Profil nezaslouženě zasunuté multižánrové neofolkové formace z Janova.
Ianva vznikla okolo roku 2003 a odjakživa pojila dohromady různé hudební styly – klasickou hudbu, zvláštně znějící gotiku, progresivní rock, black metal a hudbu 20. a 30. let dvacátého století. I když jsem v první větě označil Ianvu za neofolk, tak by posluchač neměl očekávat apokalyptický folk v podobě Death in June či mých oblíbených Blood Axis, ale spíše hudební zážitek ve stylu goticko-neoklasické Ataraxie, jíž se Ianva občas blíží.
Ianva začala hrát jako malé sdružení hudebníků okolo roku 2003 z iniciativy Mercyho (který předtím měl progresivně rockovou kapelu Malombra a gotickou Il Segno del Comando) a Argenty, který fungoval v metalové Astrophagus. Poté kapelu ještě rozšířili hudebníci: bubeník Francesco La Rosa (produkoval předtím některé různé alternativní verze tradičních italských písní), ale i baskytarista z black metalových Spite Extreme wing a klasičtí hudebníci Riccardo Casazza na akordeon, Fabio Fabbri na trubku a Giuseppe Spanò na piano. Tuto sestavu pak ještě doplnila zpěvačka Stefania T. D' Alterio.
V roce 2005 vydala kapela první EP "La ballata dell'ardito", načež ho následovalo plnohodnotné album "Disobbedisco!". Album věnovali italskému spisovateli Gabriele d'Annunziovi a vyšlo u Antica Fonografia Il Levriero. V roce 2007 vyšlo nové EP "L'Occidente". Mezitím z kapely odešel Argenta a rozhodl se věnovat nadále univerzitní kariéře. Za jejich nejvýznamnější album bývá ale považováno "Italia: ultimo atto" z roku 2009. Jedná se o koncepční album, které líčí různé významné okamžiky z italské historie. Například písně "Dov'eri tu quel giorno?", "Galleria delle Grazie", "Negli occhi d'un ribelle" pojednávají o chaosu v Itálii z 8. září 1943. "In compagnia dei lupi" o vraždě Wilmy Montesi. A "Piazza dei Cinquecento" o slavné vraždě Piera Paola Pasoliniho. Album končí italskou normalizací 80 -90 let.
Dále se Ianvě podařilo v roce 2012 vydat album "La Mano Di Gloria", jemuž se více věnuji dole v recenzi a proto není nutno ho zde více rozepisovat. Poslední album kapely vyšlo v roce 2015 a jmenuje se "La Ballata Dell'Ardito - Memento X-C". Jedná se v něm o transformaci starých tradic do nového hávu. Kapela sama se ráda označuje díky tomu jako archeofuturistická.
Ianva samotná se dost přimknula ke svému rodnému Janovu a k jeho šansonové tradici, představované jmény jako Fabrizio De Andrè, Umberto Bindi či Luigi Tenco. Skupina rovněž označuje za škodlivý trend přebírání všeho anglofonního italskými gotickými a neofolkovými kapelami a raději se snaží pěstovat lokální tradici i když s ní ani z daleka nedosahuje zasloužené slávy.
Skupině se zatím podařilo vystoupit na nejvýznamnějších gotických evropských festivalech, kupříkladu na Wave Gotik Treffen 2009 i v roce 2013, rovněž na Summer Darkness 2010 a na Entremuralhas 2016. Ianva ale dává přednost raději komornějším akcím v různých muzeích, stylových klubech, hradech a zámcích (zde musí jejich hudba znít opravdu krásně). Za jeden z vrcholů svého koncertního vystupování považuje událost ve vile Il Vittoriale Degli Italiani, která patřila italskému spisovateli Gabriele d'Annunziovi a dnes v ní sídlí jeho muzeum.
Doposud Ianva vydala čtyři alba a 2 LP. Například album "La Mano di Gloria" (Ruka slávy) nám představuje vymyšlený příběh o aristokratických duších snílků, kteří se nedokáží a ani nechtějí sžít s moderním světem a se vším, co představuje. Jejich odpověď tomuto světu je aristokratická revolta, která nás pomocí různých gest provází celým příběhem alba.
Děj se odehrává v byrokratickém totalitním systému finanční oligarchie, kdy tento systém lidem nenabízí žádné pozitivní hodnoty a směřuje celé lidstvo k postupnému zániku. Proti tomuto snažení se postaví zprvu malá duševně vyspělá skupinka obyvatelstva a postupem času se jí daří strhnout na svou stranu i běžný lid. Celý příběh vychází z antiutopického třídílného románu Renata „Mercyho“ Carpanety, jenž nyní přes 1800 stran, je psán velice antikvovaným jazykem a vyšel doposud jen v italštině.
Kapela uchopila toto složité téma velmi lehkou rukou a citelně kouzlí rozmanité obrazy z říše této fantastické fikce pomocí atmosféry středověkých hradů, dávných zvyků rodné Itálie v hrubém kontrastu s odosobněným, bezejmenným korporacemi ovládaným světem modernity. Album tak v důsledku představuje estetickou subverzi a ve formě bajky si klade otázky o smyslu bytí člověka v současném světě a také na ně nachází zajímavé odpovědi.
Album představuje rozsáhlou ságu, se vším, co k tomu patří, s jejími klady i zápory. Nalezneme zde příběh velké lásky, dobrodružství, sebeobětování, vznosné myšlenky i revoltu. Příběhem nás (stejně jako v knize) provází několik hlavních postav, které nám představují svůj vnitřní svět a sny o „věčném“ umění, jež nebude jen krátkou epizodou v dějinách lidstva. Sny o významném činu, co bude znamenat život uprostřed umrtveného světa banalit. Sny o „věčné“ Itálii, její krajině, lidech a metafyzickém přesahu člověka.
Jak už je u Ianvy zvykem, hudebním scénám dominuje nálada impozantních bojových operací, atmosféra hrdinství a mužských ctností. Tato atmosféra je občas narušena vysokým zpěvem ženy, která připomíná hlavnímu hrdinovi, že svět pokračuje dál i po jeho odhodlaném a sebezničujícím činu, prostřednictvím jeho dítěte, které dotyčná nosí. Narozdíl od předchozích alb na tomto nalezneme různé psychedelické prvky. "La Mano di Gloria" je esteticky velmi rafinované album, za jeho vrchol osobně považuji druhou skladbu "Il Bello Della Sfida" (Krása vzpoury). Nechte se tedy unést jeho atmosférou, pokud vás zaujala, napište do komentářů.
Přidat komentář