Jak se vydařila nová deska Faderhead? Co od elektronických klubových rošťáků čekat na novince "Atoms & Emptiness"? Na to se podívala Tereza Pavlíčková a martti – děkujeme!
FADERHEAD - ATOMS & EMPTINESSVydavatelství: L-Tracks Records
Pohled Tereza Pavlíčková
Není to tak dlouho, co jsem začala sledovat elektronickou partu z Hamburku, která se skrývá pod názvem Faderhead. Pro objektivní názor jsem je chtěla vidět v živém podání, leč na festival, kam jsem vyrazila minulý rok, nepřijeli. Poslechla jsem si jejich desky, podívala se na jejich dostupná videa a sdělila kamarádce, že ten „-náctiletý“ klávesák z Faderhead se mi líbí. Někdo může konstatovat, že je to plytký přístup k hudbě, ale i přesto jsem měla připraveny slechy na poslední album „Atoms & Emptiness“ od Faderhead, které vyšlo v měsíci únoru a čítá jedenáct novinek.
Předpověděla bych, že první skladba nadchne a zejména v klubech a na tanečních parketech bude slavit úspěch. Je to energický otvírák desky, který vás dostane do varu. Nebudu ale zastírat lehké zklamání. Koncept skladby, použité zvuky a rytmus jsou veličiny, které mi silně připomínají i jejich předposlední desku. Skladba „Stand Up“ je navržena tak, že ji přijímáte s tím, že víte, kdy dojde k pomyslnému vyvrcholení, a jste odsouzeni jen si zahulákat: „Stand Up!“. Elektronická omáčka okolo je líbivá. Ve vydání naživo to bude mít grády. Určitě doporučuji řidičům do auta!
Faderhead - Stand Up (Official Music Video)
Znáte mohutné hučení sloupu elektrického vedení? Faderhead vám ho může nabídnout v tracku „Every Hour Kills“. Tenhle zvuk zaujme zejména ve sluchátkách. Ještě možná stojí za zmínku, že se na tomto kousku podílel i všeuměl Daniel Myer (Haujobb). Aranžmá by rozhodně neurazilo ani na klasické diskotéce s diskokoulí. Třetí track na albu je pojmenován „Champagne & Real Pain“. Zařazuji tento styl a nádech písně do kategorie tzv. povídaček. Hlavní protagonista se vám snaží povyprávět nějaký životní příběh či osobní sdělení. Píseň má lehce melancholický nádech, stejně tak i zpěv a po každé sloce dochází k těžkému hudebnímu přelomu a přechodu. Je to hudební ztvárnění následujících pocitů: „Champagne for my real friends, real pain for my shit friends!“. Nerada bych ale nějak zlehčovala zpěvákovu osobní zainteresovanost v textu písně.
„Atoms & Emptiness“ je stejný název jako celé nové desky. Určitě by tracku slušely kytary – nevím proč si dokážu živě představit celou skladbu v kytarové verzi. Možná tomu přispívají ty „živé“ bicí. Kdyby cover udělali Europe, byl by to zajímavý materiál. Když začne hrát „When The Freaks Come Out“, zjistíte, že jsou první tóny písně sice postaveny dobře, ale po chvíli se opět dostáváme do předem dané strategie tracku. Silový refrén, který ve vás vzbuzuje pocit, že se musíte vykřičet a dát najevo, že tu energii cítíte. U šesté skladby mě napadají myšlenky, že stále slyším podobné zvuky a tóny. "Someone Else's Dream“ posouvá posluchače do oblasti future popu. Nádech písně nese otisk romantiky.
Pokud se dostanete až k písni „I Forget“, uslyšíte kousek, který je určitými znaky odlišný. A to nejenom proto, že je začátek ve znamení samplu ženského slastného vzdechu. Je to typ písně, kdy se budete pohupovat v pomalejším rytmu. Skladba „You Can't Resist“ je velmi podobná tracku „No time to sleep“ z předchozího alba. Marně přemýšlím nad tím, jaké nové zvukové a koncepční přínosy tato vlastně skladba má? Faderhead sázejí stále na stejnou kartu. Ponurý, rytmicky sedící základ. Zvukově se opakující sekvence. Pointa přichází s refrénem, kde „chvilku chodíte kolem horké kaše“, aby se bylo od čeho odpíchnout, a pak přichází – už zbývá jen konstatovat „You Can't Resist!“. První takty „Through This Pain (You Heal)“ ve mně asociují Front 242, ale o pár sekund později jsme otočili list, už jsme na jiné frekvenci.
Při poslechu předposledního kousku „Anti-Paradise“ docházím k závěru, že zpěvák má stále stejnou hlasovou polohu a k žádným změnám nedochází. Chápu, že se záměrně nepustí do větších akcí, ale tím je odsouzen k jistému monotónnímu vyznění. Při opětovném poslechu tohoto chmurného kousku ve mně song evokuje záměrnou nedbalost, rozevlátost, lhostejnost a možná i kocovinu. Závěr desky patří „ My Heart Is Safe“. Zažehněte zapalovače, ruce dejte vzhůru a pomalu mávejte z jedné strany na druhou. Nechci být cynická, ale Faderhead chtějí ukázat, že jsou cíťové. On i sám název písně napovídá, že jde pro ně o srdeční téma.
Při celkovém hodnocení posledního alba Faderhead mám dojem, že kdyby skladby byly poskládány v jiném pořadí, třeba by to věci pomohlo. Také záleží na přístupu posluchače, zda je skalní fanda či si drží určitý odstup. Hodnocení bude zcela na posluchači samém. Každý můžeme novou desku Faderhead vnímat jinak. Já jsem v nové tvorbě postrádala trochu více kreativity a určitý posun v tvorbě.
Hodnocení: 60 %
Pohled martti:
K Faderhead jsem se dostal pořádně až s nynějším albem "Atoms & Emptiness" a je to tak možná dobře z důvodů nějaké té objektivity. Naprostý souhlas co se týká otvíráku v podobě "Stand Up", to je věc na koncerty jak dělaná, vlastně ne „jak“ dělaná, ale podle mě dělaná cíleně právě pro živý hraní. Je to sice dokolečka dokola, ale to si myslím, že právě na koncertech lidi chtějí, aby ten jejich oblíbenej kus nikdy neskončil.
Dvojka je nějaký rozplizlý electro (nebo spíš rovnou disco) a tak rychle k trojce "Champagne & Real Pain". V téhle věci poprvé na tomto album slyším zvuk alba "Wintermute" od Necro Facility (což je samozřejmě tak trochu protimluv, jelikož "Wintermute" nějaký hlavní, určující zvuk nemá, „zvuků“ je na něm totiž spousta různých, avšak výborně spolu kooperujících). Skladba je to krásně naléhavá, značně emotivní, i když může na povrchu působit poněkud plytce. Je to taková příjemná kontroverze, podle mě dost podobná právě té, kterou zažíváte při poslechu "Wintermute" od NF.
Po „šampáňu“ následuje titulní píseň desky – tady mám zase pocit, že slyším něco na způsob U2 co do vokálů a taky něco málo NF, a i když je song trochu utahaný a jako titulní skladbu alba bych čekal něco, co se člověku víc vryje do paměti, jedná se o vcelku příjemnou, opět dost procítěnou záležitost. "When the Freaks Come Out" je repetitivní až hrůza, v následující "Someone Else’s Dream" je pak sice k mání příjemný bpm, leč kazí to šílený zvuk připomínající přebuzený stěrače auta chaoticky jezdící po skle sem a tam.
S "I Forget" přichází ku prospěchu věci mírné (i když v základu docela pochodové a zejména lehce nemravné) zklidnění. "You Can’t Resist" a druhá věc v duchu alba Wintermute od NF. Tenhle kus je svědectvím o tom, že nejlépe to asi Faderhead šlape v pomalejším, až zádumčivém a temněji podbarveném tempu, kde se hodně prosazují synťáky – ostatně takřka totéž by se dalo napsat o "Through This Pain". Poslední dva cajdáky blíž moc komentovat nebudu – je trochu škoda, že album nekončí skrze onu (v pořadí devátou) bolest, takhle se jen těšíte, jestli z nich přece jen na závěr ještě něco nevypadne, ale krom (opětovné) variace na melodie v duchu U2 se nedočkáte již ničeho zajímavého.
Co se týká nějaké zvukové kreativity, jsou/je na tom Faderhead obecně docela bídně, leč v některých písních je ten jejich jednoduchý zvuk relativně líbivý, a pokud pominu palbu "Stand Up", jedná se o takové relaxační album, po jehož poslechu si při troše snahy troufám napsat, že se mi půlka alba vlastně dokonce líbí. Určitě tímto materiálem nepohrdnou příznivci takových Imperative Reaction, Rotersand a podobných popově laděných projektů. Oproti peckám jako "Fistful of Fuck You" nebo "TZDV" zřejmě Faderhead poněkud vyměkli, ale jelikož jejich dřívější tvorbu nemám moc naposlouchanou, nevyvozuju z toho nic zásadního a poslech "Atoms & Emptiness" určitě doporučuji.
Hodnocení: 70 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.