Druhý červencový den rozburácí pražský klub Roxy legendární The Cult. Ještě před tím jsme si popovídali s frontmanem Ianem Astburym...
Sanctuary.cz: Tento měsíc je to 50 let, co vyšlo první album The Doors. Zpíval jsi s nimi po několik let od roku 2002. Co ti přinesla tato část tvého hudebního života?
Ian Astbury: Byla to pro mě velmi zajímavá etapa života, protože jsem během ní několik let studoval univerzitu. Když jsem byl dítě, vždycky jsem chtěl jít na univerzitu, ale neměl jsem k tomu příležitost, protože jsem se ihned začal věnovat plně muzice. V Rayovi Manzarekovi a Robu Kriegerovi jsem měl dva profesory, kteří mě v podstatě „přeprogramovali“ v mnoha ohledech. Například v tom, jak s muzikanty komunikovat naprosto odlišným způsobem. V kapele si byli velmi blízcí. Bylo to vidět dokonce i na způsobu, jakým hráli, hodně to na muzikanty v okolí působilo. V jejich hraní bylo hodně kontaktu a citu pro jemné nuance.
Myslím, že za to mohlo jejich zázemí v jazzu i klasické hudbě. Pozor! Vedle toho samozřejmě plně žili rock‘n‘rollem a blues. Protože byl Ray hudebním dirigentem, v kapele proudila hudba trochu jinými cestičkami než ve standardní rockové kapele. Neměli jsme žádného hlavního kytaristu, který bývá většinou hlavním hybatelem děje. Když jím máte klávesáka, třeba právě Raye Manzareka, a pracujete s ním, vycházíte z jeho podnětů. Začal jsem se díky tomu i na své vlastní hudební postupy dívat úplně jinak. Je spousta věcí, které jsem si z téhle zkušenosti odnesl a pořád z nich čerpám. Ale nemohli jsme pokračovat do nekonečna. Bylo to několik skvělých let, které jsme spolu prožili. Odehráli jsme více než 150 vystoupení po celém světě. A byl to skvělý zážitek.
Sanctuary.cz: Když jsme už začali s těmi výročími – v dubnu to bylo 30 let, co jste vydali své třetí album "Electric". Jak důležité pro tebe bylo tohle album?
Ian Astbury: V první řadě jsem nikdy moc neuznával výročí, protože čas neměřím a ani si nevedu žádný kalendář. Myslím, že my jako lidé máme potřebu definovat existenční čas, který nás následně limituje. Omezuje nás natolik, že se můžeme v určitém momentu dokonce zaseknout. Proto jste u The Cult nikdy nenarazili na nějaké výročí, jelikož jsem vždycky byl proti tomu říkat „dnes je dvacáté výročí toho, nebo třicáté onoho“. Je to vážně irelevantní. Nejdůležitější je, co děláme právě teď.
Nic mi na druhou stranu nebrání probrat nějaké aspekty okolo desky „Electric“. Co k ní říct? To album samotné je v podstatě dokument o jistě době - je to taková zvuková fotografie. Pracovali jsme na téhle desce s Rickem Rubinem, kterého všichni berou jako hip-hopového věrozvěsta, ale nás zaujal, jak zkrotil punkové Beastie Boys. Byl to člověk na svém místě, když docházelo k prvním crossoverům. Jako například u Run DMC. Byla to velmi důležitá doba. Vraťme se ale do přítomnosti.
The Cult - Lil´ Devil
Když jedu autem, poslouchám i současné nahrávky - zajímá mě, co se děje aktuálně na hudební scéně. A to se, chtě nechtě promítá i do našich aktuálních vystoupení. Všechny ty molekuly vjemů, ať už od The Doors, přes urban kapely labelu Def Jam, až po poslech moderní hudby vyjdou najevo právě při vystoupení. Například když hrajeme „Sanctuary“, „Wild Flower“, „Fire Woman, Gone“ nebo „Deeply Ordered Chaos“ právě z alba „Electric“, je zajímavé, co vše se v nich dnes zrcadlí. Navíc všechny písně se navzájem ovlivňují různými způsoby. Z toho důvodu hrajeme dostatečnou dávku ikonických písní, které lidé budou dobře znát, a ty prokládáme i pár novými kousky, které příběh celého vystoupení udržují naživu.
Sanctuary.cz: Kombinace tvého zpěvu a Billyho kytary se stala jedním z nejzřetelnějších zvuků v hard rocku. Jak se tvůj hudební vztah s Billym vyvíjel?
Ian Astbury: Můj vztah s Billym Duffym se vyvíjel po dobu deseti alb. Naše hudba se zcela jistě stala méně komerční, v celé své podstatě. Ale je hrozně ošidné dělat závěry o něčem tak komplikovaném z jednoho vystoupení, nebo jedné desky. Asi nejlepší by bylo zavřít se na jednom místě a postupně přehrát všechno, co jsme my dva doposavad natočili. Písničku po písničce. Sice by nám to zabralo asi tak dva týdny, než bychom přehráli veškerý materiál, ale takto bychom i my dva získali nejkomplexnější obrázek o tom, co se mezi námi odehrálo a odehrává. Možná to zhodnotí někdo až po naší smrti, kdo ví. V tuhle chvíli mi na tom nezáleží.
Sanctuary.cz: V červenci 2009 jste oznámili, že The Cult už nebudou nahrávat další studiová alba a budou se soustředit na EPíčka a digitální vydávání nového materiálu. Ovšem od té doby jste přišli s dvěma novými studiovými deskami. Takže jsi na tuto problematiku změnil názor?
Ian Astbury: No, trh vlastně změnil můj názor, protože když jsem učinil tohle prohlášení, tak se všichni fanoušci zbláznili. Vypukla vzpoura. Absolutně to nechápali. Navíc se na věci ohledně vydávání různily názory i uvnitř kapely. Billy z toho nebyl moc nadšený. Moje představa byla vydávat písně častěji, například každé dva měsíce. Vydat tři songy s vizuálním doprovodem. Pro nerdy bychom vše posléze zabalili do luxusních DVD packů s řadou bonusů. Třeba bychom k novým nahrávkám přihodili nikdy nevydanou živou verzi „Love Removal Machine“ z Milána roku 1997.
Měl jsem za to, že je to dobrý nápad. Takto jsme dali dohromady EPčka „Capsule 1“ a „Capsule 2“, dali jsme do toho vlastní peníze a zjistili jsme, že tenhle způsob vydávání muziky je vážně drahý. Už jen vydat jednu takovou várku vyžadovalo vynaložit za PR a další nezbytnosti spojené s vydáním nosiče stejný obnos, jako za regulérní album. Ale nezavrhuji takový způsob vydávání muziky, ať už se jedná o digitální prodej nebo streamování. Řada fanoušků ale vyžaduje fyzický produkt, hmatatelné konvenční album, které si můžou předobjednat a těšit se na něj. V době, kdy jsme s naším plánem narazili do zdi, nás oslovil label Cooking Vinyl. Nabídli nám spolupráci, byli ochotní do nás investovat, ale ne do „Kapsulí“, ale do klasických dlouhohrajících alb. Podepsali jsme smlouvu na dvě studiová elpíčka, která jsme vydali. Budoucnost je teď otevřená.
Sanctuary.cz: Takže možná bude v budoucnosti nějaká další "Kapsule"?
Ian Astbury: Ano, nic nevylučujeme. Jen jsme teď čerstvě na křižovatce a zatím nevíme, kam se vydáme. Dnešní doba je uspěchaná. Lidé chtějí všechno hned. Přitom my, když jsme ve studiu, máme někdy hotovo za šest týdnů, jindy se práce protáhnou na dva roky. Během tak dlouhé doby se často přihodí spousta věcí. Mít producenta po celou dobu k dispozici jen pro sebe taky nejde. A tak, když jsme pracovali s Bobem Rockem, sešli jsme se ve studiu na dva týdny. On pak na dva měsíce odjel, protože kromě nás dělal i na jiných projektech. Potom se zase vrátil, pracovali jsme další tři týdny a pak zase odjel na měsíc pryč.
The Cult - Hinterland
I my tento čas prokládali cestováním, koncertováním, takže se stávalo, že když jsme po nějaké době znovu přehrávali materiál, na kterém jsme pracovali, zjistili jsme, že bychom na něm hromadu věcí změnili. Všechno jsme pořád opravovali a aktualizovali, do toho jsme hltali další hromadu informací…. Chtěli jsme, aby to, co posluchačům předložíme, bylo co nejčerstvější, aby ty nahrávky odrážely přesně to, co se právě s námi nebo okolo nás dělo. Když už jsme měli hotovou muziku, přišly na řadu vizuální prvky (obal, promo fotky a vizuály, videa). I ty většinou zaberou nějaký čas. Musíte vše natočit, zredigovat, roztřídit... tedy pokud chcete lepší kvalitu.
Je pravdou, že dnes si můžete klip natočit na svůj iPhone a nikdo nic nepozná. Dnešní technika nám dává řadu možností, jak vše zvládnout pouze vlastními silami. Můžete vytvořit celé album na svém telefonu, když chcete. To je všechno pravda. Já ale mám rád prostředí studia. Mám rád jeho atmosféru. Teď jsme zrovna v situaci, že máme pohromadě hodně nového materiálu, spoustu čekajících písniček. Vážně se do toho chce jen pustit a dokončit. Musíme si na ně udělat čas. Minulý rok jsme měli 90 vystoupení, tenhle rok jich bude 50. A taky ještě pracujeme na jiných projektech.
Sanctuary.cz: Zmínil jsi Boba Rocka jako vašeho producenta. Pracujete s ním od 1989 s několika výjimkami na každém albu. Jak důležitý je tento muž pro The Cult?
Ian Astbury: Je skvělý rozhodčí a diplomat. Bobova silná stránka je v tom, že umí vést lidi. Dokáže usměrnit jejich osobnosti. Přiměje různé nátury, aby spolu pracovaly pro společný cíl. Je v tom vážně dobrý. Taky je skvělý technik. Ví, jak nazvučit bicí. To dnes už spousta lidí neovládá. Tyhle fígle v branži pomalu ztrácíme. Například, jak správně umístit mikrofony do prostoru. Když nahráváte digitálně, jste napojeni přímo do mixážního pultu a používáte sampler.
Výsledek může být skvělý, ale zcela jistě generuje jinou atmosféru. Pro rockovou kapelu, která chce mít zvuk živého vystoupení, je umístění mikrofonů zásadní. A taky zesílení zvuku. Znát zesilovače a znát zapojení kytary. I v tomhle je Bob mistr. Jsou momenty, kdy do procesu vstupuje a radí. Častokrát ale jen nečinně přihlíží, nic nedělá. Nechává nás najít sebe sama. Prostě jen vytvoří ideální prostředí, kde se pak stanou skvělé věci. Bob je výjimečný, v tom, že jakékoliv studio rozproudí tím správným životem. Také výrazným způsobem pomohl našim vztahům, hlavně mému vztahu s Billym Duffym. Bob je perfektní učitel.
Přidat komentář