to ale není žádná sláva. O spoustě zahraničních autorech a autorkách a jejich výborných, často zásadních, knihách se tu ani neví. Spousta autorek, autorů a knih tu jednoduše chybí. Třeba Grahamu Mastertonovi jsme v Howardu překládali do češtiny povídku po dlouhých čtrnácti letech, kdy mu u nás vyšla poslední (jedna ze dvou) horrorová kniha. Až teď mu tady začali vydávat sice hodně drsnou a brutální, ale pořád mysteriózně krimi thriller sérii, o jedné vyšetřovatelce. A já, jako jeho velký fanoušek, doufám, že ty knihy chytnou a díky nim se dočkáme překladů nějakých jeho horrorů. A já si pro ně nebudu muset jezdit do Polska. Má jich na kontě takřka padesát. Vždyť teprve loni u nás vyšel tak zásadní horrorový román jako „Dům na kopci“ od Shirley Jackson. Co Edward Lee, Carlton Mellick III, Mort Castle, Guy N. Smith a jiní. 

Ohledně českého horroru. Autoři a autorky tu jsou. Český horror tu je a není úplně vyloženě špatný. Problém trochu je, že se mu moc nedostává prostoru a možností aby to dokázal, získal si fanoušky a vybudoval nějaké zázemí. V nějaké té žánrové trojici sci-fi - fantasy - horror je až tím třetím nejednou přehlíženým vzadu. Úplně mi pije krev, když se horror spojuje s fantasy, co má, sakra, horror, společného s fantasy? Vždyť to jsou technicky dva takřka naprosto odlišné žánry. Samozřejmě průniky jsou, stejně jako jsou průniky mezi sci-fi a fantasy, ale objevují se někde žánrové kolonky (v soutěžích nebo žebříčcích) sci-fi-fantasy? Český horror se tak snaží skoro sám, autoři a autorky jedou nejednou svépomocí a snaží se uhnat nějaký zájem a popostrčit ten žánr trochu více na světlo, mezi lidi a zájem. I to byl jeden z hlavních důvodů vzniku Howarda.

S filmy to je podobně. Lidi točí. Velmi sympaticky se jeví parta nadšenců Horrorwatch z Karviné, v podstatě horrorový underground, který se každým filmem stále více staví na jistější a pevnější kolena. Prakticky bez zájmu a nějakého technického zázemí vytváří své minimálně vizuálně velmi zajímavé a atmosférické filmy Miroslav Bula. Doufám, že se jednou někdy najde někdo, kdo dá peníze na film Pavlovi Soukupovi, protože to je v současnosti asi nejlepší český horrorový filmař, byť jede pořád studentsky. Ty pokusy tu jsou, naneštěstí v nějaké té mainstreamovější, širší a obecnější perspektivě tu chybí ty peníze a ochota je do horroru vložit.

Bavil jsem se osobně s režisérem filmu „Labyrint“ Tomášem Houškou a z jeho vyprávění a pak i vlastně filmového důkazu, co se stane, když filmu začnou vládnout investoři mě, doslova mrazilo. Je to ale ukázka, jak to může dopadnout, když původně syrový horror (jakým chtěl Houška „Labyrint“ udělat) zničí rozmary a zásahy investorů, jen díky údajným požadavkům diváka a návratnosti investicí. Napsal jsem o tom do Howarda článek. Faktem taky je, že Češi, ale třeba stejně i Poláci, mají k horroru svůj vlastní přístup, možná bych to nazval slovanským přístupem (bez jakýchkoliv vlasteneckých nebo nacionalistických konotací, to jde mimo mě). Češi tam skoro vždycky přidají to svoje, málokdy to bude čistá západní verze horroru, na kterou jsou diváci zvyklí a možná to je taky důvodem nezájmu a nejednou i plivání do vlastního hnízda. Já s českým horrorem problém nemám, pokud to tedy není něco typu „Poslední výkřik“ nebo „Čepel smrti“. Český horror se dá číst a dá se na něj i koukat. Dají se tam najít i hodně povedené a zajímavé věci. Jen je na tom v současnosti tak, že je třeba trochu hledat. A chtít.

Sanctuary.cz: Co nějaký koníček, který s hororem vůbec nesouvisí?

Honza Vojtíšek: Ha, to jsi mě fakt dostal. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, aktuálně mě vlastně nic nenapadá. Kdybych měl říct svého největšího koníčka kromě horroru, je to určitě čtení, čtu prakticky cokoliv a kdykoliv to jde (dávám tak 60-70 knížek ročně), tedy nejen horrory, ale to s horrorem vlastně taky souvisí. Jsem dobrovolný hasič a chvíli jsme sportovně soutěžili v útocích/zásazích. To ale postupně, díky nedostatku lidí v týmu, padlo, takže to teď asi taky ne. Jako mladý jsem modelařil (letadla, jak plastikové modely, tak balsové kluzáky) a přemýšlím, že se kluk už pomalu dostává do věku, kdy by ho to mohlo bavit, že se k tomu zase vrátím. Takže, když dám bokem ještě můj kozačkový fetiš (páč to asi není koníček a ne, nenosím je, jen se na ně rád koukám) tak vlastně docházím k tomu, že horror v současnosti zabírá dost podstatnou část mého života. Což je fajn. Ale, mě tak napadá…

Je to docela zajímavé, nikdy jsem neměl rád fotbal, fotbalisty a takové to kolem, přišlo mi to hloupé, v případě některých konkrétních jedinců až tupé. Ale kluk teď hraje v přípravce, trénuje je soused, další soused trénuje žáky a dva další sousedi hrají za chlapy a takový ten náš místní obecní fotbal prostě tvoří milí a známí lidé, že poslední dobou, nejen kvůli klukovi, ale i na žáky a chlapy a za lidma, chodím docela často na fotbal a trávím určitý čas na fotbalovém hřišti. A ono mě to baví. Pravda, je to spíše hlavně o lidech než o tom fotbalu, ale mnozí potvrdí, že si dokážu při zápase i správně tatíkovsky vztekle zařvat. Takže jsme se asi nakonec dobrali k cíli – baví mě náš obecní fotbal. Kdyby mi to někdo řekl před pěti lety, sprostě mu vynadám a pošlu ho někam. Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.

Sanctuary.cz: Díky ti za čas, přejeme hodně úspěchů a pokud jsme na něco zapomněli, je tu prostor k nápravě...

Honza Vojtíšek: Já děkuji za prostor a možnost prezentovat sebe, svou tvorbu a horror obecně. Třeba někdy na nějaké akci…

(Honza při sepisování odpovědí poslouchal: Ballistic vs. Reality „Ballistic vs. Reality“, Cocteau Twins „BBC Sessions“, Cynical Existence „Beholder“, Nitzer Ebb „Belief“, Stereopony „Best of Stereopony“ a Bigod 20 „Steel Works!“

Pokud si některou ze zmíněných knih chcete pořídit, stačí napsat mistrovi na mail howardhorror666@gmail.com.
Časopis Howard potom stahujte na adrese www.howardhorror.cz.

mohlo by vás také zajímat

Říjnové strašání

Říjnové strašání

Zářijové strašání

Srpnové strašání