Report z letošního ročníku Amphi jste si už u nás přečíst mohli. Nakonec svoje dojmy zpětně sepsal i Kootcha a tak si srovnejte názory a počtěte si, jak se tam letos líbilo jemu...

Sorry, fakt sorry, práce, nemoc, léto a všechny možné překážky způsobily, že je můj report venku až teď. Dokonce jsme letos nedostali photo-pass, takže fotkami vás letos také neutrhnu. I přesto, enjoy…

Je jasné, že čím větší možnost srovnání mám, tím jsem celkově nespokojenější, protože vidím, že něco jde udělat lépe. A letos jsem byl nasraný opravdu hodně! Celý spektákl Amphi se přesunul zpět z hokejové haly na výstaviště Tanzbrünnen, kde vznikl. Ano, to místo má jedinečný genius loci, ale to je už jediné, čím se může chlubit. Hlavní stage zůstala tam, kde byla vždy, ale obří výstavní hala Staatenhaus letos zela prázdnotou. Pročež druhou stage přesunuli do bývalého chill-outu v Theatru. No, a to se právě posrali. Nemůžete přece udělat sekundární stage asi tak čtyřikrát-pětkrát menší než hlavní. Když to máte celé vymyšlené tak, že když dohraje první, lidé se přesunou na druhou. Theater byl skvělé místo na oddechové sety jako třeba akustická Ellena Alice Fossi, ale ne Frontline Assembly v prime time. Prostě nám sebrali jedno veliké podium a nahradili ho mrňavým, vlhkým a přehřátým prckem.

Si zkuste představit, že bude festival a já vás jako pořadatel budu nutit po koncertě Front 242 z vyprodané velké Lucerny pro 5 tisíc lidí jít do Lucerna Music Baru pro 500 lidí na show Skinny Puppy, s tím, že se tam snad nějak vejdete. To bych dostal rázem po hubě že? No a tohle byl můj největší problém, přes který jsem se prostě nepřehoupl. Kdyby to byl fest, který má titulárního sponzora a je zadarmo, tak bych držel hubu, ale vzhledem k tomu, že Amphi je nejdražší místo, kam se dá za elektrárnou vypravit, tak je tento přístup opravdu k zblití. Ceny se samozřejmě vrátily ke starému, takže třetinka Carlsbergu za 4 éčka hovno zle. Ale aby nás pořadatel uklidnil, tak nám nabídl v areálu tři místa, kde měli půllitr vody, za těžko uvěřitelné 3 éčka. To už jsem vskutku zuřil. Ještěže vodu nepiju.

To ale fakt není všechno. Naprosto nedostačující zvuk je pro mě nepochopitelný! Kdyby na to ty prachy neměli, tak se nedivím, ale to je blbost. Prostě se snaží ušetřit tam, kde je to podle mě nejhůř. Jediný, kdo má hezký vizuál kvůli světlům, jsou ti, kteří si je přivezou sami. Ty patnáct let jeté moving heads, které mají v sobě snad ještě svíčku, prostě nedokážou kvalitně posloužit. Tím ostatním vás ani nebudu zatěžovat. Naštěstí mě Shiva svou zelenou meducínou držel v přijatelné náladě a když jsme se s Žofkou už při prvním setu (tentokrát nejvíc nudných) [X]-RX natruc ožrali jak Dánové, bylo jasné, že to nějak přežijeme.

Přehlídku members of Out of Line, zahajuje Dennis Schober a jeho Solitary Experiments. Tradičně v červených košilích, ale tentokrát bez dívčího doprovodu. Celý set byl v pohodě, Dennis nebyl falešně, což u něho není jistota, ale ti dva šašci, kteří za ním „jako“ hráli na bicí, mě zase tak namíchli. Buďto si musí myslet, že jsme retardovaní, nebo je jim to jedno. Když se z beden ozývá beat „bum, čvacht, bum bum, čvacht“, který se pořád opakuje, tak si i hluchej Rumun po lobotomii za chvíli všimne, že ti kluci hrají trochu něco jiného (třeba bum,bum,bum,čvacht, bum) a jsou tam jen na roztleskávání, což taky vrcholně nesnáším. Kdyby se alespoň furt netvářili, že to bez nich nejde. Možná trochu dojeli na to, jak jsem byl nepříčetný, že nefunguje Staatenhaus.

Na hlavním podiu začala každo-festivalová přehlídka trapných kopírek Rammstein, takže jsme v sladké nevědomosti, jaké to v Theatru bude, vyrazili hodně zavčasu na moje lásky z Örebro. Swedish workers of rhytm – Spetsnaz. Absolutně nejlepší gig letošního Amphi. Ten strašlivě nakažlivý feel old-schoolových Nitzer Ebb. Nevyčerpatelná energie doslova vytékající z beden. K prasknutí narvaný sál. Všichni, včetně holek, měli kapičky potu na nose a já je měl i na řasách. Prostředí pro život nesnesitelné jak na Marsu, ale koncert za který bych chcípnul. Oba usměvaví exekutoři Pontus a Stefan mi každým songem dokazovali, že moje závislost na jejich hudbě je opodstatněná. Neexistuje lepší možný začátek než první track z geniálního dvojalba „DeadPlan“. Takže startujeme s „Nothing But Black“. V té chvíli se mi v hlavě rozpohybovává parta robotů a hodinu se odmítá zastavit. Jsem ještě plný síly, tudíž extaticky tančím s nimi a odmítám zpomalit, natož přestat.

Během prvních songů, navštívíme hned všechny tři nejdůležitější alba. Druhá „Unwards“, ze zatím posledního alba „For Generations Come“ a třetí “Degenerate Ones“ z legendárního „Totalitär“. Jenom díky dokonalému koncertu a nemožnosti utéct z totálně přeplněného sálu jsem to byl schopen vydržet. Když si musel i Stalberg mezi songy vysoušet mikrofon ručníkem, tak si asi dovedete představit, jaké to bylo mokré peklo! Vždycky, když už jsem byl rozhodnutý, že jdu ven, se něco stalo. Najednou se vzduchem neslo „All the passion we possessed, all the problem we addressed, in Allegiance, in Allegiance“ a já byl zase v ráji a ani mě tolik nevadilo, že mě headbangující děvče přede mnou ostentativně mlátí mokrými vlasy přes hubu a hlavně přes oči. A když se mě i durch mokrá Žofka s vykulenýma očima ptá: „Ježíš co to je? Jak to, že to neznám?“, věděl jsem, že to prostě musím vydržet.

Svištíme koncertem jak po mokré skluzavce. Dokonale vypointovaná „Faustpakt“. Neskutečně mocná, pomalá „ManGod“, ach ať tohle nikdy neskončí! Konečně je to tady, všechny ruce letí vzhůru, já bych zvedl i nohy kdyby to šlo. Plný sál tanečně běsnících lidí a všichni hystericky hulákají „tu tu, tududududů tu tu, Apathy, tu tu..“. Bez rozpaků musím napsat, že tohle je nejdokonalejší hopsando ever! Nic za celý fest už mě nedokázalo tak rozjet jako tohle. Na závěr si Nilsson u bubnů tradičně hladil a poléval holý pupek, takže bylo jasné, že přichází „That Perfect Body“. Já ještě čekal na „Hooligans Hardcore“, ale tu naštěstí nezahráli, protože to už bych nepřežil. Jestli tohle ještě někdo neviděl a neslyšel, tak koukejte vyrazit, máte se na co těšit.

SPETSNAZ

1. Nothing But Black
2. Onwards
3. Degenerate Ones
4. Allegiance
5. Free Fall
6. Faustpakt
7. Kindred
8. ManGod
9. Apathy
10. Reign of Wolves
11. That Perfect Body

Když se nám podařilo asi po dvaceti minutách vypotácet ven, šel jsem se do auta převléct pevně rozhodnutý, že na Theater definitivně kašlu. Fakt tohle nemám zapotřebí. Tudíž jsem (i když nerad) škrtnul sety Aesthetic Perfection (viděl jsem tenhle gay-band mockrát a naživo nic moc), Neuroticfish (neustále roztleskává a z toho mám osypky), L’ame Immortelle a metalové OST+FRONT a Moonspell. A to musím podotknout, že já mohl jít s novinářským pasem rovnou dovnitř. Ti chudáci bez pasu si museli vystát obrovskou frontu, aby se vůbec dostali do té sauny. Potkal jsem tam Chrise L. z Agonoize který nasraně hlásil „fuckoff to this place, go drinking on the beach“. Zuřil stejně jako já. Alespoň mě pobavilo gastro. Hned vedle Theatru prodávali úplně černé goth burgery. Oni pigmentem ze sépie obarví bulku i maso a vypadá to fakt černokněžnicky. Nedal jsem si ho, protože nám Mirage neustále připomínal, že hlad je převlečená žízeň, pročež jsem jedl Carlsberg a vodku.

Ještě jsem se nezmínil o třetí stage. Každoroční zahajovací meydan Amphi se odehrává na lodi Rhein Energie. Letos hráli Oomph a v akustickém setu Apoptygma Berzerk (Pierre říkal, že bych se zrovná já posral blahem, jak to bylo dokonalé. Prý Stephan zpíval tak, jako snad ještě nikdy). No a právě z téhle lodi udělali třetí stage, která výborně hrála, ale přece jenom byla menší než Theater. Alespoň tam měli relativně levné jídlo i chlast a po celou dobu absolutně čisté záchody.

A právě tam jsem vyrazil na konec setu Whispers in the Shadow. Byli opět tak zábavní jako v Praze a já si tam uvědomil dost zásadní věc. Totálně mi vadí kopírky Rammstein, ale vůbec mi nevadí kopírky The Sisters Of Mercy. A už mi konečně došlo proč. Nikdo z těch, kdo se o to snaží (např. Stahlzeit), není schopen zahrát naživo lépe než Štajni, zato každý kdo chce, zahraje naživo lépe než Sestry. Whispers a řada jiných jsou toho důkazem. Radost mi to nedělá, ale je to tak.

Vrátil jsem se do areálu na konec Mono Inc. a fakt mě od nich baví jenom „Arabia“ jinak je to nuda. Šli jsme se vyvalit za Chrisem na pláž a z dálky jsme vnímali divnozvuky z main stage, kde kvílela operně-metalová diva Tarja Turunen. Já už jí jednou i na fesťáku svítil a byl to hrozný zážitek. No, a protože na pláži bylo hezky a ve VIPu byl Carlsberg o euro levnější, tak jsme zasedli a rozjeli kalbu. Krásně jsme tam přečkali hrůzostrašného Petera Heppnera (samozřejmě byl přejmenován na Olgu Heppnarovou, což nám v naší vylitosti přišlo jako super joke).

Kvapem se blížil sobotní prime time a já dodržel slib, že Theater už ne. Ale tam akorát začínali Frontline Assembly. To mě mrzelo mocně do doby, kdy jsem zjistil, že i když tam Rhys Fulber s kapelou byl, tak na podiu se neukázal. Mirage říkal: „Fakt dobrej koncert a ty jsi kokot, že si nešel“. Nejsem, já si užil něco jiného. Je nás v Čechách asi docela málo, ale právě tato menšina má svou hvězdu v hlavním čase. Černý tourbus přivezl vampýrskou star první velikosti. Letitý moderátor Mark Benecke zahlásil: „Meine Damen und Herren bitte begrüssen die roten Engel aus Berlin – BLUTENGEL“. Tenhle futurepopový dark-wave mám k smrti rád. Chápu, že spoustě lidí vadí ten upírsko-gotický patos, ale pro moje uši je to skvostné. Naštěstí přijeli jen kapela, bez Orchestral Journey, čímž mi udělali nesmírnou radost.

Od roku 15‘, kdy vyšlo album „Omen“, začínají všechny koncerty megahitem „Sing“, což mě na festivalech dost mrzí, protože se na zvukové zkoušky oproti vlastním koncertům dost kašle a dolaďuje se vše až při vystoupení. Takže je jasné, že intro a první song obyčejně nejsou nic moc. O pár minut později je vše stoprocentní a já se vydávám na trip po mocných melodiích a skvostném zpěvu Ulrike Goldmann. Tahle roštěnka je rozhodně polovina úspěchu Blutengel. Její přínos do kapely je nezpochybnitelný. Od doby, co jí Pohl nechává psát část textů a vokální linka je její vlastní, neskutečně osobnostně vyrostla a je to na na show nesmírně znát. Stala se z ní obdobná persona, jako Mina Spiler u Laibach. V momentech, kdy zůstává na pódiu sama, si je absolutně jistá a bere na sebe plnou váhu koncertu. Všechny holky, co byly v kapele předtím (a že jich bylo), tohle nedokázaly a bylo na nich vidět, jak si urputně přejí, aby se Chris vrátil zpět. Asi se musím přiznat, že momentálně neznám úžasnější hlas v EBM family, než právě ten její!

Kotlem se nese übervoice Ulrike „She’s in love with the devil, she’s in love with lucifer“, dva kluci vedle mě kontrují „this is her revenge for all the years of hate and tears“ a všichni společně s Chrisem „fire is falling from the sky, she’s burning down her past, she start a new life, to hell with Jesus Christ“. Opět jsem ohromen! „Lucifer“ se mi dostane do hlavy pokaždé, ale tentokrát je to pro mě jeden z vrcholů koncertu. To samé se děje při „Save Us“. Dokážu se soustředit jenom na její hlas a chvílemi si říkám, jestli to už nepřeháním. Ne, ona je fakt anděl. Opět stejná situace při „In alle Ewigkeit“, prostě bez ní by mě to nebavilo. Ale ať nechválím jenom ji, principál Chris Pohl (Terminal Choice, Miss Construction, Tumor), je přesně nečlověk na svém místě. Samozřejmě že on je ústřední postava celého ansámblu a i přes moji dětinskou lásku k Ulrike, je to neoddiskutovatelné.

Pochopitelně je na stage i trio štětek, které dělají Chrisovi křoví. Neustále se svlékají a různými hořícími serepetičkami umocňují tu temnou auru, o kterou se Blutengel snaží. Dokonale mě dostali zcela novým efektem. Něco podobného jsem viděl loni na veletrhu, kde Japonci měli malé ruční větráčky a na jednom ze tří listů, byl nalepený ledkový pásek. Když jste větrák zapnuli, dokola se objevil nápis Toshiba a dokonce se pomalu pohyboval proti směru otáčení. Tady si jedna ze štětek vzala dvě tyčky, o něco delší než paličky na bicí, které měla pověšené na půlmetrových provazech. No a ty roztočila, jako technaři hořící fangle. V tom svítícím bílém kruhu, nejenom že rotoval rudý nápis Blutengel, ale proti směru se otáčely loga, což je pro mě, zatím totálně nepochopitelné.

Věřte mi, že z desek to všechno zní jako hrozná dydjina, ale live je to fakt jiné. Třeba „Dein Gott“ je na desce skvělý, ale naživo z něho vskutku mrazí. Dokonce už mě ani netrápili jinde hrající FLA, protože tohle byl zážitek, který jsem nutně potřeboval. K mé maximální radosti nevynechali „You Walk Away“ a když se ozvalo „Asche zu Asche und Staub zu Staub“, bylo moje nadšení stoprocentní.

BLUTENGEL

1. intro
2. Sing
3. The War Between Us
4. Lucifer
5. Save Us
6. In alle Ewigkeit
7. Kinder der Sterne
8. Bloody Pleasures
9. Dein Gott
10. Die With You
11. Krieger
12. Engelsblut
13. You Walk Away

encore

1. Black Roses
2. Asche zu Asche
3. Reich mir die Hand

V neděli jsem se ve svém apartmánu vedle auta vzbudil až ve dvě a byl velmi překvapený, že si po tom včerejším prasomeydanu vůbec pamatuji, v jakém jsme městě. Mirage s Zoofinou očividně potřebovali dospat delirium, tak jsem vyrazil na loď, kde měli svoji performanci blonďatá zpěvačka a Hannes „Honey“ Malecki, členové 8ibitových Welle:Erdball. Projekt se jmenuje SONG WRITING INTERAKTIV C64 – DER SONG a celé je to ukázka, jakým způsobem se skládají písničky. Hannes přímo na místě složil pecku z námětů, které mu na netu nechali fanoušci. Pro někoho, kdo fakt netuší, jak se hudba komponuje, to může být zajímavé, ale pro mě to byla nuda. Poslal jsem do sebe chutný curry wurstík, ledové pivénko a v tomhle příjemném rozpoložení se dočkal svých oblíbenců ze Švédska.

Stockholmské duo Cryo. Kapela za pár let, co je znám, neskutečně vyrostla. Martin Rudefelt za mikrofonem získal obrovskou jistotu a Tony Gottberg stíhá nejenom pouštět základy, dohrávat cokoliv z synthetiserů, bubnovat, zpívat backvocal, ale i skákat a vlastně tím dělat jedinou show, co u nich na pódiu uvidíte. Navíc je celkem slušně vypapanej, takže na konci představení vypadal jak Pawlovská po letním výšlapu na Sněžku. Žádné nové CD nevydali, takže se musíme už pár let spokojit se stejným nebo velmi podobným playlistem. Tudíž mými slechy proběhlo „Forgotten“, „Freedom“, „In Your Eyes“, „Zero G“ a pochopitelně nejvíc očekávané „In The Shadows“ – „No Purpose, No Reason, In The Shadows, I see, What to be, We All, We fall, In The Shadows“. Byl jsem velmi spokojený a příště bych již ocenil nové songy, alespoň dva! Snad zase nechci tolik ne?!

Po téhle seanci už bylo vše, co mě zajímalo, jenom na main stage. Škoda, že ještě svítilo slunce, protože tahle show by tmu zasloužila. Krutý a brutální začátek, zvuk jako při startu raketoplánu. Postavil jsem se hned pod bedny, protože jsem bytostně potřeboval něco hodně nahlas. Temná černá postava ve vysoké špičaté čepici, připomínající Ku-Klux-Klan. Do obličeje mu vidět nebylo, ale pod plachetkou byly znát rty, které zle deklamovaly „Soul stripper soul ripper, I bind her legs excruciate her, Start bleeding stop breathing, I take your life I am defeating“. Nastupuje i zbytek tohohle belgického šílenství a s celým nadrženým publikem zařvou „Bind, Torture and Kill“. King Johann presents Suicide Commando a já se podruhé a bohužel naposledy dostávám do transu.

Jejich nástup připomínal vylodění v Normandii. Přijeli nás rozsekat na kousky a od prvního beatu se jim to dařilo. Strašlivě tvrdé a nekompromisní. Van Roy má nastavený efekt na hlase jak Cthulhu, takže v momentech, kdy zpívá, nedokážete sledovat nic jiného, natož se na cokoli jiného soustředit. Je to kontinuální nápor, který vám jenom dovolí mít otevřenou hubu a dupat do rytmu. Neustálé fotky a informace na projekcích, kolik lidí se killne za jeden den, kolik mozků za sebou můžete rozstříknout devítkou Smith&Wesson jenom umocňovaly ten smrtelný feel celého koncertu. Johan se opět při vykřikování těch sebevražedných bestialit usmíval na všechny strany a tím posouval show do velmi ujetého hávu.

Geniálně sestavený playlist mi nenabídnul jenom „See you in Hell“, jinak proběhlo vše žádané. Rovnou se přiznám, že při prvních tónech a průvodní větě „Each year approximately one million people die from suicide“, jsem řval jak tur. „Cause Of Death“ je krutopřísné peklo. „One gun, One Try, Are your sure? Do you really want to die?“. Kolem mě dupali rozběsnění übermenschové a dohromady vřískali „One death every forty second“. Bože to je tlak! Mám pocit, že moje hlava je kokila po okraj plná surového železa.

„Pocém, okamžitě chci řvát „Piece of Shit, Fucking Lowlife!“.
„Ale jistě, jak je libo,“ řeklo aggrotech sluchátko a hned se z projekce prodral do beden nejmilejší slogan dne „Die, Motherfucker, Die“. Bestiální! Takovouhle show mohou zakončit jen kurvy a já z posledních sil křičím „We’re all bitches, we’re all whore“, protože „Attention Whore“ byla poslední kulka ze zásobníku tohohle suicidálního machine gunu. Fuuuu, to bylo neskutečný maso!

SUICIDE COMMANDO

1. Bind, Torture, Kill
2. Death Cures All Pain
3. Hate Me
4. God Is in the Rain
5. My New Christ
6. Time (Rewind)
7. Unterwelt
8. Love Breeds Suicide
9. Dein Hertz, Meine Gier
10. Cause of Death : Suicide
11. The Pain That You Like
12. Die Motherfucker Die

encore

1. Better Off Dead
2. Attention Whore

Těšil jsem se na ně absolutně nejvíc. Vidím je pravidelně každý rok (i vícekrát) a stále se toho nemohu nabažit. Tříčlenný zázrak z Helsinborgu – Covenant. Po výtečném koncertu v Praze (REPORT ZDE) jsem byl zvědavý, jak se jim to povede v Kölnu. Objektivně bylo Rock Café nesrovnatelně lepší! Nějak si myslím, že to na Amphi nesedlo celému bandu. Zvuk byl podivný, Simmonson byl chvílemi slyšet a za chvíli vůbec. Jonassonův robo-vocoder tentokrát nekrájel mozek na plátky. Dokonce ani Myerův „Lightbringer“ tentokrát nezabil. Určitě to nebyl špatný set, ale rozhodně nebyl špičkový. Nějak jim to nehrálo, netáhlo, nemělo to ten drive jako jindy.

Do toho jsem zjistil, že Eskilova holá hlava je prostě příšerná a i když jsem si v Rock Café na baru myslel, že mi to nevadí, tak vadí! Ke všemu se hodí nějaký vizuál a ten minulý způsoboval, že na koncertech jsem z něho nemohl spustit uši, ani oči. Byl to blonďatý elegán s obrovským espritem a mocným hlubokým hlasem. Teď je to zpocený robertek s mocným hlasem. Myslím, že mi rozumíte, to je totiž velký rozdíl.

Byl jsem z toho poněkud rozmrzelý, tak jediné co mi mohlo pomoct, byla návštěva merchandise zóny, kde na mně přistál nejdražší kus garderoby, co se dal na místě pořídit. Pochopitelně Covenant. Jsem si jistý, že příští show vymaže pocit z této. Holt se to pokaždé nepodaří. Později jsem Eskila potkal u lodi a udělal mi velikou radost, protože mě poznal a dokonce si bez pomoci vzpomněl, že jsem pražská Sanctuary crew.

COVENANT

1. Bullet
2. Thy Kingdom Come
3. Figurehead
4. The Beauty and the Grace
5. The Men
6. Ritual Noise
7. Lightbringer
8. Sound Mirrors
9. Call the Ships to Port

encore

1. Der Leiermann
2. Dead stars

Musím se přiznat, že jsem rovnou ke koncertu Project Pitchfork přistupoval s despektem, protože tři bubeníci jsou prostě demence! Nejdříve bouchal jenom Achim Farber (ex De/Vision), potom přibyl Nook a tak to mělo zůstat. Bohužel nezůstalo. Za třetí identickou soupravu usedá Léo a já si ťukám na čélo! Proč? Co tím chtěl básník říci? Prostě do vítězného týmu se nesahá, a když něco funguje, tak se to neopravuje. Pro mě je to krok zpět, a dokud se jednoho z bicmenů nezbaví, tak mě to bude srát. Docela velké překvapení bylo za pičforčími keyboardy. Nevíme proč, ale na místě Jürgena Jansena stál geniální hudební prostitut – Daniel Myer (Haujobb, Architect) a opravdu si nejsem jistý, jestli je to v pořádku, protože Jansenovy backvocaly skvěle zjemňovaly Spillesův hodně drsný projev. Daniel samozřejmě zpívat umí, ale tady spíš křičí, což zvládá Peter sám. Je obdivuhodné, že nechce používat Jansenovy vokály, když Jürgen není přítomen, ale pro kvalitu koncertu je to mínus.

Musím podotknout, že krom usměvavého frontmana mě snad po patnácti letech bavil Dirk Scheuber. Jo, fakt jo, také jsem zíral. Tentokrát ho to opravdu bavilo. Neopíral se s otrávenou hubou o klávesy jako vždycky. Vypadal přesně tak, jak se nám líbil v dobách, kdy hráli v Bunkru. Blonďatá rozcuchaná palice, akčně rozhýbaná nad fungujícími keyboardy. Jeho nálada tentokrát nebyla podpořená chlastem a koksem, ale rozhodně tohodenním vydáním jeho první sólovky s názvem „The Me I See“. Sice nevěřím tomu, že příště bude zase v pohodě, ale jsem mu velmi vděčný, že to dokázal na Amphi. Na pátou píseň přišel kluky podpořit zpěvák s Zeraphine , Sven Friedrich. Paradoxně to pro mě byla nejslabší část koncertu. Tohle už opakovat nemusí.

Moc jsem si užil trojici vykopávek „God Wrote“, Alpha Omega“ a nejvíc „IO“. Já vůbec nemám problém s jejich novou produkcí, ale staré kusy prostě táhnou víc. Nějak mi přijde, že ty old-schoolové songy mají větší duši. Je jasné, že u starých pecek se do výsledné nálady pletou vzpomínky a veškeré konotace, které jste s tou peckou za ty roky prožili. Takže je určitě možnost, že až za pár let zoldschoolovatí i nové songy, stanou na stejné úrovni, jako „Alpha Omega“. To ukáže čas, ale můj názor je takový, že se to nestane. Opravdu si myslím, že spirit desek jako „Entities“, „Lam-Bras“, nebo „IO“ je neopakovatelný. I když jsem měl jisté výhrady, koncert se mi nakonec líbil, protože jak zpívá Peter v „Souls“-„slunce vychází každé ráno, ale proč jsme si tak jistí“.

PROJECT PITCHFORK

1. What Have We Done
2. Timekiller
3. The Longing
4. God Wrote
5. The Dividing Line – with Sven Friedrich
6. Alpha Omega
7. Blood-Stained (Give Me Your Body)
8. IO
9. Conjure
10. I Am (A Thought in Slowmotion)
11. Reguiem
12. Souls
13. Blood-Thist

Na chvíli jsem se zdržel, alespoň okusit Editors… Dirby mi říkal, ať to dám, že jsou super. Příšerné skoro jak Mandrage. Opravdu nechápu, proč hráli zrovna na Amphi. Očekával bych je na Rock For People, kdy před nimi hraje Franz Ferdinand a po nich Muse, ale uzavírat nimi elecro-fest je stupidní. Jasně že chápu, že je Lotze dostal v balíku za dobré penjauze a produkčně se to vyplatilo. To ale nic nemění na tom, že dramaturgicky rozhodně ne.

Žofka mě táhla ještě na Spiritual Front, který mě nebavil vůbec. Takže musím přiznat, že tenhle ročník byl zatím ze všech osmi, které jsem navštívil, nejslabší a snad na něho rychle zapomenu. Maximální dík patří Spetsnaz, Suicide Commando a Blutengel, protože bez nich bych to nepřežil.

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Soupiska Amphi Festivalu je kompletní

Amphi Festival představil další vystupující na příští rok