Report z Camouflage

camouflage_praha_report_sV sobotu 19. března jsme měli možnost poprvé uvítat „německé Depeche Mode“ Camouflage v našem hlavním městě. Stála léta čekání za to? Čtěte v této reportáži…








Třetí březnová sobota byla na zážitky bohatá. Když odhlédneme od hrůz na Středním i Dálném Východě a zaměříme svou pozornost blíže, máme tu veskrze příjemné události – magické oko úplňku, stojícího vůči naší planetě nejblíže za 18 let, a premiérový koncert Camouflage v Praze.

Zejména ta druhá položka seznamu pak vytáhla nemálo hudebních nadšenců z tepla barů a bytů, aby je krátce po sedmé sdružila před prosklené dveře bývalého klubu Belmondo (dnes prostě KC Vltavská). A nutno přiznat, že jich rozhodně nebylo málo. Stále dorůstající had fronty se táhl až pod schody a neuvadal téměř do osmé hodiny. Pravda, podíl na tom mají i vpouštěcí procedury, které byly stejně důkladné jako například loni na Vanesse (tedy pouštění po menších skupinkách, prohlídka ochrankou). Věkovému rozložení rozhodně dominovala kategorie 30+, a mladší tváře tvrdě vyvažovali zástupci kolem čtyřicítky.

To už je ale venku tma a zima, vplujme tedy dovnitř do sálu. Zde vidíme dav pěkně pohromadě a hned na začátek je nutno uznale pokývat hlavou – 2/3 velkého sálu jsou naplněny. Skladba publika se sice zřejmě o něco lišila od nedávného vystoupení synthpopového hypeu Hurts ve vyprodaném Lucerna Music Baru, ale pozitivem zůstává, že ani ve Vltavské nebylo posluchačů vůbec málo. Tedy příjemné překvapení.

Ve čtvrt na devět se na pódiu objevuje první formace večera, slovenští Tanx. Původně dvojice Nela (zpěv) a Ján (klávesy) byla živě doprovázena další trojicí muzikantů – druhým klávesistou, bubeníkem a backvocalistkou. A neznělo to vůbec špatně. Electropopový výraz se částečně  opíral o minulost, ale současně sledoval i moderní trendy, takže z něj nečišelo posmutnělé vzpomínání na staré časy. Na dynamice přidávala vystoupení především rytmická přesnost a údernost, kterou se pyšní snad jen metaloví bubeníci, a surový zvuk bicích. Poměrně dobrý sound kazilo jen částečné hlasitostní „utopení“ skvělé vokalistky Vlaďky Mižurové, která doplňovala hlavní zpěv Nely, oděné do futuristického skafandrokostýmu. Jednoho až napadne, zdali se nejednalo o záměr, neboť Nela zněla (zejména v klidnějších a „odhalenějších“ pasážích) oproti své sekundantce trochu nejistěji s lehoučkým intonačním drobením. Deset minut před devátou se Tanx loučí s publikem, které je přijalo. A to lze u kapely, kterou (dle reakcí soudě) většina lidí pod pódiem viděla a slyšela úplně poprvé, určitě považovat za úspěch.

Přestavba nezabere ani půl hodinky a ve 21:20 vidíme přicházet (spíš přibelhávat se) zpěváka Camouflage Marcuse, který dopadá na osamocenou barovou stoličku v popředí. Ve svém krátkém, sympatickém uvítacím proslovu přivítá diváky a prozradí, že dnešek není jen jeho premiérou v Praze, ale i prvním koncertem se zraněním. Při pátečním koncertu v Bratislavě totiž temperamentní zpěvák během skladby „Conversation“ špatně došlápnul na mikrofonový stojan a zlomil si kost v nártu (jak se posléze dozíváme, při stejné písni si na turné po Jižní Americe zlomil palec u nohy i klávesista/padista Heiko Maile). Marcus pobaveně ukazuje bělostnou sádru na noze, a dodává, že ani to mu nezabrání, abychom si dnes všichni užili pořádné večírek. A lidi dávají svou reakcí jasně najevo, že za tímto rozhodnutím stojí a ukazují svou odhodlanost bavit se až do padnutí.



Camouflage – I Can´t Feel You (live v Praze, natočil janqajka – díky!)


Stage tedy může doplnit Heiko na jedné straně a Oliver na straně druhé, zatímco se do sálu plíží otevírák „They Catch Secrets“. Bouřlivý potlesk do rytmu nabíjí atmosféru energií a dobrou zprávou je, že zranění Marcusovi neubírá na vokálních kvalitách. To ostatně ukáže později i v  něžných baladách (např. „Here She Comes“ nebo „One Fine Day“), zpívaných s citem, čistě, ale bez zbytečného „cukrování“. I kapele to ale samozřejmě hraje, celkový zvuk je pěkný,  plný, čitelný, ačkoliv jaksi „digitální“ – a to navzdory faktu, že na pódiu vidíme i analogové syntetizátory. Trojici přizvukuje bubeník a kytarista, střídající podle potřeby elektrickou i akustickou kytaru, ačkoliv v obou případech není vlastně nijak zvlášť slyšet a slouží spíše jako „podkres“.

U tanečnějších skladeb jako „Suspicious Love“, „Motif Sky“ nebo prokleté „Conversation“ je vidět, jak Marcuse zlomenina omezuje v pohybu, neboť horní polovinou těla paří ostošest, z místa se však hnout nemůže. Nevypadá však, že by si toho zvlášť všímal. V podobně příjemném duchu, vykládaným sympatickou komunikací s publikem, se vezeme napříč celým vystoupením až k povinné dvojce „The Great Commandment“ a „Love is a Shield“. Po rozlučce naoko přichází čas přídavku, po kterém má však přijít bouřlivé skandování „Camouflage! Camouflage!“, které donutí Marcuse a spol. dopajdat s berlí na pódium ještě jednou (se starou peckou „That Smiling Face“), aby šílící a pískající davy uspokojil.  Ve čtvrt na dvanáct už ale zkrátka není co přidávat.

Nadšené reakce dlouho tleskajícího sálu dávají jasně najevo, že Camouflage svou misi v Praze zkrátka splnili, takže nezbývá, než věřit klanící se pětici, která slibuje, že se do Prahy zase brzy vrátí. A dobře udělá. Své fanoušky tu totiž i po 27 letech působení stále mají a vůbec jich není málo.

Fotka půjčena  od Mirage – díky.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Pro zajimavost, hostujici kytarista Camouflage je z kapely Fools Garden.
Sakriš a já si říkala, že je to známej obličej...

Přidat komentář