Report z dvacátého WGT – pondělí 13. června

wgt_11_poDnes se naposledy podíváme do Lipska, kde se konal dvacátý ročník festivalu Wave Gotik Treffen. Tentokráte naši redaktoři navštívili spolky jako Hocico, Misfits, The Beauty of Gemina, Nitzer Ebb, Tying Tiffany, Neon Kross, Dive, Nim Vind, In the Nursery, Bloodsucking Zombies from Outer Space, Lustmord, The Other nebo české Luno.

 

 

 

Pondělní program posledního dne WGT rozbíháme opět na open air stage Parkbuhne, kam vcházíme po půl páté za podezřele povědomého zvuku. Ne ovšem, že bychom tvorbu švédských Midnight Caine znali – to se nám jen v ústrety valí naprostá vykrádačka Fields of The Nephilim s podobným vokálem (což na jednu stranu klobouk dolů), jen v o něco metalovějším kabátku (tedy spíš směrem k Nefilimovskému „Zoon“). Dokonce i image si zpěvák Fredrik Andrén, kytarista Mattias Balk a basák Henrik Brifors bez skrupulí vypůjčili od Fields – klobouky, pláště, prach. Možná, že by třeba někdy mohl tento originálně se tvářící revival i fungovat (ač mne mnoho způsobů využití nenapadá), ale WGT rozhodně nebyl ten případ. Nota bene když jsme před pár hodinami viděli na vlastní kůži předlohu. Pokud jste někdy měli pocit, že si třeba takoví Garden of Delight berou z FOTN víc než je zdrávo, formaci Midnight Caine snad raději ani nehledejte.

Ale na Parkbuhne dnes začínáme z jiného důvodu – chceme se totiž podívat na nový vedlejší projekt Daniela deLeona, frontmana psychobilly matadorů Rezurex. Daniel se v kapele Neon Kross rozhodl dát průchod své oblibě 80´s new wave. I proto zpěvák nastoupil bez svých obligátních malůvek na obličeji a kontrabasu, zato s klasickým basákem a klávesákem. Stačilo ovšem pár tracků, aby se ukázalo, že svůj rukopis deLeon prostě nezapře, neboť skladby v podstatě všechny zněly jako Rezurex, jen bez pleskavého břinkání kontrabasu a s klávesami navrch. Minimalistické texty, vzájemně dost podobné skladby a pocit, že to kapelu vlastně příliš nebaví, rozhodně v Parbuhne kotel nestrhly a upřímně řečeno, kromě nejsilnějšího tracku, klipovky „Spider Dance“, songy prošly jedním uchem dovnitř a druhým ven. Z Danielových působišť tedy pro nás i nadále zůstávají Rezurex tou hlavní kapelou hodnou pozornosti. Alespoň prozatím.


Neon Kross


O poznání razantněji se přihlásila o svá práva švýcarská darkwave formace The Beauty of Gemina, která nás potěšila už loni na Castle Party. A ani koncert na WGT nebyl výjimkou. Kapela se prezentovala plným, hřmotným zvukem (upřímně nás až překvapila tvrdost některých syntetizátorových zvuků) a sehranou sestavou, zajímavými klávesovými/varhanními rejstříky a místy až tanečními skladbami. Podobně to zřejmě vidělo i předtím trochu unylé publikum, které během několika minut stálo na nohou a houpalo se do rytmu. A není divu, set měl dobře načasovanou gradaci až k závěrečné skladbě, která nám náladou vzdáleně připomněla „Perpetual“ od VNV Nation. A že zpěvák Michael na živo spíše deklamuje než zpívá? No a co, k hudbě The Beauty of Gemina se to skvěle hodí. Tedy opět velmi příjemné překvapení – to už asi nebude náhoda.

Po Švýcarech se na pódiu rozložily černozlaté kotle, syntetizátory a štíhlá italská kráska ve vysokých botách s kápí přes obličej. Pokud jste ovšem čekali od Tying Tiffany spíše electroclash/popovější polohy, které byste mohli potkat na deskách, čekalo vás v Parbuhne velké překvapení. Nečekaně ostrá, agresivní, zkreslená řvaná performance s hlukovými prvky odzbrojila všechny řady a donutila je buď přistoupit na noisové náboženství, nebo kapitulovat. Kdo by čekal, že v případě bývalé Miss Itálie bude mít co dočinění s nejintenzivnějším koncertem celého WGT? Čtyřčlenná kapela (zpěv, kytara, basa, elektronické pady a elektronika) šlapala jak švýcarské hodinky a hrnula do obecenstva živelným způsobem jednu položku setlistu za druhou. Žádné zbytečné průpovídky mezi písničkami, Tying naživo bez rozmýšlení zkřížila odkazy Crystal Castles s Ladytron, Fever Ray s Peaches a to celé otavila na nejvyšší možnou mez. Tohle byla nečekaně silná káva. Jak se hodily špunty do uší – díky Nephi!


Tying Tiffany


Jediným českým zástupcem na letošním ročníku WGT byla překvapivě nová kapela Emy Brabcové a Šmityho Luno. Ti dva už spolupracovali v dobách Roe-Deer a jejich nová bezejmenná deska z kraje letošního roku vzbudila v domácích luzích a hájích rozporuplné reakce. O to víc se našinec těšil, jak na něj čtveřice zapůsobí na nečekaném zahraničním koncertu. Už z polohy nového koncertního sálu Schaubühne Lindenfels, který je ještě zastávku tramvaje dál od centra dění než basta oldschool gothic rocku Felsenkeller (ta navíc v pondělí vůbec nefungovala), se dalo čekat, že na soupisku neznámých kapel (tedy až na The Legendary Pink Dots, kteří dnešní program uzavírali) si sem moc fanoušků cestu nenajde. A taky že ano. Výborně vybavený klub, dobrý sound, skvělá světla. Luno i přes tuto nepřízeň nic nevypustilo a odhalilo naživo těm pár fanouškům své dobře zamaskované post punkové kořeny a i díky sympatické komunikaci v němčině prodali u východu po koncertu svůj nosič každému třetímu posluchači.  To je věru dobré skóre. Příště bych se ale přimlouval, aby podobná sestava kapel vystupovala blíže jiným stageím.


Luno - Here To Be Not There (živě na Wave Gotik Treffen 2011)


Stejně jako vloni si část výpravy, preferující přímočarou horrorpunkovou tečku za dalším ročníkem festivalu, mohla splnit své celoroční choutky na pondělním, mrtvolně kytarovém odpoledni a večeru v zalidněné hale Werk II. V ošemetné pozici startovního rozstřelu vystoupili domácí The Holy Hack Jacks, kteří nás v mžiku překvapili svou nepřeslechnutelnou podobností s rakouskými psychobilly předáky Sir Psyko and his Monsters, až v hlavě nepotlačitelně vyvstala otázka, zda na poslední chvíli nedošlo ke změně v line-upu. Němečtí rock´n´rolloví hrubiáni stejně tak obstáli v chytlavé nápodobě prokazatelného vzoru v Demented Are Go, od jejichž skladby si propůjčili název kapely.

Nejvíce překvapivý element pondělní hrůzné, kytarové smrště vybalili na teprve se plnící halu již druzí vystupující, švýcarští razitelé opravdu řízného, provokativního horrorpunku – krví potřísněná pětice Zombiesuckers. Fanoušci amerického kultu mohou skřípat zuby, ale od prvního, chaoticky odpáleného tracku s řinčícími kytarami zafačované mumie a glamrockové mrtvoly s hořícím kytarovým krkem bylo jasné, že tak explozivní vizitku horrorpunkovému žánru nemůže přesáhnout ani jeho vlastní skomírající stvořitel v podobě headlinerů Misfits. O několik hodin později v tom většina návštěvníků měla také definitivně jasno. Ortodoxní prezentaci švýcarských punkerů zakončilo číslo s jejich kapelním klaunem, který nejprve obdarovával vroucí kotel rozhazovanými cédéčky, nakonec ovšem v rukou jedné z evidentně překvapených návštěvnic místo hudebního nosiče skončily v rukou jeho upocené trenýrky. S holým zadkem a nadšeným potleskem se pak odebrali zpět na druhý břeh.

Zombiesuckers



Naprosto plynulým vstupem do pokročilejšího večera pak byli v současné době nejsledovanější zástupci středoevropského horrorbilly, rakouští instrumentální experti Bloodsucking Zombies From Outer Space. Jejich set, kterému tradičně kralovaly hnilobné hitovky typu „Monster Mutant Boogie“ a podiová show s nešťastníky napíchanými na kůl, přilákal do průmyslové haly prokazatelně více návštěvníků než zbývající interpreti.


BzFOS


Masivní propad návštěvnosti zaznamenali právě navazující němečtí kolegové Thee Flanders, kteří přes téměř patnáctiletou praxi na scéně nedokázali (ani hudebně, ani vizuálně) nabídnout nic z originality předchozích kapel, a tak bez většího zájmu poloprázdného sálu odehráli svůj hodinový, naprosto průměrný průřez rockabilly stereotypů.

Návrat velké části publika a pořádnou mačkanici mladší části dámského publika si zaslouženě užívali kanadští oblíbenci Nim Vind se svou podmanivou kombinací odlehčeného, melodického horrorpunku a mainstreamového rocku. Vizuální strašení přivedli zpět na podium dle veškerých očekávání právoplatní stvořitelé evropské horrorpunkové scény,  leader Rod Usher a jeho kabinet monster z projektu The Other. Kromě nasávání šťavnatých fláků z aktuální desky „New Blood“ se pozornost publika stáčela k charakteristicky děsuplným kostýmům kapelníků, ve kterých bezkonkurenčně dominovala postava krvelačného replikanta, do níž se proměnil kytarista Sarge von Rock.


The Other


Do závěrečných minut večera vstupovala dostatečně varovaná skupina českých fanoušků americké hororové legendy Misfits s patřičnou ostražitostí, plynoucí z jejich nepřehlédnutelného hudebního úpadku posledních let. Přesto ji ale čekal kulturní šok horší, než jaký se o stěží přežívajících kapelních kolosech obvykle vypráví. Skladby patřící nepopiratelně do jednoho z největších hudebních kultů 20. století se pod rukama stárnoucího hromotluka Jerryho Onlyho rozsypávaly jako brambory na schodišti kdysi sympaticky strašidelného sklepa a amatérsky pokulhávající, navíc značně přezvučená, dvojšlapka Erica Goata celý skomírající kolos definitivně utopila v naprosto nečitelném hlukovém balastu. Naprostým vrcholem celé dekadentní show byl systém naplno pracujících větráků, křísících upoceného a nádechu neschopného rockera, stejně jako skupinka osobních asistentů, kteří mu jako po lusknutí prstem nasypali kyblík oživujícího ledu za jeho potem povadlý límec. Celé vystoupení s napětím očekávaného headlinera tak připomínalo spíše než rockový koncert oslavu navoskovaného, při životě stěží udržovaného Kim Čong-ila a věrných poskoků, žehlících jeho přehmaty v nemotorně vybudovaných zvukových kolážích.


Misfits


I ambient je pravidelnou součástí line-upu Wave Gotik Treffen a Inade byly poslední temnou položkou silné sestavy vystupující v secesních prostorách Volkspalast. Kdo zažil Inade na koncertu v pražském Rock Café v rámci VIII. nebo XII. Pražského industriálního festivalu, toho dvojice René Lehmann & Knut Enderlein teleportovala v čase a prostoru do našeho hlavního města. Doménou dua je totiž stále industriálně stavěný temný ambient z řadou akustických vyhrávek, které přidávají duu éteričtější finální vyznění. Tím nechci říci, že jejich set nestál za nic, to ani náhodou.

Za zaklapnutí jejich notebooků už zdejší scéna nabízela pouze poslední chod a to legendární manželskou dvojici, polovinu industriálních pionýrů Throbbing Gristle – Chrise Cartera & Cosey Fanni Tutti. Leckdo možná čekal spíše retro zážitek v duchu jejich tvorby z osmdesátých let, ale realita byla trochu jinde. Vitální skoro šedesátníci na nás od prvních vteřin vybafli s velmi současnou rytmickou elektronikou, která tu a tam neměla daleko k EBM tvrdosti. Ovšem více než o sled jednotlivých skladeb s tradiční stavbou sloka – refrén – sloka šlo o psychedelický atak pomalu se proměňujících kompozic. Cosey spíše než zpívala uhrančivě deklamovala, vazbila na baskytaru a ruchově kouzlila na chaospad a jiné hlukové mašinky. Chris se pak skláněl nad stolem plným nejrůznějších přístrojů a jeho ruce přeskakovali od jednoho ovladače k druhému. Tohle byl halucinogenní trip, při kterém mohl posluchač buď zavřít oči nebo naopak sledovat podobně působící projekci na zády protagonistů. Není divu, že po hodině vystoupení byla dvojice dlouhým potleskem vytleskána, aby zahrála ještě jeden přídavek. Zcela poprávu.

In the Nursery  jsem naposledy viděl zhruba před sedmnácti lety, a musím konstatovat, že od té doby se u nich takřka nic nezměnilo. Jejich síla je i nadále ukrytá v instrumentálních plochách s bohatě strukturovanou rytmikou. Jakmile však dojde na zpívané pasáže (ať už jde o zpěvačku nebo o někoho z dvojčat Humberstoneových), pak se ukáže jejich kompoziční bezradnost, a v živém provedení částečně i neschopnost něco kloudně odzpívat. Přestože se ITN  zřejmě pohybují na hranici svých možností, ukázali, že jsou i nadále schopní vytvořit tu správně patetickou atmosféru neoklasicismu. V kruhové prostoře neoklasicistně pojatého Pantheonu jim to proto velmi slušelo. Na vystoupení úspěšných tvůrců filmové hudby ITN navázal v tomto oboru rovněž zběhlý projekt Lustmord. Mág z LA to pojal vskutku minimalisticky. Přinesl si židli, stůl a notebook a posadil se doprostřed pódia. Podpořen jen projekcí na téma enochiánská abeceda a posvátná geometrie, spustil třicetiminutovou dark-ambietní kompozici. Vcelku působivou, protože se mě po chvilce zmocnil dosti tísnivý pocit, na který jsem se postupně adaptoval, takže ke konci už z hlubin temnoty zívala nuda.

A tak utíkám z dosahu čaroděje do třista metrů vzdáleného Alte Messe. Vcházím právě v okamžiku, kdy jeden z apoštolů industrialu, Dirk Ivens nastupuje na pódium. V jedné ruce svírá miniaturní stříbrný kufřík plný syrových zvuků a v druhé nezbytný megafon. Kdo si vybaví jeho vystoupení v pražském Rock Café, ten si možná vzpomene i na to, že toto one-man-show je založeno na stroboskopickém efektu. Žel, krátce po osmé prosvítalo průhlednou střechou sálu ještě dostatečné množství denního světla, takže Dirk si to musel poctivě odpochodovat bez jakýchkoliv vizuálních efektů. Jeho neměnný styl, založený na pár noisových linkách, zboostrované rytmice a vokálu o dvou tónech, má svoje syrové kouzlo. Přes výborný zvuk a nesporné charisma jediného protagonisty projektu Dive však toto vystoupení zafungovalo jen napůl, a spíše posloužilo jako velmi kvalitní warm-up pro očekávané Hocico.

Dive

Pro svůj finální elektronický klimax si tedy milovníci taneční tvrdé elektroniky mohli zajít do Alte Messe - Halle 15. A upřímně řečeno, nebylo to zrovna nejšťastnější místo, o čemž svědčila dvousetmetrová fronta, která se táhla přes celé parkoviště až téměř k silnici. Na druhém konci ji uzavírali nelítostní pořadatelé, kteří návštěvníky vpouštěli dovnitř intervalem pět lidí za deset minut. A to všechno jen proto, že hala byla pro dvojici kapel Hocico + Nitzer Ebb zkrátka příliš malá a počet zájemců vysoce přesahoval její kapacity.

Pokud jsme si ovšem předtím mysleli, že je Alte Mense nacpaná, prostor před pódiem byl doslova narvaný. A ještě aby ne – mexičtí aggrotech guruové Hocico nejezdí do všech koutů světa a tak měli jejich fanoušci na WGT jedinečnou možnost si je vychutnat. Krátce před desátou tedy na stage napochodoval Erk Aicrag s image postapokalyptického punkového nájezdníka v ostnatém brnění, jištěn zezadu Racsem u syntetizátorů. A dav tahle dvojice rozhodně nešetřila – energie i síly měla na halu více než dost a fanoušci to ochotně vraceli zpět (zejména při Aicragových výletech k lidem).

Erk Hocico


Bez zajímavosti nebyl ani notný počet deathrockových číratců, kteří tvořili dobrou třetinu kotle mezi frenetickými tanci cyberpunkerů. Kotel se ale po chvilce rozšířil i mimo samotný kotel a tančila tak v podstatě celá hala až po okraje. Erk na to reagoval naprostým nasazením, hecováním a typickým rytmickým mlácením mikrofonem do hlavy. Playlist patřil především novějším skladbám, ačkoliv největšího ohlasu se dočkaly osvědčené hity typu „Poltergeist“ z dřívějších alb. Tak či tak, ke konci se i zvuk podařilo vyladit a uřícení fanoušci tak mohli vzít útokem bary naprosto spokojení. Je totiž potřeba posbírat zbytky energie pro dnešní poslední akvizici a neméně důležité jméno elektronické scény.

Před čtvrt na půlnoc nastupuje na pódium trojice Bon Harris, Douglas McCarthy a Jason Payne, tedy Nitzer Ebb, jedni z praotců žánru zvaného EBM. A upřímně řečeno, i přes oldschoolový zvuk a přímočaré sekvencerové linky bylo během několika málo minut jasné, proč se zrovna téhle essexské trojici podařilo udělat díru do světa a proč mohou na světě existovat stovky plagiátů (jako že existují), ale žádný nebude jako Nitzer Ebb. I když totiž zvuk mohl na první poslech znít klasicky, byla to z jedné třetiny jeho surovost a ze dvou třetin Douglasův zpěv, který propůjčil této formaci něco, co dokáže milovníka elektroniky zvednout snad i z hrobu.

Podle toho to ostatně vypadalo i v narvané hale, a to zejména při starších klasických oldschool EBM flácích (po bloku písní trochu podobného BPM), kdy do fanoušků jako by formace pustila elektrický proud. Ne nadarmo byli tedy Nitzer Ebb dvakrát vytleskáni zpět na pódium, a fanoušci nepolevili ani poté, co dostali vytoužený nášup „Join in the chant“.



Nitzer Ebb - Join In The Chant (živě na Wave Gotik Treffen 2011)


Každý večírek má však svůj (pokaždé trochu smutný) konec a spolu s Nitzer Ebb se tak musíme loučit i s celým letošním WGT. A nutno poznamenat, že jsme si těch pět dní užili vpravdě královsky, neboť nám hudební dramaturgie letos přihrála do cesty vskutku extraligové interprety.

A to nemluvíme o tolikrát skloňované atmosféře Lipska, která se prostě nedá na žádný jiný žánrový festival přenést ani náhodou. Už teď se tedy začínáme pozvolna těšit, až se zase příští rok vypravíme na pár dní „domů“. Pokud to totiž bude jen trochu možné, pochybuji, že by si kdokoliv z nás nechal Wave Gotik Treffen ujít. Ti, co tuto sešlost alespoň jednou navštívili, už totiž velmi často nemohou jinak. Víme, o čem mluvíme.

A na závěr pár poznatků, které tentokrát uvádíme v neučesané formě, abyste si vychutnali jejich autenticitu:

  • Letos bylo imho míň lidí, což rozhodně nevadilo, naopak se dalo dobře dostat na všechny koncerty a něco tam vidět (čestnou výjimku tvoří Alte Messe v pondělí a Werk II).
  • Zdá se mi, že polovina zvukařů byli nováčci, páč některý koncerty se nedaly poslouchat (Felsenkeller, Ulterior).
  • Letos bylo jednoznačně nejvíc steampunkerů za poslední tři ročníky.
  • Pět dní chlastačky je na člověka mého věku už poměrně dost...
  • Začít festival chřipkou není dobrý nápad... vnáší to nerovnováhu do skladového stavu piva a ztěžuje schopnost užívat si hlasitou hudbu – nikdy víc!
  • Ani po pravidelné účasti člověka nepřestane WGT udivovat a v tom nejlepším slova smyslu "převracet naruby" – a to nejen proto, že tam jsou největší freaci, nejzajímavější kapely a nejlíp vystylovaný holky na světě...
  • Kéž by se tak dal importovat ten nesdělitelný pocit "scénové sounáležitosti" do Čech! Baví mne ta naprostá otevřenost, přátelskost a chuť se bavit s ostatními na akci, ať už mají číro, kutnu nebo latex a mluví jakýmkoliv jazykem... O to víc, když někdy bývá problém domluvit se s lidmi česky...
  • Taky by nebylo špatné importovat nějaké goths – stačilo by pár stovek, a hned by akce byly veselejší...
  • Na rozdíl od předminulého roku byli pořadatelé znovu přesní jak švýcarské hodinky, a pokud neměla kapela technické problémy, začínaly (až na výjimky) koncerty přesně ve stanovený čas.
  • Stoupá význam Viktoriánského pikniku – největší účast, největší zájem médií.
  • Přemístěte pondělní koncerty v Schaubühne Lindenfels blíže centru (viz. psaní o Luno) nebo otevřete i Felsenkeller a nalákejte lidi na kvalitní oldschool program! Jinak je to škoda úsilí kapel, pořadatelů a jejich vyhozené peníze!
  • Absurdita zabavování videokamer – stojíme uprostřed davu nahrávačů. Kamera je zabavena nám, ale ostatní, kteří natáčejí na kompakty, jsou ponecháni v klidu. Přitom kvalita videí posledních kompatků je mnohdy srovnatelná s kamerami. A ještě jeden moment. Po skončení festivalu kapely vyzývají své fanoušky - pošlete nám své videa z našeho koncertu. Rádi bychom, ale zabavili nám kameru. A tam se ptám, "je zabavování kamer opravdu přáním vystupujících?". Nejsem si jist. Asi se zeptáme pořadatelů...


Fotoreport najdete v našich fotogaleriích (ještě by měl být doplněn o další fotky účastníků), na Youtube profil CZ Sanctuary by měly přibýt další videa (omluvte technické komplikace).

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Tak tak! Vymýtit to vzájemný prskání oldskůl ebmkářů nad mladejma kytaromilcema..odpor, kterej vládne na psycho scéně ve vztahu ke goths a tak podobně! ....UNITE krucinálhergotdonrwetr!
Nikde v reportech jsem nenarazil na recenzičku návratu Clock DVA. Viděl jste je někdo?
Podívej se na youtube, je tam pár videí z jejich vystoupení;-)
Jen dodám, že Mind.in.a.box měli tak velké technické problémy, že to byla škoda cestování.
Paesant: ono je to trochu těžší, když v Čechách na party chodí lidé ala L@S 2011-07-16 18:45<br /><br />http://sanctuary.cz/akce/5609-sesty-saturday-night-freezer-s-ddd-hosty-
Mate tam chybu jak Brno. Zombiesuckers je kapela ze Svedska a ne ze Svycarska!

Přidat komentář