Po letech pendlování mezi kyberpunkovým Crossem a experimenty v rockových klubech se nejznámější tuzemský festival se zaměřením na živá vystoupení elektronických kapel letos ukotvil v metalovém doupěti Exit-Chmelnice. Jak dopadl ročník s netradičním označením 9 ½ plný překvapení z tuzemské scény a show jednoho floridského giganta si přečtěte v následující reportáži.

Na poslední prázdninové dny, kdy si řada lidí konečně vybírá svou zaslouženou chvíli odpočinku a opouští rodný kraj, se v sobotu 22.srpna v Exitu utvořila překvapivě velká sešlost. Samozřejmě, že naprostou většinu z ní tvořili dychtiví fandové Roguovy smečky vrtících se krasavic, ale své publikum našli nakonec i oba čeští předskokani. 

Do Exitu se spolu s několika dalšími známými tvářemi vypravuji již před 20. hodinou, což, jak se dalo předpokládat, nebylo nejšťastnější rozhodnutí. Zvukovou zkoušku jsme ale úspěšně vytrpěli a když se sál bývalé diskotéky začal zhušťovat a narůstající teplota těla uvolňovat první krůpěje potu, spustila se promo soutěž o CD polských Deathcamp Project. Zajímavé je, že ačkoliv se o soutěži s poslední deskou "Well-known Pleasures" avizovalo v tiskové zprávě i na plakátě, rozluštění zásadních otázek (počínaje názvem kapely) trvalo hned několik minut. Ostatně není divu, i u našeho stolu, kde jejich vystoupení viděl každý hned několikrát zavládla neschopnost vzpomenout si na tu prokletou kombinaci dvou slov v názvu.
Když si všechny CD našly svého nového majitele, DJ Mirage přítomné pozval na vystoupení první formace – čerstvě vyklubaného projektu The Shadowplay z Jihlavy.

Za pouhý půlrok vystupování už toho electro kytarové duo Roman a Zinna stihli odehrát nezvykle dost, tentokrát se museli vypořádat s absencí (zřejmě již trvalou) druhé zpěvačky Marie.   
Kapela, jejíž název nepopiratelně vychází ze stejnojmenné skladby legendárních Joy Division, se pražskému publiku pořádně představila právě až na letošním EPF. Zinna, dle dostupných informací teprve patnáctiletá dívčina, v roli „front-womanky“ úspěšně zastala funkci vizuálního lákadla a přitáhla nejednoho zvědavce k pódiu. Krásný důkaz toho, jak se potenciál tuzemských novinek často přímo úměrně odvíjí od počtu příslušnic něžného pohlaví v kapele.
Co se týče zvuku kapely, elektronické podklady a kytarové riffy, obstarávané (téměř doslova) otcem projektu Romanem, naživo působily nesrovnatelně lepším dojmem než z jejich ne zrovna kvalitně nahrané desky „Different Shades“. Zato vokální projevy zpěvačky Zinny po prvních minutách koncertu nejednomu návštěvníku bez soucitu k novinkám na domácí scéně rychle sejmuly úsměv z tváře. Sám jsem sice za poslední roky viděl několik mnohem hůře odzpívaných koncertů a nepřestával formaci fandit, ale po půl hodině poslechu už jsem se přeci jen nevyhnul dojmu, že se Zinna minula stylem. Dokonale by totiž zapadla do ranku electrotrashových osmibitovek s distorzovaným vokálem, ve kterém se ztratí nejeden falešný přešlap.

Tolik tedy z prvního tuzemského zážitku. Než jsme se nadáli, už se na stage objevili staří známí Alvaréz Peréz a bondageovou páskou označkovaná i jejich „nová neznámá“ posila. Pro mě osobně největší otazník sobotního večera. Zvědavost - jak bude znít kapela s tak dlouhou historií po letech v úplně novém zvuku - byla srovnatelná s očekáváním změny na nové desce jejich brněnských sousedů Depresive Dissorder s tvrdou, crossoverovou kytarou. Ale protože máme experimenty rádi, nablížili jsme se pódiu a pochytávali první tóny playlistu vyskládaného převážně z hitů loňské úspěšné desky „Unmasked“. 
Netrvalo dlouho, aby člověk, co má za sebou alespoň jedno vystoupení stálice Ellen a Yyana poznal, jakou změnou prošli. Temná, téměř doomová atmosféra podepřená mysteriózně laděnými texty, kterou známe z jejich desek, mívala bohužel na živých vystoupeních sem tam tendence upadat k mrtvolnosti. Takto se však rozhodně o pražské srpnové premiéře nové sestavy hovořit nedá. Díky posile Bigger (kytara z Amortez) a Dasha (klávesy a skřeky v Tisíc Let od Ráje) dospěli Alvarézové k dalšímu stupni ve vývoji, který se najednou jevil jako ten pravý, celou dobu hledaný. S dvěma tvrdě rockovými kytarami, čistým vokálem střídaným blackmetalovými skřeky a taneční elektronikou v pozadí se úspěšně zařadili k energickým, electro-metalovým formacím. Leckomu tato změna  nejde po chuti, což také bylo při sondování prostorem jasně poznat. Vyhrála ale fanouškovská většina a nakonec i ti, kteří nikdy Alvarézy neřadili mezi poslouchatelné kapely uznali, že je to lepší a živější než předtím.
Osobně mě napadlo několik výhrad a to především zbytečné překrývání jinak kvalitního čistého zpěvu Ellen tím Dáshiným ve společně zpívaných pasážích a dlouhodobější nechuť k metalové hudbě zpívané v (pro tyto účely ne zrovna zvučné) češtině. Jinak celý posun nelze než zhodnotit jako výborný tah pro živá vystoupení. Jak se s finálním zvukem poperou ve studiu můžeme zatím jen odhadovat a držet nové tváři brněnských dark rockerů palce.

S časovým skluzem nabraným na začátku se hodiny rychle blížily k půlnoci a floridská exploze pozitivní energie The Crüxshadows začala svou show akorát včas. Před odklusáním na metro tu ještě byla slušná rezerva na vychutnání několika roztančených hitovek.

 
Na pražská pódia zaútočili Crüxshadows právě po ročním intervalu a i když se před koncertem dost mluvilo o tom, co přinese hned dvojitá změna v sestavě, ku klidu všem se nezměnilo téměř nic. Šestice čítající známé taneční kreace, ladné zvuky houslí a úderné vstupy rockové kytary rotující v elipsách kolem energického superhrdiny Rogua se držela stejných schémat show jako vždy. Vychází nám z toho tedy perfektní zážitek přeplněný srdečnými emocemi a originální, hudebně-taneční výkon pro ty kteří si na „devětapůltém“ EPF zažili se sympatickými Floriďany svou premiéru. A na druhé straně stará známá show s objímáním, přizváním publika na podium při poslední písni či stejná choreografie tanečnic, jejichž akrobacii už známe nazpaměť včetně atraktivních sexy kalhotkových oblečků a čísla se „švihadlem“.
Pro část z přítomných tedy nic nového, pro některé dokonce důvod k negativním kritikám skloňujícím hlavně spojení „beraní mečení“ a „pan ananas“. V každém případě se Crüxshadows i přes jistou dávku stereotypu nedá na živo odepřít profesionální nasazení, při kterém nezáleží jestli hrají pro desetitisícový dav festivalu nebo v klubu, kde Rogue po sestoupení z podia do moře lidu po pár metrech narazí na souši. Nadšené reakce několika desítek přeživších, kteří se ještě dlouho po dvanácté hodině mačkali u stage hovořily jasně – Crüxshadows vždycky byli a jsou skupinou, která táhne podobu americké odnože darkwave žánru. A kdyby snad někdo pochyboval, pořád je tu několik hitovek typu „Marilyn“, „Happy Birthday“ nebo „Tears“, které vás chtě nechtě zaručeně roztančí pokaždé když je slyšíte.

Fotoreport z akce najdete v naší galerii

mohlo by vás také zajímat