Pavel Skořepa | 15.12.2025 14:19

Událo se něco věru neočekávatelného, něco v co ani organizátoři v čele s Kristinkou Haidingerovou v dobách dávných před celou jednou dekádou, když organizovali první setkání hororových nadšenců a milovníků tohoto žánru, nedoufali, že letos proběhne jubilejní a to desátý ročník festivalu s názvem HorrorCon.

Jak již bylo jistě mnohokráte vzpomínáno, myšlenka na tuto akci vzešla z pátečních večerů nesoucích příhodný název Dark Party pořádaných jednou měsíčně v Dark Velvet Café Baru na pražském Žižkově. Již první ročníky HorrorConu pořádané tamtéž byly svou podstatou dvoudenními. Následně se na několik sezón festival přesunul do větších industriálně steampunkově laděných prostor holešovického Cross Clubu, aby zatím ke konání posledních několika ročníků využíval spřízněně přátelské a lehce dekadentně vkusné prostory Klubu Kotelna v okrajové části Strašnic. K tradici dvoudenní akce se organizátoři vrátili již s loňským ročníkem. Předloňský měl setkání pro nedočkavce na párty v baru Necropolis ve Vinohradech. Taky velmi příjemná akce to byla. To jen drobná rekapitulace na úvod, než začnu líčit tento svátek bolesti, krve, smrti a dalších příjemných kratochvílí hororu ze svého, zcela suběktivního pohledu.

Pátek 24.10.2025

Začátek letošní pro mě nejočekávanější akcičky měl být odbyt v 15:30, kdy mělo dojít k oficiálnímu otevření prostor pro návštěvníky, aby následně o půl hodiny později začal program, ovšem o tom až později. Já měl své Slováky, a jelikož mi mí Slováci rozumějí abych parafrázoval Wolfganga Amadea Mozarta, také jsem měl na sobě mimo jiného oděvu cíleně tričko časopisu Charon, vyzvednout na Hlavním nádraží, kdy pak bylo zdánlivě relativní nekonečné moře času na to, se přesunout na hotely, ubytovat se, a poté ještě chvíli v rámci možností lelkovat, než by nadešel čas na organizovaně bordelový přesun na místo konání HorrorConu. Ovšem chudákům Slovákům už tolik nerozuměly slovenské železnice, neboť někde za Bratislavou spadlo elektrické vedení a všechny vlaky stály od Kútou až k hranicím s ČR. To samozřejmě bylo nepříjemné zpoždění nejen pro ně, ale i pro všechny, kteří cestovali z největšího slovenského města mimo území SR a to z Brna. A jelikož vůbec nebylo jasno, jak dlouho tato lapálie potrvá, rozhodl jsem se raději jet z nádraží rovnou na Kotelnu, kde by se pro mě jistě našlo daleko lepší využití při přípravných pracích před začátkem, než kdybych pouze lelkoval v nádražní budově a nechal se otravovat bezdomovci žebráním o cigáro.

A měl jsem pravdu! Jen jsem dorazil před vchod, ani jsem nestihl típnout cigaretu a odložit svůj náklad a už se z vchodových dveří vyhrnula dvě chlapiska, z nichž jedním byl Tislav. V rukou nějaké propriety a srolovaný banner. Ihned jsem se přifařil k jejich spolupráci, neb ať se dílo podaří, samozřejmě nejcennější byly mé praktické rady. No i ruce jsem zapojil, krom úst, to by mi bylo tuze křivděno. Kupříkladu, když Tislav zjistil, že si vzal krátké zdrhovací pásky na přidělání banneru a už se chystal jít pro jiné, já pohotově vyřkl: „Tak si spoj dva dohromady a tím si je prodloužíš.“ Logické, no ne?

Po společně zdařilé instalaci banneru již nic nebránilo tomu, přesunout se do hřejivě štědrých prostor Kotelny v očekávání opravdu nabušeného programu. Samozřejmě úplně nejprvnější bylo si odložit svou zavazadlovou zátěž plnou darů a slíbených věcí k předání, zenově se vydýchat a pak si urychleně sehnat pivo. Jelikož pípa byla ještě nekompromisně zavřena, nepohrdl jsem nabízeným plechovkovým Radegastem a blaženě svlažil své okoralé poutnické rty. Již nic nebránilo prvnímu cigárku akce na zahrádce. Tam borci na žebříku řezali větve ze stromu a chvílemi nebylo jasno, jestli pořežou jen ty větve, anebo seříznou i sebe. Poté jsem odchytil všude křepčící březí Kristinku, která měla nakázáno být v absolutním klidu, abych ji mohl obdarovat osobními pro ni přichystanými dary a následně mohl zamířit po schodech do hlavního sálu, kde jsem cítil potenciál začít se ucházet o pozici pomocné síly, anebo alespoň podržtašky. V lepší společnosti se tomu říká i čukr. Při zdolávání kovových schodů jeden tak prazvláštně zapraskal v prdlém sváru, což ve mně okamžitě evokovalo myšlenky na hororovou sérii Nezvratný osud. No zajímavá asociace.

Nahoře jsem se ihned mimoděk dozvěděl, že nafukované černé balónky sloužící za budoucí výzdobu mají opravdu divnou pachuť, abych zklamaně zjistil, že už jsou všechny nafouknuty a já již neokusím jejich kritizovanou chuť. Alespoň Zdendovi Svobodovi jsem u jeho rodícího se prodejního stánku hned za zábradlím schodiště, ostatně místo zvolil strategicky skvělé stejně jako obvykle, pomohl se sestavováním lampionových světýlek. Následně vyvstala otázka tabule k vystavení výherních kreseb a maleb do Krvavého brku, jejíhož snesení do prostor restaurace jsem se sice nestihl dostatečně neangažovaně zúčastnit, ovšem následně dopomohl zdárnému připnutí vítězných děl připínáčky na OSB desku. Holčiny se s tím předtím samy docela trápily a když už jim nepomohla ani za nástroj použitá pepřenka vzatá ze stolu, která spíš popepřila podlahu při simulaci pohybu zatloukání, tak to nakonec raději vzdaly. Tu přišla moje chvíle a během okamžiku bylo hotovo. Mocný můj palec zatlačil veškeré připínáčky kam chtěl.

Další záležitost, kterou jsem si zodpovědně vzal na svá bedra, bylo sehnat věšák na horrorconí trička. Prošmejdil jsem celou Kotelnu a nalezl fyzicky pouze jeden pojízdný věšák, který byl v zákulisí, ovšem ověšený svršky mága líčení Jakuba Gründlera a jeho modelu Roba Ravena, jehož právě přetvářel do podoby… no to nebudu předbíhat. Chca nechca, musel jsem jejich ďáblulibou činnost na chvilku přerušit a zmíněný věšák jim uloupit, což se sebou neslo odstrojení od přítomných oděvů. A jestli je všeobecná známost ve znění vtipu o tom jednom neposedném kolečku nákupního košíku, tak u tohoto věšáku si žila svým vlastním životem věru kolečka všechna. Měl jsme co dělat, abych jej vykormidloval z místnosti bez škody na majetku a ztrátách na životech. Člověk aby na to snad potřeboval minimálně řidičské oprávnění skupiny C či snad dokonce letecké osvědčení.

To se již i stoly ostatních stánků začaly plnit, i když samozřejmě ne úplně všechny, a nebylo by od věci je všechny zmínit. Vezměme to směrem doleva od výchozího bodu, kterým byl Zdendův stánek s hororovými krasotami a blbůstkami, které nejedno srdce hororomilce muselo potěšit a vzbudit v něm obsesi k nakoupení něčeho, co sice nepotřebuje, ovšem to nutně pořebuje, aby mu nešmejklo. Vedle následoval v rohu stánek nakladatelství Canc Rosany Zvelebilové. Ta pochválila mojí bradku, alias chcíplou vačici na ksichtě, že prý vypadám drsnější, na což jsem dodal, že jistě, drsnej jako hladká mouka. Poté následovala dlouhostolová produkce Golden Dogu, aby se lomila do o trošičku kratší, ovšem neméně významné produkce nakladatelství Carcosa. Tatiána Žáčková se činila nejen s vystavováním knih, ať už šlo o vlastní tisky Carcosy či o přítomný antikvariát Milana Žáčka, i úspěšný překladatel a vydavatel si musí umět přivydělat, že? Ten pro změnu upaloval pro hlavního zahraničního hosta festivalu a to Hanse-Åke Lilju, největšího evropského milovníka tvorby Stephena Kinga a tvůrce největších fanouškovských stránek a v neposlední řadě autora několika publikací věnujících se tomutéž. Stánku Carcosy dominovala krásná halloweenská výzdoba, tak nebylo vůbec od věci, že jsem oba podaroval drobnými dary stejné tematiky. Vtipné bylo, když se Milan Žáček vracel a myslel si, že ten halloweenský náramek, co jsem mu dal, je potvrzením vstupu na HorrorCon. Malou mezerou mezi stoly byly oddělené nádherné ručně vytvářené klenoty šperkařství Otmilčiného, přesněji Monica Otmili. Následovala produkce produktů Kikimora Teamu a partu uzavíral zatím prázdný stůl, kde měl být převozník Charon se svým slovenským hororem, který jak už bylo výše řečeno, zatím z pádných důvodů nedorazil.

A já zatím po úspěšném splnění strastiplné mise si našel čas na nové pivko a další zaslouženou cigaretku. Hned jsem pádil. Tu jsem ještě na půl ucha zaslechl: „Kde je sakra ta Lenny Ka! Už tu jsou lidé a chtějí si koupit lístek,“ na což přišla pohotová odpověď, „Už je na cestě.“ Ještě tam proběhlo něco ohledně přání trhnutí mezi dveřmi, to už jsem však vnímal jen na půl ucha. Přece jen jsem byl hnán silnější motivací, nežli je zvědavost ohledně práva útrpného, chystaného na někoho jiného. Čas začátku programu se již neodvratitelně blížil a jak už to u takhle nabušeného programu bývá, nejen že nebyl čas ztrácet čas, člověk by se musel fyzicky rozpůlit, aby stihl všechno co by rád viděl a slyšel.

Tímto by bylo možná rozumné začít rovnou zmínkou o sálu Kina, kde se celé konání programu promítaly dokola veškeré filmy, které si již promítáním na předchozích ročnících prošli, takže i já tam na chvíli večer zabloudil a zahlédl kousíček úžasného slovenského Socialistického zombie mordu (2014).

Slavnostní zahájení jsem pochopitelně nedal, neboť jsem přislíbil diváckou účast na křtu novely Ivanky Gašparíkové s názvem Pečeť krve, ke kteréžto příležitosti jsem ji donesl hororový zakrvácený srp. A i když sice žádný srp v jejím příběhu nefiguruje, klidně by mohl, a odnesl si recenzní výtisk i s věnováním. Přece jen první křest celé akce je první křest! Na celý křest jsem taky nemohl spočinout svým zrakem, neb jsem zase zanedlouho musel být přítomen vyhlašování vítězů literární části soutěže O krvavý brk. A co si budeme povídat, ani ta cigareta se nevykouří sama. Knihu jí křtil filmař Robert Vrba, jenž víceméně převzal iniciativu: přítomným přiblížil děj novely a vyzpovídal i Ivanku, než se přešlo ke křtu a nečekaně se křtilo krví. Robert si otevřel pomyslnou žílu, no udělal to nejspíš tak přesvědčivě, že jej ještě po křtu naháněli s obvazy, aby mu bylo krvácení zastaveno.

Mezitím se už chýlil čas na vyhlášení výsledků soutěže, takže jsem se přesunul do hlavního sálu a čekal, až budu vyzván k vystoupení na pódium, jako jeden z porotců básnické části. To již na oněch prknech stáli Kristinka Haidingerová, Zděněk Zelda Záleský a Erika Ena Adamcová, takže jen já chyběl, což se během chvilky napravilo. Něco se povědělo, dary se rozdaly, jen u Miro Švercela jsem si neodpustil ještě soukromou poznámku patřící přímo jemu: „Ty musíš být taky všude!“, když i on si přišel vyzvednout tu svou. Vyhlašování výtvarné části jsem se již účastnit nemusel a tak jsem získaný čas využil na kouřovou a doplnění prázdného půllitru, než měl započít tolik mnou očekávaný Petr Boček se svou Černou magií a strašidly v české literatuře 19. a počáktu 20. století. Samozřejmě, že jsem se chytl na kouřové zahrádce za jazyk a začátek jsem nestihl, no co už! Aspoň jsem stihl podstatný zbytek. Mezitím v prostorách restaurace probíhal křest nové knihy Dana Bartáka s pro horor zajímavým názvem Lepší život. Tento křest uváděl jako většinu dolního programu skvělý a vtipný Tomáš Marton, který přál knize, nebo vlastně spíš čtenářům, aby je děsila, na což zcela věcně odpověděl sám autor, že jak může někoho děsit lepší život? Tak evidentně lidi může děsit ledascos. S tím knihu polilo sourozenecké kmotrovské duo Ptáčků bublinkami.

To já ovšem již hltal každé slovo Petra Bočka, jenž jako vždy dokáže poutavě povídat prakticky o všem. Naštěstí pro nás má nejraději horor, tudíž o zábavu posluchačů je vždy nadmíru postaráno na výbornou. A jako profesionál těmi svými přednáškami dokonce propaguje i knihy své, anebo i ty jež editoval. Na letošním HorrorConu se mohl pochlubit hnedle dvěma takovými zářezy a to sestavenou povídkovou sbírkou Karnyfel od Amálie Vrbové (Carcosa, edice Temnosti) a antologií Duchomorna: Příběhy o černé magii a strašidlech v české literaturě 19. století (Golden Dog).

Po skončení Petrovy přednášky měl na pódiu následovat Lukáš Polák, spisovatel slovenského hororu a redaktor časopisu Charon, se svou přednáškou Vesmírný horror. A co se nestalo? Slovenská a moravská výprava dorazila chvilku před výbuchem, takže přednáška nakonec byla a byla všehomírná a hororová. Dokonce jsem na Lukáše zpod pódia zahrozil zakrvácenou mačetou, dárkem to připraveným pro Marušku Hanúskovou. Ve spodním sále probíhal ve stejnou dobu křest nejnovější knihy nakladatelství Carcosa a to Stephen King: Mezi řádky. Autor je snad jasný, i když pro pořádek je jím Hans-Åke Lilja a to bylo jeho první setkání s návštěvníky festivalu. Moderoval a překládal kdo jiný než nejpovolanější Milan Žáček sám a křtilo se drahým a jistě dobrým absinthem.

Následující program, na němž jsem po pokouření cigaretky a doplnění piva stuhnul, byl hororový kvíz. Ten si připravil Honza Vojtíšek. Ano, také se odlepil od stánku Golden Dog, kde všem zuřivě vnucoval skvělé knihy. Zde na začátku vysvětlil pravidla a už se mohlo začít soutěžit. Kdo první se přihlásil a odpověděl správně dostal žeton. Když odpověděl špatně, nikdo nedostal nic a přešlo se k další otázce. Trocha anarchie a vášní v té soutěži bylo, protože soutěživé vášně se zcela zákonitě probudily. Někteří se hlásili ještě před dočtením otázky, někteří nebyli při hlášení vidět a tak podobně. Já i naproti tomu, že moje reakce nebyly z nejrychlejších a několik odpovědí jsem přestřelil, jako kupříkladu, že povídka Jana Nerudy se nejmenovala Upír nýbrž Vampýr, tak i přesto jsem nakonec získal třetí cenu. Psaný kvíz by nejspíš vypadal jinak, i když s vyhodnocováním by měl chudák Honza daleko víc práce. Ale on už by si na to určitě nějaké lidi našel. A otázka, která mě samotného skoro až fyzicky bolela, že jsem nemohl odpovědět, i když jsem to měl na jazyku tak moc, že by to stačilo jen zakřičet do světa, pokud by si člověk skutečně vzpomněl, se týkala seriálu Městečko Twin Peaks.

Uběhlo to jako nic a již se schylovalo ke zlatému hřebu pátečního večera, kdy mělo v horním sále dojít ke křtu nového přírůstku do knižní edice HorrorConu s antologií Když se peklo protrhlo (Canc). Původně jsem této prezentaci umu Jakuba Gründlera spojenou právě se křtem byl přítomen. Když byli všichni zúčastnění vyzváni k nástupu na pódium, já už řešil jiné záležitosti. Takže jsem nebyl svědkem, když následně mezi lidi vběhl živý a nefalšovaný vlkodlak, který podojil lidské srdce a krví z něj pokropil knižní titul. Jistě následovalo honění fotek s vlkodlakem, autogramů od spisovatelů a výtvarníků, to já už se naháněl s Michaelem Knotenem, abych mu pomohl s věcmi a domluvili jsme se na detailech křtu toho jeho Krüppela, kam jsem mimo jiné přispěl svou předmluvou. A jako velkou poctu jsem knihu měl vyprovodit do života v roli kmotra.

Pořešit detaily bylo to nejmenší, ovšem nahnat se, to už byl pomalu nadlidský úkol. I to se nakonec podařilo, i vše potřebné z Michalovy strany se doneslo. Já si ještě musel skočit pro svůj kostým a rekvizity. Na schodech jsem míjel onoho krásného pana Vlkodlaka, s někým se právě fotografoval, a projevil mu svou úctu decentním pokývnutím hlavy se slovy: „V Underworldu jsem stejně vždycky upřímně fandil vlkodlakům!“ Po dosažení horního sálu jsem zjistil, že jsem dorazil v tu nejlepší možnou chvíli, kdy akorát začínala burleska Dark Ophelie. V roli Královny prokletých byla až nádherně eroticky hypnotizující. Jsem opravdu rád, že toto představení mi neuniklo a vychutnal jsem si ho nerušeně celé.

Tímto okamžikem pro mě přicházela stresově nejvýznamnější část programu a mně osobně ani nijak zvlášť nevadilo, že na křest knihy i přes úderné upozornění: „Kdo chce vidět kripla, ať zůstane na křest knihy!“ skoro nikdo nedorazil. Koncertu skvělého metalového uskupení David Hradílek Band se dalo věru jen těžce konkurovat a docela problematické bylo hudbu překřičet i s mikrofonem co nejblíže u huby. Přesto jsme si to náležitě užili. Doufám, že mohu mluvit i za autora, kdy jsme pojali křest trošku jinak. Po vzoru zajímavé kouzelnické estrády za použití brumbálovy bezové hůlky, satanského šátku, Necronomiconu šíleného Araba, nalepovacího kníru a očiček, se nám za použití prastaré a silné magie podařilo knihu pokřtít, aniž by ji bylo potřeba něčím polejvat. Morální podporu ještě dodal Silver oblečený jakožto Morový doktor, připravený vyplatit jakoukoliv možnou nepřístojnost svou mocnou holí. Na začátku ještě Michal vzdal pietu Ozzymu Osbournovi, když vypustil černého netopýřího Labubu, který ovšem udělal jen drobný oblouk a havaroval okamžitě na podlahu, aby se následně kamsi úplně zdejchnul.

Po skončení koncertu ještě Petr Polívka, stále vynikající moderátor horního sálu, řval už jen na lidi a to bylo z pátečního večera opravdu vše. Pomalu se dopíjelo, platilo a odcházelo. Já šel spát vlivem osudu a objektivních příčin ke kamarádovi Silverovi, aby jsme nabrali sil na dobrodružství následujícího dne. Pravda, ještě jsme trošku poklábosili, vykouřili něco cigaret a povečeřeli rum.

Sobota 25.10.2025

V noci jsem toho příliš nenaspal, nejspíš jsem chytil nějaký zánět sedacího nervu ještě v zaměstnání, neb mě od půlprdele pálila celá noha až k chodidlu. Přesto nakonec nějaká ta hodinka ozdravného snění nastala, možná dvě tři, než začal kvílet nastavený budík, aby zval opět do zbraně. Hygienická očista, posnídat rum, vykouřit nějakou tu cigaretu, obléct se do gala, to už jsem si vzal nové tričko HorrorConu s velkým X na prsou, černokněžnický plášť a mohlo se razit. Nejdřív jsme ovšem museli na mezizastávku, aby Silver mohl splnit misi, kterou dostal předchozího večera od samotné Nenufer. Potom už nic nebránilo vyrazit na metro směr Hostivař. To jsme si však jen naivně mysleli, neb Všehomír přišel s přesvědčením, že jsme ještě ten den nevykonali žádný dobrý skutek, a tak nás do takové tvůrčí situace rovnou hodil. Sjíždíme eskalátorem na nástupiště, když tu si něčeho všimnu na přechodu, kde se schody eskalátoru ztrácely v podlaze. Točila se tam otevřená peněženka jako černý pasažér na řetízkáči bez žetonků. Silver si ji ani nevšiml, tudíž jsem ji sebral já, letmo do ní nahlédl a zarazily mě dvě skutečnosti. Jednak to fyzické množství všemožných karet a pak, že i zběžným pohledem ukrývala víc hotovosti než ta moje šrajtofle.

Zadumali jsme se co a jak a jali se opět stoupat směrem nahoru, abychom nález odevzdali do okýnka prodeje lístků. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že tam zhasnuto a zataženo, tudíž ještě čistá půlnoc vládla v té chaloupce a bylo by nejspíš i marné zkoušet na ní se slovy: „Chaloupko, chaloupko, kdo v tobě bydlí?“ klepat. V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsme procházeli parčíkem, kde jsem zahlédl i nějaké příslušníky. Vyšli jsme tedy úplně z metra, Silver zavolal ze své prehistorické Nokia 3310, aby zanedlouho zpoza rohu vykoukl jeden z oněch příslušníků. Po předání nálezu, zapsání údajů a popřání hezkého sobotního dne jsme už konečně mohli vyrazit na cestu. Po vykonání dobrého skutku jsem neměl na nic víc chuť než na pivo. Silver na tom byl nejspíš úplně stejně, takže jsme se svorně těšili až vylezeme z depa a tuto svou touhu ukojíme v nejbližší trafice. V průběhu cesty se nám poštěstilo potkat Wendy Šimotovou, která se poté k naší tekuté snídani ráda přidala. Jak jsme tam tak postávali, přidal se na kus řeči nově příchozí Honza Vojtíšek a s dotazem kolem prošel i Martin Jiroušek, jenž měl dnes mít svůj stolek s hororqariátními tiskovinami. Sice trošku předbíhám, ovšem je to k věci. Martin si zabral velmi dobrý, co na tom, že byl jediný volný, stolek přímo naproti schodům pod pódiem v horním sále, takže kolem něj musel projít úplně každý, kdo šel nahoru. Měl velice zajímavé knihy a množství antikvariátních publikace a tisků dobových filmových plakátů, z nichž nejvíce vyčníval plakát na film Vetřelec. Ten byl rozhodně prokletý, protože jako jediný z vícero rozvěšených plakátů opakovaně padal.

Pro nás po doplnění pro tělo tolik potřebných živin už zbývalo jen překonat směšně krátkou cestu do Kotelny, čímž mohl druhý den HorrorConu plný nabušeného programu započít. Přesně zde by se mělo připomenout zásadní pravidlo, které organizátoři předchozí ročníky brali docela benevolentně, ovšem na letošním ročníku už na něm bylo striktně trváno. A je jím věková hranice návštěvníků 18+. Výjimky bylo možné získat pouze na vyžádání.

Je tedy otázkou, jestli paradoxně nejmladší účastník Damien „Bulat“ Fiala, který dorazil ještě v kočárku s věkem -1, toto povolení vůbec měl. Každopádně se účastnil prvního sobotního křtu nové knížky svého otce Dominika „Bulat“ Fialy a to i více než aktivně. Křtu se dále účastnila jeho maminka Kira Bulat a ilustrátor Dominikových knih Tomáš Mařas. Povídalo se o knize, o zážitcích s prezentací té předchozí na základních školách a než došlo k oficiálnímu křtu mořskou solí s levandulí, milý Damien nejspíš chtěl využít svého privilegia a předběhl tento křest svým vlastním a to hozením mocné šavle.

To už nahoře probíhalo představování antologie Daleké království editorkami Terkou Kadečkovou a Luckou Lukačovičovou. Hlavní téma knihy bylo převyprávění klasických pohádkových motivů diametrálně jinak. Obě editorky navíc povídaly více než zajímavě o rozličných pohádkových postavách. O jejich původu a významu.

Na ně navázala naše milovaná dobrá víla fantastiky Františka Vrbenská se svou poutavou přednáškou Cthulhu zdraví Krakena, v níž se posluchači dozvěděli mnoho z mytologie a typologie bájných chapadlovců a hlavonožců. Silver u téhle přednášky trošku zmožen přívalem informací klimbal. Udávat se sice nemá, ovšem informovat se musí, obzvláště když jsme seděli v první řadě.

Po Františce následovala další neméně zajímavá přednáška „doktora“ Romana Hrušky o Netradičních filmových zabijácích. Ta byla opravdu podnětná a navíc vtipná. I když asi nejvtipnější byly technické problémy s doktorovou prezentací. A nejspíš to vůbec nesouviselo s jeho brněnským původem. Lidožravé květiny byly jen vlažný začátek, rajčata již rozproudila téma, aby po množství dalších netradičních zabijáků vše rozbilo vražedné sushi.

V dolních prostorách restaurace mezitím probíhal workshop Marka Dobeše s tematickým názvem Nezávislost. Na něj navázal křest antologie ženského hororu Bolestíny, kterou sestavovala Madla Pospíšilová Karasová, křtem provázela Erika Ena Adamcová a kniha byla pocákaná extra pálivou chilli omáčkou odkudsi z Mexika.

V prostorách horního sálu si povídali grafici a ilustrátoři Jiří Dvorský a Murín Wolf o tom Jak kreslit strach. Současně v kinosále se přerušila smyčka filmů, aby Marek Dobeš představil a nechal promítnout svůj nejnovější film Ďáblova sbírka, jenž by se dal charakterizovat jako takové absurdně humorné punkové dílko.

Vraťme se ovšem opět do hlavního sálu, kde Karel Doležal varoval před desítkou duchů z celého světa, které nechcete potkat. Na těchto přednáškách jsem tak nějak chyběl, neb jsme se s velmi dobrou partičkou lidí, jmenovitě se Sunny, Perrinem, Silverem umírajícím u smaženého květáku a dalšími, rozseděli na zahrádce, kde jsme se královsky bavili a dokonce i nějaké ty deprese vyléčili. A u toho samozřejmě hojně popíjeli a pokuřovali.

To však nic nemění na faktu, že program na nás nedbal, nečekal a ubíhal nesmiřitelně dál. Za zdí v restauraci na gauči seděla trojice z nejpovolanějších, jmenovitě Martin Štefko, Kristinka Haidingerová a Veronika Fiedlerová, aby povykládali o svých hrdinech ze svých trilogií. Tudíž zde bylo dostatek informací o detektivu Hanku Giorgio, Samuelu Segethovi a Benediktu Klausnerovi. Tento program opět umně dirigovala Erika Ena Adamcová.

Nahoře po drobné časově vyměřené přípravě proběhlo taneční vystoupení všem dobře známé performerky Aoki Gahara, která si připravila krvavý, erotikou a krví cákající taneček krvavé gejši. Vystoupení sklidilo zaslouženě bujarý aplaus, i když ještě větší zaznamenala Tislavova pohybová kreace s japonským slunečníkem, když vyklízel pódium. Následně přišlo na řadu scénické čtení divadelního uskupení nesoucího název Divadlo Chimaera. S poměrně minimalistickou scénou a minimem rekvizit dokázalo vykouzlit hutně tíživou atmosféru.

Současně v dolních prostorách probíhala debata mezi Václavem Votrubou a Petrem Junkem, dvěma českobudějovickými hudebníky, kteří toho měli společného daleko více, než by se na první pohled mohlo zdát. O to se s posluchači podělili jakožto Návštěva z Jižních Čech.

V hlavním sále již Hans-Åke Lilja přednášel o svém superfanouškovství Stephena Kinga, kterýž to program opět tlumočil Milan Žáček.

V restauraci se zatím chystal Ondřej Kocáb na svoji zaslouženou chvilkou slávy spojenou s křtem jeho první samostatné autorské knihy Smyčka Urobora, obsahující čtyři jeho novely. Uváděl mu to Tomáš Marton a dokonce se snažil Ondru i věcně vyzpovídat, což se mu až tak moc nepovedlo, neboť ten, kdo byl nakonec rozebraný na součástky, byl právě Tomáš, a to Kocábovými odpověďmi. Křest nakonec vyvrcholil politím knihy pivním speciálem, z nějž ještě zbylo po křtu dostatek, aby si jím zájemci mohli polít jazyk.

Na pódiu horního sálu v průběhu křtu započal koncert folkového uskupení Václava Votruby s názvem ÁNNI, který jsem si také nadmíru užil, až jsem se chvílemi se zavřenýma očima nechal unášet do vzdálených fantaskních krajin fantazie. Jednalo se doslova o takovou hudební meditaci. Poté jsem byl ještě přítomen na cancech Rosany Zvelebilové, které jsem ještě v průběhu dne kladl na srdce, aby ve svém představení nakladatelství Canc nezapomněla zmínit nějaké čuňárny nebo aspoň prasárny. Nakonec se mou radou nijak neřídila, ale i přesto bylo její zasvěcení do nakladatelské činnosti podnětné a zajímavé.

Tím jsem úplně zazdil další a již opravdu poslední křest celého festivalu, kdy opět přišla na výsluní Madla Pospíšilová Karasová se svým zaručeně pravým nalezeným rukopisem z dávných časů s názvem Líska. Zase to něčím polévalo, bůh už ví čím, to jsem nezjistil. Křtem provázel a do života vyváděl upálený tedy zapálený knihkupec a spisovatel Oldřich Suchý.

To už se však chýlil program pomalu k závěru, aby všechny návštěvníky doslova rozebralo, přidusilo a svou hrůznou atmosférou prýštící z nejčernější temnoty umlátilo divadlo týmu z Prague Fear House. To jsem seděl na kraji nějaké třetí čtvrté řady, ani nedutal, hypnotizovaně vnímal každé slovo, každé jedno gesto každičké scény odehrávající se na pódiu, ani vůbec netušil, kam až samotný příběh bude schopen vůbec zajít. Však zašel až tak daleko, že představením doslova zničeným a na molekuly rozebraným divákům rozdávali přítomní herci kelímky s tajemnou tekutinou uvnitř, která měla po vypití všechny přítomné osvobodit. Viděl jsem, jak to do sebe diváci bez rozmyslu lili, jako by nemělo být žádné zítra, no nejspíš se chtěli opravdu okamžitě osvobodit, či co? Já si samozřejmě nejdříve ze zvědavosti přičichnul a následně lehce svlažil rty, abych poznal o co se jedná. Chutnalo to jako chcánky s octem, takže zbytek této tajemné kapalné substance jsem nechal v kelímku stát na jednom z již dávno sklizených a opuštěných stolků. To ovšem nic neubíralo na úchvatném zážitku, jenž jsem si po tomto dech beroucím představení odnášel uvnitř.

A jelikož program na hlavním sále končil, všichni, kdo si zakoupili lístky do tomboly, včetně mé maličkosti, se přesunuli do prostor restaurace, kde mělo probíhat slavnostní slosování. Jelikož se v mém životě vše vrátilo do starých kolejí, nevyhrál jsem ani nejmenší prd z velmi zajímavých cen. Třeba Sunny vyhrála hororovou panenku, kterou dala jednomu týpkovi z kotelnického týmu, aby mohl jejím prostřednictvím zkusit skrze tento dar obnovit svůj nedávno zaniklý vztah. To mi přišlo milé. Málem bych zapomněl. Zajímavostí této tomboly bylo, že úplně hlavní cenou nebylo nic menšího než kafe s Honzou Vojtíškem. Honza totiž chvátal domů, neb na něj v neděli čekala práce alias zaměstnání. Chtěl to mít rychle odbyto, což bylo jako voda na můj mlýn a do toho jeho výstupu jsem mu trošičku zakafral, čímž jsem si vysloužil krásné vyhlášení.

Po tombole již zůstali opravdu jen ti nejzarytější, anebo ti unavení, kterým se ještě nechtělo zvedat a jít domu, bez toho, aby se nepodívali na nějakou tu pohádku pro dospělé, které byly bonusovým dárkem Kotelny. Uvedla je a spustila sama Nenufer. Já byl tedy ještě přítomen na tu první, kdy zlý černokněžník proklel jedno království a za odčarování požadoval ruku princezny. Ta samozřejmě nechtěla, což mělo vést k jejímu veřejnému vyplácení na holou. Král klamal a místo princezny dostávala opakované vymalování na zadel služebná. Tu si nakonec moudrý čaroděj také odvezl. A jestli král s princeznou neumřeli hladem, tak na zámku hladovějí dodnes, páč už se o ně neměl kdo starat a oni sami jakožto budižkničemové a lehkoživky to rozhodně nezvládli. Prostě líná a zdegenerovaná aristokracie, co si budeme povídat.

Ještě bych mohl zmínit pro zajímavost svou cestu zpátky domů do Berouna, ovšem nic až tak zajímavého na tom není, jen metro a Bolt. I když jedna věc přece – že i když jsem všechny dary rozdal, tak zpět v sobotu v noci jsem jel stejně, vlastně ještě více obtěžkaný než v pátek na akci. Přece jen taky jsem dostal sem tam něco darem, kupu recenzáků jsem vyfasoval a dokonce dva temně nádherné obrazy od Michaela Knotena jsem si vysloužil. Naštěstí Bolt měl velký a prázdný kufr.

Pokud bych měl letošní desátý ročník HorrorConu shrnout, rozhodně se vydařil, a to už jen tím, že vlastně celý skvělý a naprosto nabušený zorganizovaný program se povedl bez jakýchkoliv výpadků a výrazných zpoždění. Jiná věc je absolutní neschopnost stihnout vše a vnitřní rozpolcenost v nutnosti se rozhodnout pro nějaký konkrétní bod programu, což se dalo krásně vyřešit pivem, panákem a cigaretou při příjemném klábosení na zahrádce. O takovýchto setkáních akce také jsou, takže pokud bych měl něco dodat, mohu jen smeknout Kristinko, Tislave, Nenufer a i vám všem ostatním, co jste s organizováním a krásně plynulým chodem HorrorConu měli co do činění. Opravdu a upřímně smekám.