Recenze Depeche Mode - Spirit

A když už jsme recenzentsky u těch elektronických "giganti" (viz minule Covenant), pak nemůžeme zapomenout ani na "übergiganti". Depeche Mode se na "Spirit" spojili s producentem Jamesem Fordem, který novému materiálu opatřil bezkonkurenčně výborný zvuk. Jak jsou na tom ale písničky?

Depeche Mode - Spirit
vydal: Columbia/Sony Music
 

Je pravda, že po třech posledních deskách, na kterých se zvukově podílel Ben Hillier, lámali fanoušci nad depešáky hůl. Hudebně nevýrazné, ploché, mnohdy i nudné písničky působily jen slzy těm, kteří na DM vyrůstali a přáli si, aby se jejich oblíbená kapela vrátila v plné síle. Žel, opora jménem Alan Wilder se do kapely asi už nikdy nevrátí. I přesto dokázal Dave Gahan a spol. přijít s nějakou změnou.

Album "Spirit" zaujme skvělým zvukem. Krásně čitelné, napěchované, bombastické, čisté a naléhavé písně, jaké tady už roky nebyly. Hned otvírák "Going Backwards" soundem nakopne a rázem ani singlovka "Where's The Revolution" nepůsobí takovým vyčpělým dojmem, jako se zdálo po jejím prvním zveřejnění. Bohužel pak se už zase sklouzává k nudě, které ani šikovný producent nezabránil.

 

 

Album se nese ve středním (až pomalém) tempu, na prvních několik poslechů tedy deska nudí a nedá se do ní proniknout (výjimku tvoří snad jen "Scum", ale to je takový úlet, který si mohli odpustit). Až několikátý pokus začíná být čitelnější a skladby získávají jasné tvary, do kterých se dá víc proniknout. To ale nic nemění na tom, že písně, ač jsou jakkoliv dobře napsané, otextované i vyprodukované, šíří do okolí jen nudu. Prostě Depeche Mode jak je známe - pořád a znovu dokolečka dokola. Žádný moment překvapení, žádné probuzení z letargie, žádný posun. Pánové prostě vědí, pro jaké publikum nahrávají, tak sázejí na jistotu.

Textově se tentokrát trio více či méně zaobírá politickou situací v dnešním světě, ale jako by jim tohle téma nesedlo. Hudebně se nevrací nikam do starých dob, ale čerpají (jako na "Delta Machine") z jazzových či bluesových nálad, a tak má spousta písní kromě silného elektronického základu i kytarové stěny. Ale víc než novinka od DM zní "Spirit" jako Gahanova sólovka.

Jakkoliv mám Depeche Mode rád (a jak moc jsem se na novinku těšil), musím uznat, že na desce není nic, co by mě zaujalo. Skvělý zvuk totiž nenahradí vše, pro mě jsou nejdůležitější písně a hudební nápady, kterých tady není moc (vlastně tady není nic, co bych od DM už někdy a nějak neslyšel). Není to vyloženě špatná deska, ale na kapelu tohoto formátu je až moc průměrná a nudná.

Hodnocení 60%

 


Depeche Mode - Where's The Revolution

Pavel Zelinka:

Starého psa novým kouskům nenaučíš. Zatímco dnešní mládežníci dnes znovu poslouchají, stejně jako jejich prarodiče, muziku po jednotlivých písničkách, synthpop velikáni Depeche Mode stvořili kolekci, která dává smysl především jako padesátiminutový celek. Dokonce se tváří, snad kromě prvních dvou položek, jako antisinglová. Minulé album "Delta Machine" sice spojilo trojici s ostříleným producentem Floodem, kdo ale čekal návrat k časům nepřekonatelného "Violatoru", ten se nemohl více mýlit. Martin Gore neudržel na uzdě hned dva své spády, a to k čistokrevnému blues a zároveň stařičkým analogovým syntezátorům. Výsledkem byla věru originální kolekce, která však svou neústupností proti sobě popudila velký zástup skalních fanoušků.

S novou deskou "Spirit" na to jde Gahan, Gore a Fletcher jinak. Trojice si najala supervizi od o generaci mladšího Jamese Forda. Ten si nejprve vysloužil ostruhy jako polovina elektronického dua Simian Mobile Disco, aby následně zaujal i jako producent na deskách Florence and the Machine, Foals nebo Arctic Monkeys. Byl to on, kdo se s kapelou vrátil v aranžích nazpátek v čase, svou poctu albům kapely 90. let (i následující dekády) ale provedl s hlavními protagonisty po svém, jinak. A nutno dodat, lépe. Kytary i analogy jsou po letech umravněny tužší syntetickou skořápkou, která ale písničkám dává přístupnější podobu. A to v případě novinek na "Spirit" není špatná volba. Už z podstaty pomalejší deska postavená na středních tempech by výrazným hledačstvím ještě více vymkla kontrole a hrozilo by, že by se stala ještě méně přístupným následovníkem předchozí řadovky.

Na čem se shodnou všichni účastníci diskuze nad 14. řadovou deskou Depeche Mode, je fakt, že nové album disponuje zcela luxusním, čistým, prostorovým, atmosférickým zvukem. Na čem se už názory rozchází, je pak kvalita jednotlivých kompozic, případně celé kolekce. Jedno přeci jen vytkneme před závorku, přestaneme vzdychat nad revolučností více než dvacet let staré tvorby, a smiřme se, že hodnotíme desku, kterou stvořili ostřílení padesátníci. Muzikanti, kteří nemají potřebu vizuálně šokovat a i v hudbě jdou spíše do hlubin, než že by vytvářeli na první poslech efektní a zároveň chytlavé konstrukce. Blues, které zpětně můžeme pod nánosem elektroniky i raného industrialu vystopovat už v řadě skladeb 80. let, se kapela už nezbaví (a ani nechce). Teď jde jen o to, zda nové skladby s těmito průvodními znaky dokáže kapela předložit posluchačům takovým způsobem, aby i oni měli potřebu se k nim opakovaně vracet, případně se těšit, že je uslyší v live podobě na koncertu. Touto optikou se na nové desce Depeche Mode zadařilo na poměry výrazně nadprůměrně.

Je zajímavé, že takřka totožně jako muzika působí i texty, které sice reflektují současné problémy světa, jsou formulovány ale tak univerzálním způsobem, že nepozbydou platnosti, ani kdyby si všechny znepřátelené strany vztahového Babylonu, padly do náručí. Teď už zbývá jen uposlechnout Davida Gahana, který v singlové "Where's The Revolution" zpívá: "the train is coming, the train is coming... get on board". Tahle jízda, možná až nečekaně stojí za to!

Hodnocení 80%

 

Tracklist:

1. Going Backwards
2. Where's The Revolution
3. The Worst Crime
4. Scum
5. You Move
6. Cover Me
7. Eternal
8. Poison Heart
9. So Much Love
10. Poorman
11. No More (This Is The Last Time)
12. Fail

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář