Pojďme od našich velvyslanců vyzvědět, jak probíhal zbytek mamutího netopýřího festivalu u našich západních sousedů.
Křižák
V neděli opět vstáváme brzo a jdeme si vyléčit kocovinu do sprchy. Druhý den vstávání není tak lehké a musím ostatní členy výpravy nemálo povzbuzovat, aby se už konečně vykopali něco dělat a my tak stihli první kapelu dne, electrorytíře Heimataerde. Tohle zvláštní uskupení hrající electro industrial s prvky středověku mám velice rád a na vystoupení jsem se hodně těšil.
První obdiv sklízí kapela už za to, že na rozpálené podium, kde je podle mého hrubého odhadu tak 356°C, nastupuje ve svých klasických oděvech na vystoupení a to jsou kroužkové zbroje (žádné imitačky a podobné triky). Rozjíždí se rytmický set německy zpívaných electro skladeb doplněných hrou na středověké nástroje a celé to funguje až překvapivě dobře. Nemalý podíl na úspěchu kapely jistě nese i jejich performer, který každou skladbu obohacuje nějakým tím skromným divadelním číslem. Tu mává mečem, tu sekyrou a občas i plive krev.
Nedělní vedro je ještě horší než předchozího dne a tak se utíkáme schovat do chládku druhé stage. Stíháme sotva poslední skladbu od Massive Ego a pak trpělivě čekáme, až se připraví FabrikC. Pokud mluvíme o hlavní kapele všech tanečníků z budoucnosti, kteří na M´era dorazili, tak jsou to právě FabrikC. Po nedlouhém čekání už se prostorem roznese předtočená hláška „100% Elektronik“ a spustí se směsice ječivých a pískacích zvuků, doplněných výraznými elektronickými bicími. Celé to funguje jako předimenzovaná továrna na taneční rytmus a většina publika začíná rozjíždět svoje před zrcadlem pečlivě trénované cyber tance. Po třetí skladbě druhá část naší výpravy křičí něco o krvácení z uší a odchází, my však vydržíme poctivě až do poslední skladby „Chinese Food“.
Vzhledem k blížícímu se vystoupení Frozen Plasmy se rozhodujeme, že se nesmí opakovat situace z předešlého dne, kdy jsme se už do haly nevešli, a proto zůstáváme i na další kapelu, která nás dělí od vytouženého vystoupení. Bohužel jsou to slovinští Torul a my se nudíme od začátku až do konce. Set nás neoslovil snad ani jednou skladbou, takže se válíme po podlaze a trpělivě čekáme, až bude konec. Přitom všem kolem nás se kapela líbí a úspěch u publika rozhodně má. Nelitujeme tedy, že jsme je vynechali na letošní Castle Party.
A poté se už konečně dostáváme ke kapele, na kterou jsem byl z nedělního programu nejvíce zvědavý, a sice k již zmíněným Frozen Plasma. Na živo jsem je zatím nikdy neviděl, takže očekávání bylo poměrně velké a jejich písničky mám rád a doma nám často hrají. Na pódiu nastupuje dvojice za velkého povzbuzování publika a ihned rozjíždí svůj electro popový setík. Škoda že podium vypadá tak nějak prázdnější než u předchozích kapel, ale prostě ve dvou neuděláte tolik parády, jako ve čtyřech plus sněhulák.
Nicméně Felix to zdárně vyvažuje pobíháním po celé délce prostoru, který má k dispozici a prokládá to roztleskáváním publika a dalšími Gahanovskými tanečky. Dočkáváme se ale poměrně krátkého setu, kdy už to vypadá, že po poslední „Tanz die Revolution“ oba zmizí do zákulisí a my máme smůlu, ale nakonec se přeci jen vrátí na nečekaný přídavek a my uslyšíme i „Murderous Trap“. Jediné kvůli čemu si můžeme postesknout je, že se nedostalo na náš top song „Foolish Dreams“.
Vzhledem k tomu že jsme poslední tři hodiny strávili v jeskynním prostředí hangáru, vyrážíme na obhlídku středověkého tržiště, které zabírá podstatnou část prostor před vchodem do hlavního areálu. Zboží tu mají sice moc pěkné, ale na nás moc středověké a proto si raději dáváme decentní půllitřík medoviny a nabíráme síly na zbytek večera. Čekají nás už jen poslední účinkující večera a prvními z nich jsou ostřílení Front 242. Dav před pódiem začíná nabírat olbřímích rozměrů a teď je ta chvíle, kdy člověk naplno pozná, že je na jedné z nějvětších gotických akcí na světě. Celá show začíná pozvolna několikaminutovým intrem, které zvěstuje nadcházející úvodní pecku „Happiness“. S neuveřitelnou energií set pokračuje dalšími hity jako „Body to Body“, „Quite Unusual“ a hlavně „Headhunter“, během kterého počítá do čtyř společně s kapelou snad každý. Celé vystoupení trvá více než hodinu a zanechává v člověku pocit, že se rozhodně vyplatilo se plahočit těch 500 km za kulturou.
Přichází čas nedělního headlinera alias poslední kapely festivalu a to jsou v Německu velmi populární Eisbrecher. Pro mě jsou bohužel v oblíbenosti na stejné úrovni jako Pepa Vojtek oblečený ne v kabátu, ale v zimníku. Začátek sledujeme jen z povzdálí. Tajemná opona padá k zemi a odhalí tak kulisy pravého zaoceánského ledoborce, ze kterého vystupuje salutující posádka. Tím zajímavé dění na podiu prozatím končí a následuje jen záplava německého vidlemetálu. Další světlé okénko nastane během skladby „Eiszeit“, která se jakž takž dá překousnout. Kapela na sebe hodí kožichy a další polárnické vybavení a celý song odzpívá za padání umělého sněhu. Na zbytek produkce už ale nečekáme a naposledy vyrážíme obejít pomalu zavírající obchody, jestli nám nepadne do oka nějaký ten suvenýr.
Letošní rok je velmi bohatý na různé stánky s vlastnoručně vyráběnými doplňky jak na oblečení, tak na dekorování hrobek a jiných bytových prostor. Ceny za tyto DIY skvosty jsou bohužel trošku někde jinde než naše nedělní peněženky, a tak se pomalu loučíme s areálem a vyrážíme unaveným krokem ke stanům. Ani to poslední pivo už do mě neleze a při představě pondělního ranního balení a celodenní cesty domů padám únavou do stanu a odmítám už kamkoliv chodit.
Mladší část naší výpravy (všichni až na mě) vyráží ještě prošmejdit zdejší afterpárty na hlavní silnici, které jsou vyloženě pověstné. A skutečně podle jejich vyprávění jde o bizár jak se patří. V různých leženích podél cesty hraje hudba všech žánrů od německých heligonek až po německou znělku gumídků. Nejvíce tu noc prý letěla Britney Spears. Činnosti jako pití všech posledních zásob alkoholu jsou samozřejmostí a k tomu se přidávají další kratochvíle, jako rozbíjení party stanů a hraní na všechno vším. Pondělní ráno už jen spěšně balíme, uklízíme nepublikovatelným českým způsobem a vydáváme se na cestu do Prahy.
Pohled martti
S úderem jedenácté stojíme na značkách připraveni na novou formaci Schattenmann. Ta se s tím vůbec nemaže a snaží se tu hrstku příchozích co nejvíc rozhýbat, což se jí poměrně daří hned úvodní vypalovačkou „Brennendes Eis“. Chytlavá je třeba i „Generation Sex“, při následující “Amok“ dokonce zpěvák odněkud vytáhne rozbrušovačku a do publika letí záplava jisker. V průběhu posledního songu už přebíháme do hangáru, nicméně těch 20 minut strávených s Schattenmann fungovalo jako velmi dobrý budíček, lidi vypadají, že se baví – asi i proto, že zřejmě cokoliv, co zpívá německy, už má automaticky nějaké ty body k dobru. Napadá mě ale, zda má pro kapely vůbec cenu táhnout se sem odněkud a zase zpět jen proto, že odehrají 5 kousků / nějakých 20 minut. Zřejmě má, už jen proto, že se někde ukážou a ví se o nich a na to těch 20 minut stačí, ale i tak mi to nepřestane připadat divné.
Totéž se ohledně časové dotace týká Too Dead To Die hrajících v hangáru. Na pódiu se zjevil moskevský mladík Andy v jakési podomácku spíchnuté robovestě, na vyvýšeném stupínku pak slečna celá v kůži obsluhovala kdovíco. Docela příjemnou taneční elektroniku ale jednak místy rušil Andyho vokál, protože jsem měl místy pocit, že to tak úplně nedokáže trefit, a zejména ten jeho plandající plast na hrudi. Naštěstí ho po pár minutách napadlo kus plastu sundat a hned se pozornost víc soustředila na muziku. Dokonce jsem si všiml, že se našli tací, co začali „skládat krabice“ (a pak že už vymřeli, cha!). Tady u těch „kapel“ hrajících v hangáru kratší časový dotace je zajímavé také to, že si sami chystají všelijaké ty mašinky na pódiu. Pak jdou krátce jakože pryč a o pár vteřin později se zase zjeví a začíná hudební produkce. Tohle je ro mě zase dost divné. Jako by existovaly kapely dvojího řádu – ty kolem poledne si to chystají samy a ty odpolední/večerní už na to mají lidi.
Při průchodu kolem hlavní stage registrujeme, že si zrovna dědek č. 1, Peter Heppner, dává duet s dědkem č. 2, Joachimem Wittem. Ne, na tohle už fakt nemáme kapacity – obrovské množství lidí před pódiem je však pozoruhodné. Po kratší vydýchávací pauze zkoušíme v hangáru omrknout Atari Teenage Riot, i když jsem to nikdy neposlouchal a asi už ani nezačnu. Cestou ještě zabloudíme na jakousi přednášku o chudobě v zemích třetího světa, která je beznadějně natřískaná – podezírám však osazenstvo z toho, že sem zavítali z podobnýho důvodu, jako my – totiž kvůli rozsáhlému stínu. Atari jsou první a poslední kapelou, na kterou se nedostáváme, v hangáru je totiž plno. Ono by to možná s našimi kouzelnými páskami nějak zařídit šlo, ale když na projekci před hangárem vidíme, jak jsou splavení nejen členové kapely, ale i publikum, rychle tuhle myšlenku zaplašíme. Každopádně to shledáváme jako kvalitní punk a u plátna nějakou dobu setrváme, jelikož je fajn jen tak pozorovat tuhle taneční párty prokládanou výkřiky jako „reset“, „madness“ nebo „riot“.
Něco je se mnou asi špatně, ale Front 242 mě vůbec nebaví – před pár lety na Amphi jsme to označili za jednu z nejnudnějších věcí fesťáku. Zkoušíme to s nimi i tady, ale zase to nefunguje. Asi za to trochu může hned úvod jejich setu, kdy nepochopitelně do čekajících lidí pustili takovou dávku zvukové hmoty, že nejedna křehčí slečna udělala pár kroků vzad, nehledě na to, že zaplakaly i ušní bubínky. Ne že by ta muzika byla špatná, to vůbec ne, ona byla ale tak nesnesitelně nahlas, že to prostě nešlo (a když tohle prohlásím já, tak už je to opravdu na hranici zachování zdravého sluchu). Je přitom zajímavé sledovat, jak na tuhle muziku paří skoro všichni – staří i mladí, echt gotici, EBMkaři i metloši, my se ale držíme maximálně 20 minut a pryč.
Tam už je, nepřekvapivě, hlava na hlavě, a Eisbrecher spouští svou energetickou smršť songem „Sturmfahrt“. Známe to už skoro nazpaměť, ale baví nás to pořád a nehorázně – pomalejší „Augen Unter Null“, pochodová „Himmel, Arsch und Zwirn“, profláklá „Eiszeit“, při které už podruhé tenhle víkend začíná sněžit, úderka „Verrückt“, sborová „Miststück“ nebo provokativní „Was Ist Hier Los“ a „This Is Deutsch“. Že se Weselsky věnuje aktuálním společensko-politickým problémům je jistě fajn, jen toho v pauzách mezi songy nakecá až příliš, takže kdybychom to sečetli, máme snad dva kousky navíc. Nebo vlastně tři – „Amok“, při kterém celá kapela „bubnuje“ na barely a Weselsky do toho „rapuje“, za regulérní song tak úplně nepovažuju. Festival končí, celá Mera pěje sborově „Wir sitzen alle in einem Boot…“ a člověku by i ta slza ukápla – kdyby neměl naspěch s balením stanu a následným přejezdem do centra, odkud jede zelený noční bus přímo do Prahy – no nekupte to :).
Uvidíme, co za takové dva, tři roky, třeba se dá dohromady zase tak kvalitní line-up a my opět vyrazíme. Tak auf wiedersehen!
Komentáře
Přidat komentář