Report z dvacátého WGT – pátek 10. června

wgt11_pa_sDruhý díl reportáže z dvacáté Wave Gotik Treffen, tenrokráte očima hned pěti redaktorů, rozesetých po celém městě...








Je to příjemný pocit, mít za sebou vystoupení tak velkých jmen, a před sebou další čtyři dny festivalu, nabízející další z nich. Nepromarněme tedy ani minutu a vydejme se do černého reje Lipska.

V návaznosti na letitou tradici historické kostýmní sešlosti „Viktorianisches Picknick“ se i letos na travnatém prostranství Clara Zetkin Parku rozprostíral odhadem dvousethlavý houf úctyhodně vymóděných aristokratů. Na zalidněný palouček stíněný stromy zavedly zbloudilé zvědavce všudypřítomné indicie v podobě vyšňořených maškar se stylově proutěnými piknikovými koši a nemalé množství mediálních pracovníků prahnoucích po tomto vizuálním pamlsku. Jako každým rokem, i letos tato pompézní sešlost nabídla v první řadě dokonale naučené noblesní manýry oživlých muzejních exponátů, kterým nechyběly ani umělé pihy krásy, ani okázalé bankety čítající svícny, pozérsky ocumlávané hrozny i několikapatrové dorty. Ačkoliv se mezi decentně usazeným panstvem čas od času objevili dresscodem nezatížení gotici rozvalení na zemi v černých mikinách a riflích, honosný obraz austenovské seance poblíž jezera zůstal i letos úspěšně zachován. Navíc jej rok od roku úspěšně zkrášluje rostoucí zastoupení steampunkové komunity, která se letos předvedla (v čele s nepřekonatelnou pirátskou trpaslicí) v opravdu oslnivé formě.

Picnic


Páteční program v hale Werk II A načali už v půl páté Resist, naše pozornost se ale soustředila na kapelu, která se zde předvedla jako druhá v pořadí – kanadské Raggedy Angry. Ty předcházela pověst pravidelných předskokanů The Birthday Massacre a také jejich loňská deska "How I Learned To Love Our Robot Overlords" – svižná elektro rock n rollová záležitost. Na pódium WGT festivalu ale nenastoupila tato čtveřice, ale pouze polovina italského souboru Effter, pějící, obsluhující kytaru a elektroniku. Celkem pochopitelně se nekonala smažba s trochu emo ocasem, ale, jak už sound čerstvého CD "Bilateral602" naznačuje ve studiové podobě, experimentální nášup někde mezi Atari Teenage Riot, Mindless Self Indulgence a Skinny Puppy. Koncert rozhodně ne pro všechny, kdo se proloupnul tvrdou svrchní schránkou, tak si pochutnal.

Pak přišel čas pro domácí EBM hard-core fanoušky. Předstoupila před ně totiž dvojka Prager Handgriff, která představuje vydestilovaný prototyp německé EBM zábavy. Tím myslím melodické, minimalistické EBM a němčina. Žádné experimenty, jen jeden dupák za druhým a náhle je dříve poloprázdná hala plná až ke vchodu. Možná jsme od hochů čekali trochu více, na druhou stranu domácí fanoušci byli nadmíru spokojeni, takže chyba je možná trochu na naší straně, ne? ;)

Prager Handgriff


Jedna německá elektronická legenda střídá druhou. Po kontinuálně fungujících Prager Handgriff přichází na řadu jemnější kapela Garyho Wagnera, která se letos vrací na scénu s deskou "Nostradamnation". První po deseti letech kreativního mlčení. Dance Or Die před nás předstoupili v tříčlenné sestavě, kdy základní pilíř Garyho a A.N.G.O. doplnil na pódiu klávesačka Clan Of Xymox Yvonne de Ray. Hrály se kousky z čerstvé novinky, s průběhem setu ale došlo už jen na staré provařené pecky, které si s trojicí zpívala celá hala. Návrat sympaticky suverénní elektro/EBM/popové formace, pouze s jediným vokálním blouděním v nejznámější pecce, která dala kapele název (trochu ve stylu Samíra v "Prokopat se ven"), byl završen i v pódiové podobě. Gary vypadá z publika stále stejně, jen ten jeho dlouhý kožený plášť a kalhoty s pukem jsou přeci jen dnes nezvyklý relikt z minulého století.

Dance Or Die


Poslední skupinou, které jsme dali možnost předvést se před našimi zraky, byli pro nás neznámí She's All That. Už nástup na pódium měli famózní. Na pódium vběhly čtyři postavičky zahalené overaly německé armády, gumovými škraboškami hororových postav (jen kytarista měl masku kombinující prvky morového doktora a Hannibala Lectera) a na hlavě jim svítily zelené paruky. A ihned do lidí začali pálit ostré projektily v podobě chytlavých a hopsavých hitovek, kterým nechyběla hromada elektroniky, ale také silově rockový tah na bránu. Vzpomeňte na Waltari, Think About Mutation (nebo jejich pohrobky Sonic Boom Foundation), to znamená na dravý proud hudby, který odtrhával ingredience odvšad, dohromady z toho vždy vylezla zábavná párty muzika. Když k tomu přičteme ony legrační masky a „Mardošovsky“ trhlé frontmanovo moderování, vyleze z toho velmi příjemné překvapení a spíš než sofistikovaný objev pro domácí poslech, tip pro domácí promotéry na zábavné festivalové zpestření

V útulném klubu Darkflower se konala odpolední Wumpscut party, tedy tancovačka opepřená účastí samotného Rudyho Ratzingera. Zatímco na parketě se míhala těla wumpscutích tanečníků v rytmu vcelku zdařilého posledního alba „Schrekk&Grauss“, v ústraní Rudla rozdával autogramy a klábosil s fanoušky. Témata byla vcelku tradiční, takže jen ve stručnosti: "Ne, Ratzinger nebude nikdy živě vystupovat, necítí se na to fyzicky. Ne, Ratzinger nebude vystupovat ani jako DJ, má za to, že věci které by hrál, by se lidem nelíbily. Ano, po vydání posledního alba si dá delší pauzu." To ovšem tvrdí vždycky, a s železnou pravidelností sotva v Mnichově roztají zbytky sněhu, vydá nové album. Odolám svodům přátel vypravit se na Diamandu Galás (paní když se rozkvílí, tak je mi opravdu ouzko) a vyrážím na jih Lipska za trochou toho severského synthypopu.

Na osmou hodinu večerní je anoncován koncert excentrické zpěvule Diamandy Galás. Po příchodu do foyeru honosných prostor lipské Opery je nám ale oznámeno hodinové zpoždění. Vzniklou mezeru v programu vyplňujeme návštěvou komplexu Moritzbastei, kde stíháme finále vystoupení britských ‚Pokémonů‘ V2A. Natřískaný sál aplausem oceňuje jejich EBM/aggrotech, který skutečně v live podání s dvojitými živými bicími nepostrádá razanci a chytlavost.

To už jsme zpátky v polstrovaných sedačkách Opery. Jediné světlo na scéně osvětluje klavír, ke kterému vzápětí usedá Diamanda Galás. Tato pětapadesátiletá vokální teroristka s tříapůloktávovým rozsahem  ale spouští takovou chaotickou vokální performanci s podobně zmateným klavírním doprovodem, že po půlhodině její vystoupení opouštíme s houfy dalších znechucených návštěvníků a máme jasno o největším propadáku letošního WGT.

Podobně komornější program nabízí tradičně důstojné prostory lipského divadla Centraltheatre, kam spolu s dalšími vystylovanými černooděnci vstupujeme krátce po osmé večerní. Vysoké boty, platformy i kecky dupou do rudém sametovém běhounu a uvaděči nás uvádí do sálu právě včas. Na pódiu se před slušně zaplněným hledištěm zjevuje osamělý muž s houslemi Matt Hoden, alias Sieben. Ten začne za malý okamžik spřádat své klasické houslové kompoziční sítě, které vytváří přímo před zraky diváků pomocí vrstvení jednotlivých houslových partů. Nejde ale jen o obyčejné smyčkování smyčců, Sieben používá housle i jako perkusivní nástroj, vyťukává do nich rytmy dlaněmi a bradou skrečuje o jejich hrany. Vytváří tak lehce nostalgické, ale silné a šlapavé skladby, které doplňuje svým apokalyptickým zpěvem  a řezavými tahy, pronikajícími do nitra srdce.

Sieben


Pocit lehkého (ač velmi příjemného) psychického vyšinutí podtrhuje Sieben roztáčením smyčce nad hlavou jako jihoamerický indián s bolou, a především razancí, nervozitou a Curtisovským vnitřním pnutím, které se skrz hudbu dostává ven. Zřejmě i proto působí předělávka „Transmission“ od Joy Division v Howdenově podání tak přesvědčivě, což potvrzuje i žárovka, praskající v průběhu tohoto tracku přímo nad hlavou umělce (přišel se snad mezi nás podívat sám Ian?). Houslový balet tedy končí zaslouženým potleskem ve stoje, nástroj nakonec nebyl smyčcem přeříznut vejpůl (ač to vypadalo, že má na mále) a tak můžeme po přídavku nechat Siebena zmizet v šatně.

Po Seiben v Central Theatre přišla chvíle na klidnější představení. Zakladatel renomovaného amerického vydavatelství Projekt records Sam Rosenthal a principál legendy Black Tape For A Blue Girl. Tento rok se představil v tříčlenné sestavě se zpěvákem Athanem Maroulisem (dříve Spahn Ranch) a kytaristkou Valerie Gentile (dříve The Cruxshadows, dnes Angelspit). Na začátku tu byla pochybnost z koncertních zážitků The Cruxshadows, zda Valerie není pouze hezkou okrasou žánrových koncertů, už od začátku dávala v intimních skladbách bez jakékoliv předtočené syntetické výpomoci jasně najevo, že kytariskou je velmi dobrou a navíc suverénní zpěvačkou a pódiovou dračicí. Ano, jemné skladby dostaly rockovější a živější kabátek, a nutno přiznat, že jim to v této podobě moc slušelo. Setlistu vévodily především položky z posledních dvou alb, tudíž sound tria mírně zkabaretněl. Kdo se bál, že nadpozemská atmosféra dark wave jemností nebude naživo fungovat, tomu spadl velký kámen ze srdce. Black Tape For A Blue Girl naživo příjemně překvapili a je jen škoda, že druhý den v Praze jejich velmi dobrou formu ocenilo jen několik desítek fanoušků.

Black Tape for a Blue Girl


Mezitím se část "divadelníků" vypravuje do Felsenkelleru na koncert znovuobnovení britské gothic rockové klasiky The March Violets. Škoda, že nás tramvaj po několika metrech vyhazuje a my tak musíme pokračovat pěšky kolem auta s kapotou promáčknutou dovnitř, ležící motorky a těla opodál, které se snaží záchranáři stabilizovat. Tady nic platní nebudeme a tak přidáme na tempu, abychom neveselý obrázek spláchli přívalem gothic rocku. Felsenkeller nás uvítal ohromným vedrem, dusnem jako v sauně a příšerným zvukem, který zněl daleko lépe z vnějšku klubu, kam se také velká část posluchačů přesunula. Automatické beaty překřikovaly vše ostatní a v kouli zvuků se potácely oba dva hlavní vokály, které se v tom zmatku ne vždy intonačně potkaly.

Zkrátka, pokud člověk track neznal a nevěděl, co má vlastně slyšet, zněli mu The March Violets jako chuchvalec zvuku namotaný kolem stereotypních beatů. Postavy na pódiu, utopené v kouři a dusné mlze, však vytrvaly a tak hitovka na závěr „Walk in the Sun“ vrátila všechny ty číratce a krásné deathrockerky zpět na parket. A že jsme na WGT, dostaneme ještě další tři přídavky, směřující k povinné „Snakedance“. Výsledný obrázek si tak kapela nakonec vylepšila, ačkoliv stejně člověk odcházel z Felsenkeller s pocitem, že March Violets vlastně neviděl – chtělo by to zkrátka vhodnější klub a mnohem, mnohem lepší zvuk.

Bývá už tradicí, že páteční večer je v „Agře“ hlava na hlavě a nejinak tomu bylo i při vystoupení u nás již brzo očekávaných Covenant. Zvukař měl toho večera zřejmě slabost pro Eskilův zpěv, protože ho značně vytáhl nad základy.  Nepříjemně trčící vokál ale odhalil  řadu intonačních nejistot, což odnesly hlavně skladby z nového alba, tedy věci koncerty řádně neprověřené. Oproti tomu dobře vyznělo období covenantího pravěku v podobě „Stalkera“ a „Der Leiermann“. Pověstný „přenos energie“  se, ve srovnání s vystoupením na WGT 2008, ale tentokrát  konal jen v omezené míře, snad jen v tradičně neodolatelných „Calling Ships to Port“ a „Bullet“. Vcelku úsporná a nenápaditá světla mi připomněla, že koncerty Covenant mají nejsilnější atmosféru pod širým nebem v odpoledním vedru, kdy jediným světelným efektem je slunce samotné. Vrcholem vystoupení byla rozšířená verze „Ritual Noise“, ve které si Dr. Myer vystřihl vskutku rituální sólo na perkuse. Celkově poněkud rozpačitému vystoupení nepomohlo ani Eskilovo neustálé povykování frází typu „How´re you doing?!“, „Right here right now!“  nebo „I can feel you!“  Ech, mám se dobře, jsem tady taky, a cejtím naději, že v Praze na konci června to bude daleko větší rozjezd.


Deine Lakaien


Závěrečné půlnoční vystoupení adorovaných domácích klasiků Deine Lakaien bylo příjemnou tečkou za převládající aristokratickou atmosférou pátečního dne. Zatímco někteří členové české výpravy dorazili do překvapivě nepřeplněné Agry s cílem na vlastní oči konečně zhlédnout Vejlanovův legendární účes, Lakainů znalejší posluchačstvo mohlo vystoupení hodnotit jako nepříliš odlišné od poslední zastávky na polské Castle Party. Duo Vejlanov/Horn opět utvářelo většinu nálady tohoto nadpozemského mixu klasických kompozic a elektronické alchymie, zatímco smyčcová výpomoc setrvávala až na výjimky se zběsilými sóly a jakýmsi divadlem hadrových panenek v pozadí.

Závěr druhého festivalového dne si čás výpravy zpestřila prozkoumáním místního žánrového klubu Darkflower. Střízlivý prostor o dvou stageích musel nadchnout každého českého fanouška. U vchodu za přístroji depešácky naladěný DJ Marcus Meyn z Camouflage, na druhé stagei naopak minimalisticky industriální Xotox. Oba parkety plné, vedle toho spousta místa na odpočinek, střízlivá žánrová výzdoba, výborná světla, rychlé bary..... věřte, nechtělo se nám domů.

Pokračování příště...


Fotky doplňujeme do naší fotogalerie a videa na CZ Sanctuary Youtube profil.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Ta Diamanda Galás naprosto splnila očekávání! Na konci - po té co si jí publikum DVAKRÁT vytleskalo - hrála Gloomy Sunday a její komunikace s publikem přispěla perfetkní atmosféře! Takže to, že se její výbět písniček nelíbil pár lidem kteří si jí kvůli tomu že byla v programu našli na wiki týden před WGT, neznamená že to byl propadák. Já jsem se zbytkem fanoušků odcházela na konci absolutně spokojená. Navíc je to snad jediný gothic interpret, který odehraje koncert v 5ti (!!) jazycích.<br /><br />Je mi líto, že jsem nestihla ty March Violets, ale řekla bych, že je to jak píšete a prostě byli v nehodném prostoru (což bych řekla, že byl problém většiny interpretů tenhle rok...). Když jsem je v Listopadu viděla v Londýně zněli skvěle tak mám radost, že si je tak můžu pamatovat :)

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.