Goth scéna je kouzelná tím, jak pestrou škálu hudebních zážitků dokáže nabídnout.
Octnout se v jejím rámci můžete třeba na popovém koncertě, který propadl časem z osmdesátých let, stejně jako na temné techno smažbě či (neo)folkovém potlachu. Nebo taky na punkovém koncertě. Ale ani na něm se netopýří tradicionalista nemusí cítit cize. Ale popořádku.
Mám hrozně rád klub Chapeau Rouge. Stačí v něm pár lidí a vypadá plně, je útulný a snad jsem v něm nezažil špatný koncert. Naopak. Mr. Kitty, Tying Tiffany nebo Velvet Acid Christ tu předvedli vystoupení, na které do smrtě smrťoucí nezapomenu. Fans vinylů navíc musel potěšit Coppa s distrem Agipunk, který jede tour spolu s Chain Cult. Coppu zase potěšily nahá děvčata ve backstage. Ta se přišla omýt od zápasů v bahně, které probíhaly o patro výš.
Původně měla spolu s Chain Cult dorazit mezinárodní společnost Ciern´, leč zdravotní potíže jednoho z členů kapely všechny plány rázně utnuly. S touhle nemilou komplikací však hbitě vypomohla polská parta Huta Plastiku, která dorazila představit pražskému publiku svou melancholickou tvorbu vůbec poprvé.
Huta Plastiku - Księga dżungli
Jejich pojetí postpunku má poměrně blízko i ke klasickému rockovému výrazu a z jejich studiovek jsem nejednou zaslechl hořkosladké výpovědi jako vystřižené ze zpěvníku valašské Mňágy a Žďorp. Saxofon tady však suplují příjemné kytarové vyhrávky a celkově je trojice z Varšavy přeci jen zachmuřenější.
Naopak docela vtipně mezi songy působil zpěvák Przemek, který trochu složitě hledal anglická slovíčka pro komunikaci s českým publikem. Przemek, kurwa, příště będziesz po Polski! Jinak však nebránilo nic tomu, aby si člověk užil poklidný a milý průřez trojicí nahrávek, kterou kapela má na kontě.
Úplně jiný druh energie se do klubu vyvalil ve chvíli, kdy jej opanovala řecká trojka Chain Cult. Nějakou dobu se vedly diskuze o tom, jestli ještě tahle kapela patří k temné scéně, nebo by měla řádit spíš v nějakém punkovém squatu. Pravda je asi někde uprostřed. Neskutečně sehraní muzikanti a jejich razantní styl dává jasně na srozuměnou, že jsou pánové doma na hc a punkové scéně, kde se poctivě hraje a buší do nástrojů. Jejich výrazná melodika je však staví do trochu jiného (postpunkovějšího) světla.
Chain Cult - Shallow Grave
Určitě sami znáte a máte v oblibě hned několik kapel, které vás baví krom vlastních písniček i tím, že je radost pozorovat jednotlivé muzikanty při jejich řádění. Chain Cult jsou přesně tenhle případ. Vangelis si dává záležet na tom, aby vás každý jeden z jeho úderů paličkou pleskl přes ušiska, sympatický Dino s kučeravou řepou na hlavě loví zpod prstů jednu melodii za druhou a já vlastně nevím, jak to všechno s jednou kytarou zvládá zaonačit a frontman Jason je opravdovým drsňáckým bossem, který bojovně rozkročen drnčí na basu a nasraně štěká do mikrofonu. Vtipné je, že jinak je to evidentně poměrně skromný a jemný chlapík, ale když spustí muzika, mění se v alfa samce.
Také trio z Athén proletělo celou diskografií, nevynechalo první demo ani nejnovější hitovku „We´re Not Alone“ a dokonce se nechalo ukecat i na jeden přídavek. Velkou výhodou kapely jsou zapamatovatelné písničky, které si můžete zahulákat s ní. Za sebe jsem nadmíru spokojen a ještě se mi honí hlavou, jak by asi jejich show vypadala v nacpaném squatu plném bouřících punkáčů. V Chapeau byla atmosféra logicky přeci jenom umírněnější, ale to samozřejmě nebyl zase takový problém.
Je zajímavé, jak se na letmý poslech odlišné kapely vejdou do jedné škatulky s nápisem postpunk a jakkoliv se jejich tvorba může lišit, přesto dokážou oslovit totožné obecenstvo. Jen jejich přesah se přelévá tu ke klasicky zasněným fandům The Cure, tu zase spíš k punkovým základům. Pro tento večer však nešlo o žánrové vyznění, ale o kvalitu, kterou obě kapely s přehedem potvrdily.
Přidat komentář