Je čas konečně dohnat resty a ohlédnout se za jubilejním ročníkem největšího gotického mejdanu planety.
Třicet let je samo o sobě dlouhá doba – a v případě festivalu to platí dvakrát tolik. Vždyť kolik času, energie, lidí, stresu i šedin každý ročník takové srandy stojí! O důvod víc významné kulatiny oslavit. A tak jsme se (zmlsaní legendárním mejdanem k pětadvacátému výročí) těšili, co pro nás organizátorský tým Wave Gotik Treffen k těm svým třicetinám vymyslí. Jen pro připomínku – před pěti lety otevřel festival čtvrteční den tím, že návštěvníkům připravil volný vstup do lunaparku. Máloco je větší prča než goths ve svých nejlepších róbách a pečlivě vykreslených makeupech na autodromech, horských dráhách a dalších atrakcích. Není divu, že se o tom mluví doteď. A tak jsme byli celí nedočkaví, jestli a čím se to podaří trumfnout letos. Nicméně start festivalu se blížil jak o závod, a ještě dva dny před začátkem nebylo ani jasné, jestli bude aspoň pravidelné čtvrteční mejdlo Elektro All Stars. Tak to nevadí. Jedem, a uvidíme…
Čtvrtek, jedna hodina odpoledne – kasa v Agře je sice otevřená, nicméně lístky vám vydají až po třetí. Eh. Když k tomu připočteme poněkud obstarožní způsob objednávání vstupenek přes faktury, poštu a nutnost vystát si i tak frontu, vidíme, že tady se nic zatím nezměnilo. Aspoň je čas omrknout nedalekou ikonickou pamětihodnost, zbořený kostel ve Wachau a zjistit, že oblíbená Edeka poblíž našeho hostelu byla vyměněna za Lidl. Co se dá dělat. Nakonec se tedy dočkáme kýžených pásek, dáme první drinky se zbytkem výpravy a můžeme zapnout WGT mód.
Večerní program začínáme autorským čtením frontmana Hocico a Rabia Sordy, señor Erka Aicraiga. Moritzbastei byla příjemně plná už venku, černooděnci, kam oko dohlédlo… jo, je super být zase doma. Pokud se člověk dokázal na okamžik zklidnit a chytit Erkovu vlnu, zjistil, že je součástí vlastně překvapivě intenzivního a dosti odhaleného exkursu do umělcovy duše. Leckteré dílky mozaiky do sebe díky prožitým úryvkům z knihy „Until My Throat Bleeds“ zapadly a zanechaly tak za sebou hezký dojem propojení slušně zalidněného klubu s hlavním protagonistou. Tak šup pro drink před Elektro All Stars, neboť na tuhle zábavnou karaoke show je vždycky narváno. Na bar vás z klubu pro drink ještě pustí, ale zpátky už ne – je plno.
Nephilim: Poučen z nezdarů posledních let, kdy některé kluby vyhlásí návštěvnický stop-stav, jsem na set Elektro All Stars vyrazil dřív a vyzbrojen dostatečnou zásobou tekutin. Scénář setu zůstává stejný jako v minulých letech: Do připravených hudebních podkladů, servírovaných Danielem Myerem a spol., postupně přicházejí zazpívat vokální party notoricky známých hitů některé vice či méně známé osobnosti scény. Zajímá vás, jak zní "Killing In The Name" (od Rage Against The Machine) v podání Erka Aicraga z Hocico? Nadupaněji než originál. Chcete slyšet Franka Vollmana (z Frank the Baptist), jak hlasově ovládne "Lucretia My Reflection" od Sisters? Bravurně. A co třeba Dennis Schober (ze Solitary Experiments), kterak vzdá hold nedávno zesnulé Tině Turner prezentací jejího hitu "I Can't Stand The Rain"? Očekávejte nečekané, zazpívejte si s nimi a prostě se jen bavte. O nic víc v tomto případě nejde.
Ezechiel: My místo čekání před plným klubem volíme přesun do Felsenkeller na WGT EBM Warm Up. Přeci jen, když tam hrají Wulfband (ač v jednu ráno), nejde to jinak. Přicházíme zrovna na konec vystoupení Chrome Corps, kteří přes blasfemicky bílá trička obou členů předvedli celkem slušný EBM tlak. Následující „electronic body horror“ Mvtant se chopil pódia odvážně a dařilo se mu set obhospodařit i v jednom. Nemalou zásluhu na tom mělo i jeho nasazení opravdu celým tělem, neboť divous Texasan sebou chvílemi škubal do rytmu s takovou intenzitou, jako by mu probíjely synťáky. Škoda, že zvuk Felsenkelleru nebyl vůči jinak vlastně dobrému setu milostivější a neúnavně potápěl snahu umělcovu kdykoliv vynořila hlavu ven. Malý prostor s dobrým zvukem (třeba v Chapeau) by mu určitě slušel. Takhle chvilku trvalo, než člověk rozpoznal třeba cover „Damaged Goods“ od Gang of Four. A škoda, že ani vlažné publikum snaživého mutanta s přístupem „trochu party, trochu sranda“ trochu více nepovzbudilo. Možná, že byl tenhle set na zatím ne až tak provařené jméno příliš dlouhý. Možná, že formát M’era Luny „tady máš 45 minut na největší fláky a jdi“ je pro festivalové posluchačstvo přeci jen trochu vhodnější. Zvláště u projektů, které nemá „najeté“.
To následující The Invincible Spirit neměli o reakci davu nouzi. Nejen proto, že kapela je na stagi prostě vždycky víc než jedinec a protože měli lepší (ač trochu „na spodek placatý“) zvuk. Tím hlavním trumfem bylo, že kapela je tu prostě doma a tyje z odpracované slávy z minula. Lidi to znají (ještě aby ne, když The Invincibe Spirit hrají od roku 1984), berou a poctivě šlapali sauerkraut až do zadních řad. A to i když zejména první polovina setu objektivně nepatřila k nejsilnějším a jela na modelu „frontman Thomas Lüdke chodí po pódiu a repetetivně deklamuje do minimalistického dark elektronického spodku“, což po čase začal být už poněkud kolovrátek. Kompozice nevynikaly dramatickým hudebním vývojem nebo vyraznými změnami typu sloka/refrén, čili člověk musel být znalý fanoušek, aby si to doopravdy užil. Až „Devil Dance“ naznačila, že se po půl hodině konečně blíží změna, a pánové začali sypat poctivé EBM palby. A ty jely. Po nařvané „Hate You“ jsme se dočkali povinné „Push“, pro kterou si přišli snad úplně všichni. Pravda, klikování namakaného klávesáka do konce písničky už bylo trochu zbytečné, ale jinak se dá říct, že i přes slabší rozjezd nakonec The Invincible Spirit v poločase zapojili více toho srdíčka a úspěšně vsítili. Jak ve srovnání s klasiky zafungovali následující švédští vlčí zjevové?
Pokud jste Wulfband viděli loni na Prague Gothic Treffen, asi máte o výsledku představu. Před rokem jsme totiž v Praze měli (snad vůbec poprvé v historii) možnost vidět na gotickém festivalu pogo přes půl klubu, a dokonce i stage diving. Neméně zostra se do toho dala dvojice i letos v Lipsku. Těžko říct, jak ten svůj masitý, ale minimalistický sound dělají. Nicméně když po poměrně dlouhém frenetickém intru začali set čerstvou (a tedy relativně neznámou) novinkou „Heiss Wie Die Hölle“, která navíc dvakrát během tracku změní tempo, svým zvukem a nasazením to prostě „urvali“. Zároveň se ale sluší dodat, že v tom všem mazci bylo poznat, že pánové mají dost muzikantské cítění a díky své neoddiskutovatelné trhlosti si s klasickou písňovou formou dělají, co chtějí. Zejména v kontrastu k trochu šablonovitě poskládaným skladbám předchozí kapely, to bylo u běsnění dvojice o to patrnější. Jak frontman, tak bubeník/padista před sebou hrnuli tančící Felsenkeller jak radlicí s kvapíky typu „Lass Die Hunde Los“, „Amputieren“ nebo „Liebe Offensive“ až k očekávané „Aggresivität“. Jenže po tlakovaném intru, kdy jsme se měli dočkat výkřiku „Scheiseeee“ a EBM námelu, vypadl zvuk, v sále se rozsvítila světla, rozpištěla siréna. Požární poplach se vším všudy – včetně kompletního vyklizení sálu, příjezdu dvou hasičkých vozů a sanitky. Naštěstí to byl planý poplach, ale vtípky, že Wulfband předvedli tak žhavou show, až to spustilo alarm, zůstaly. Nicméně čekat zpátky frontu do klubu na afterku se nám už nechtělo – přeci jen, je to první den a ty drinky na hotelu se taky samy nevypijí, žejo…
Wulfband
Pátek
Pátek začínáme v nedalekém Stadbadu na vystoupení Američanů Milliken Chamber. Tady je zvuk vždycky trochu na prd, nejspíš to bude tím prostorem. Je pravda, že snaha s tím něco udělat, tu asi byla (soudě podle dodatečných textilií, které by měly pomoci prostor vytlumit), ale pomohlo to jen částečně. Samotný set Anny a Kevina začal tak trochu stylem: „kdyby neexistovali Boy Harsher, bylo by to celý pěkný… ale oni Boy Harsher existují.“ V průběhu času se však reminiscence na slavnější kolegy trochu obrousila a dvojice si Stadbad nakonec získala na svou stranu. Ono udělané to bylo dobře, Anne zpívala hezky a zejména tvrdší tracky s moderním EBM ovlivněným soundem, laškovně pomrkávající po temnějším technu, fungovaly. Ve finále tedy vlastně dobrý set, na rozjezd tak akorát.
Dnes jsme sem šli ale hlavně omrknout, v jaké kondici jsou Minuit Machine. Na ty jsme se totiž tuze těšili loni v Praze na PGT, ale dámy nakonec kvůli post-COVIDovým zdravotním komplikacím hlavní skladatelky Helene nakonec nemohly přijet. A bohužel ani tato vynucená koncertní pauza nakonec nepomohla a Helene, která přišlo o sluch na jedno ucho, musela z Minuit Machine vystoupit. Většina z nás předpokládala, že to znamená konec projektu, nicméně zpěvačka Amandine se rozhodla tuhle káru táhnout dál, s výpomocí koncertní klávesačky. Může tohle ještě fungovat, když je to jen půlka kapely? Přesně to jsme šli zjistit.
Nicméně ještě před samotnou hudbou nás set zmrazil už u intra, které na projekci vizuálně uváděl nápis „Minuit Machine“ fantasy fontem jak z Pána prstenů. I s ohněma. Proč proboha? A vlnících se písem s plameny a devadesátkovými animacemi, kýčovitými 3D štíry a názvy nadcházejících skladeb v 3D rotaci jak ve Wordartu jsme si „užili“ plnou Orodruinu, což poměrně schazovalo vibe setu. Stačilo by se držet těch červených světel a stroboskopu, které udělaly atmosfery dost.
Nicméně návštěvníků bylo v klubu až dozadu, lidi vtaženi do setu a my ostatně taky. Stačilo násilím odtrhnout pozornost od vizuálna a soustředit se na hudbu. I přes to, že celkový zvuk zněl, jako kdyby v bazénu, na kterém jsme se vlastně nacházeli, ještě byla voda, to totiž fungovalo. Amandine deklamovala přesvědčivě, hudebně jsou Minuit Machine prostě dobré a pořád je tam takové to „něco“, co je u živých koncertů nepojmenovatelné, ale vlastně nejdůležitější. Jakkoliv třeba u „Sisters“ (of another life) absence „sestry“ Helene na pódiu bolela skoro fyzicky. Přes všechny překážky ale šlo i v této osekané sestavě o vlastně až překvapivě dobrý set.
Minuit Machine - Empty Shell (taken by AsatrU dark)
Nephilim: Stejně jako Ezechiel opouštím po setu Minuit Machine klub Stadtbad, ale zamířím jinam, konkrétně do Moritzbastei. Tady se právě na pódiu připravuje německá trojice Gewalt. Berlíňané ze studiových nahrávek znějí jako kombinace punku s industrialem, naživo ovšem jejich hudba dostává mnohem plastičtější rozměr: Zřetelně v ní slyšíte odzvěny hardcore, metalu i postrocku, jako by se na pódiu sešli muzikanti z Nine inch Nails, Helmet a Die Toten Hosen a společně si zajamovali. Hutný basový zvuk a salvová palba vokálů v němčině přilákaly do sálu i právě dorazivšího kolegu Beowulfa, který po zbytek večera uznale pokyvoval hlavou a prohásil, že to byly "pěkný písničky". Nečekaně kvalitní vystoupení a jméno hodné pozornosti, obzvlášť pokud je servírováno na pódiu.
Mnichovská parta Versus Goliath, která opanovala pódium vzápětí, ovšem tolik naší pozornosti nezískala. Fúze rocku, metalu a rapu sama o sobě není příliš šťastnou volbou pro gotické setkání, navíc pokud vaši snahu pohřbí zvukař a vaše instrumentální lopotění zní z pódia podobně jako revival Linkin Park okresního formátu na motosrazu v Kardašově Řečici. Mladé trojici tedy přejeme hodně štěstí v dalším hudebním vývoji a zbytek večera věnujeme prozkoumávání hlubin podzemního labyrintu Mořicovy bašty a jednotlivých DJských stage v ní ukrytých.
Ezechiel: U nás při rozvažování o dalším přesunu nakonec zvítězili zasloužilí futurepopeři Assemblage 23. Ti sem z těch Spojených států vlastně zas tak často nejezdí a patří mezi menšinu jmen, které nám ještě chyběly do sbírky. A evidentně jsme nebyli jediní, protože fronta před Westbad se táhla až za roh a trvalo 40 minut dostat se dovnitř. Ven se totiž rozhodně nikdo nechystal a bylo natřískáno.
Dva postarší pánové s šedivými plnovousy (tak nikdo nemládneme, že… navíc Thomas Shear už tuhle formaci prohání od roku 1988) to odpálili celkem od podlahy. Nechyběly silné melodie, typický futurepopový sound a i tomu Tomovi to pěkně zpívalo. Co chybělo, byly „koule“ zvuku. Ani jeden z „-bad“ů prostě nemá dobrý zvuk, a i tomuhle setu to uškodilo. Mít to víc powersound, byla by to dobrá show. Tohle ale hrálo tak divně, že si člověk i ty špunty vyndal. Není to chyba kapely, ta udělala všechno dobře (jen tu „Let Me Be Your Armor“ nedali), akorát zápas se zvukem prostě ne vždycky jde vyhrát. Ale lidi vypadali nadšení, tak co.
Energie (a natřískanost) ze sálu nevymizela ani po koncertu, protože nikdo nechtěl prošvihnout Suicide Commando. Bubeník s klávesákem po krátké přestavbě zaujali svá postavení po krajích, Johan s bílým křížem přes obličej vletěl na pódium s tradičními škleby a „The Gates of Oblivion“ se mohly otevřít. A lidi to žrali. Nekázeň, jak se patří. Živé bicí prostě většině elektronických kapel sluší a přidávají extra vrstvu tlaku. A řádné zlými zvuky se taky nešetřilo. Zejména u fláků jako „God of Destruction“, „Cause of Death: Suicide“, ale třeba i u svérázného lovesongu „I’d Die for You“ to sálem cloumalo. Takže asi i přes ten zvuk vlastně asi dobrý, stejně jako u Assemblage 23. Ale mohlo to být lepší.
Pro dnešek teda s živými kapelami padla a hurá na afterku. Ale jemně, zítra je taky den!
Fotky od Toma Mičáka najdete dole v naší Galerii.
Přidat komentář