Druhý díl reportu z Amphi festivalu, ve kterém Kootcha obhlédnul kapely jako Apoptygma Berzerk, Die Krupps, Klangstabil, Mesh nebo Eisbrecher. A svůj pohled opět připsal i martti.

„Neříkal jsi náhodou, že se těšíš na Noisuf-X? 
"No jo, a co?" 
"No, že je půl jedný..."
"… a kurva.“ 

Pijatyka to byla veliká, tudíž ve stínu mostu a našeho Tranďáka se tak hezky a tvrdě spalo, že jsem prošvihnul jednoznačně největší sypačku toho dne. Naštěstí o pár metrů dál zaparkovali nějací rakouští rouraři a z výjimečně nadupaného auta pouštěli Agonoize jak o život. To nás řádně nažhavilo. Takže najíst, vyčistit hubu, vlhčeným ubrouskem vomejt ptáky (Zuza néé ptáka) a hurá do varu.

Na venkovním pódiu rámusili Unzucht. Vypadali dobře, ale k poslouchání to moc nebylo. Typická německá kytarovka, kterých jsou v reichu desítky, škoda že bez nápadu. Tenhle den je primárně o kytarách a tihle kluci to určitě nevyhráli. Po nich měli nastoupit Solar Fake, které nemůžu vidět ani slyšet, takže jsme utekli dovnitř okouknout Maerzfeld. Zase úplně nudné německé kytary a do toho dokonce tahací harmonika? No ty vole! Radši jsme zdrhli prohlédnout merchandising a blbiny ve stáncích. Tentokrát to měli nejhezčí Fronti, Nachtmáři, Suicide Commandi a Mešové, zbytek byl Rumunsko, obzvláště Pičforci. Ti pokaždé udělají super sérii merčízu a další rok přivezou takové hnusoty! 

Radši jsme se váleli na pláži a mě naštěstí náhle oslovil elektro anděl a říkal: „Nechlastej tady to hnusný europivo a jdi se mrknout na Klangstabil!“ Ani já, ani Synthie jsme je nikdy neposlouchali, IDM nikdy nebyla naše parketa, v podstatě to potřebujeme oba buďto víc teplý, nebo víc rytmický. Tohle bylo úplně někde jinde – TO BYL NEJLEPŠÍ SET CELÉHO FESTIVALU!!! Poprvé za celý víkend mi spadla čelist. Dechberoucí!! Bylo vidět, že Der Operator Maurizio Blanco opravdu hraje, nejenom pouští smyčky a díky ne úplně pevné a dané formě právě tohle způsobuje integritu s našimi pocity. On vidí, jak na danou část lidi reagují, tak ji tam vrátí ještě jednou, nebo ji jen protáhne, nebo zesílí, nebo odfiltruje jinam. Je to vlastně systém běžného jazzového jamování, které se ale EBM moc nenosí. 

Jejich vystoupení je vlastně performance, ve které hraje hlavní roli Boris May. Není to běžný vyfintěný frontman jako všichni ostatní. Jeho pohyb po vymezeném prostoru není tanec ani rytmické pohybování se do muziky. On velmi zvláštně extaticky a expresivně mává rukama, buší se do hlavy, vykopává nohama. Moje hlava hbitě zhodnotila, že předvádí tělesné vyjádření toho, co zrovna cítí a hlavně toho, co zrovna zpívá. Všechno jsme mu věřili, opravdu nejvíce ze všech kapel, co jsme letos slyšeli. 

Brečet jsem už viděl hodně lidí, ale když pláče dítě a vy vnímáte ty obrovské krokodýlí slzy, je to daleko silnější. Klangstabil pro mě byli tohle plačící dítě a zbylé kapely jen fňukající dospělí. Doufám, že mi rozumíte, těžko se to vyjadřuje. Všechny bandy hrály k tanci a poslechu, ale Klangstabil hráli primárně k zamyšlení a pokud si to v tom umíte najít, tak i k tanci. Nedám se v ničem moc lehce ovlivnit, ale když jsem z něčeho hodně překvapený a mám vedle sebe ji, která má v hlavě mozek a ví, o čem mluví, tak se vždy dívám, co na to vizuálně ona. Zářily jí oči stejně jako mě, takže to není jenom můj pocit, fakt to bylo naprosto výjimečné. 

Mě nejvíc dostaly „Math & Emotion”a “ You May Start”. Tyhle pecky mi střílely husí kůži z těla! Nejsem si jistý, jestli mě to někdy bude bavit poslouchat ve sluchátkách nebo v autě, ale naživo je chci vidět co nejčastěji!

1. Shadowboy – The Awakening
2. Pay With Friendship (disco mix by Sonic Area)
3. Math & Emotion (the Square Root of One)
4. You May Start
5. Push Yourself
6. Twisted Words
7. Schattentanz
8. End of Us
9. The Bottom of Your List

Do chvíle, než začne anglická hodinka na Mainstage je dost času a tak jdeme courat po areálu. Chtěl jsem to napsat hned a teď po sobotní návštěvě Hříměždického High Jumpu, je to ještě markantnější. Němky, vyjma Heidi Klum, jsou neskutečně šeredné individua. Jedna hnusnější než druhá. Jako jsme si na High Jumpu dělali srandu, že na vstupenkách musí být napsané něco ve smyslu „ošklivým holkám vstup přísně zakázán“, tak na Amphi je to snad obráceně. Nejhezčí holky celého víkendu, přijely jednoznačně s námi, takže v okolí nebylo co okukovat. Na pódiu začali hrát In The Nursery a opět nezklamali a ukrutně nudili, prostě jsou kapely, co se mnou nedělají vůbec nic a tohle je jedna z nich.

 Za chvíli se to začalo u hlavní stage poněkud mačkat a k našemu velkému překvapení Mesh nenastoupili na pódium, ale Mark Hockins a Sean Suleman vylezli před zvukaře na FOH a v piano verzi vysekli „Not Prepared“, skvostný začátek. Tahle Bristolská banda to táhne od roku 91‘ a je nad slunce jasné, že portfolio songů, ze kterých sestavují playlist, je narvané hity. Security oba muzikanty procedilo skrz kotel zpět k druhému hlasu patřícímu Richardu Silvertonovi a bubeníku Richardu Broaheadovi. Nevěděli jsme, ze které pecky máme mít větší radost. „Automation Baby“, „Crash“ nebo „Adjust Your set“. Všichni kolem nás tančili a usmívali se, fakt příjemné momenty. Jako kapele, jim to neskutečně dobře hraje a souzvuk hlasů Marka a Richarda je nepřekonatelný. Opravdu je zázrak mít v bandu takovéhle dva vokály! Nenechali nás na chvíli v klidu, „Flawless“, „Step by Step“ při které Zu snad dancemasterovala i na hlavě a „Just Leave Us Alone“.

Orgasmus jejich setu byla jednoznačně „Taken For Granted“. Nad celým Tanzbrunnenem se ozývalo „I Need Start Again, Take me Far Away“, muzika ke konci začala ztišovat a Mark s námi pořád zpíval „I Need Start Again, Take me Far Away“, kapela úplně ztichla, ale nad Rýnem se stejně nesly tisíce hlasů v chorálu „I Need Start Again…….tak Richard mávl a znovu začali hrát „I Need Start…….. Tohle musíte zažít, slyšet to a hlavně cítit! Je to vlastně nepřenosný zážitek a moje snaha ho popsat je dost nedokonalá. Po tomhle osvícení si už neumím vybavit skoro nic. Zahráli ještě tuším „From This Height“ a mojí milovanou „Born To Lie“ a byli fuč. Zbyl po nich opravdu libý britský profi pocit.

Po Anglánech zase přichází Němci. Mono Inc. mě zajímali, protože podle posledních videí, začali vynechávat kytary a vrací se zpět k čisté elektronice. Ale ne dnes a tady. Zase přijeli se starým zvukem a tou neskutečně tupou kytarou, kvůli které mě to nikdy nebavilo. Radši jsme se šli připravit na Norský meydan, pročež nám Jones předvedl scénku na téma: „Teď vypiju na ex trojku slivovice, dvě piva, trochu coly, sežeru vám zmrzlinu, vyhulim brko a pak málem chcípnu na nedostatek inzulínu v krvi.“ A jak si usmyslel, tak udělal. 

„To jsi takovej debil, že si ve svých letech neuhlídáš inzulín?“. No on za to úplně nemohl, protože se mu ucpala hadice od pumpy, ale i když mi ho bylo líto, zmrdat jsem ho musel ne? Kdybyste ho viděli, jak se polomrtvej váli v dokořán otevřeném Tranzitu, iPhone pohozený i s compem k odběru pro kohokoli, kdo půjde kolem. No hustý!

 „Pojďtéé úž, slyším, že začali!“ 

Museli jsme hejbnout zadkama, protože na hlavním pódiu bzučel synthpoprockový stroj made in Norway – Apoptygma Berzerk. Byl to koncert, při kterém nepopiratelně tančil i zvukař, to se fakt nedalo ignorovat. Ten dance feeling vás profoukne jako mořský vítr a než se nadějete, nohy vám šlapou „Eclipse“ ani nevíte jak. 

Stephan Groth ve svých oblíbených pilotních „RayBanech“ pracoval s publikem, co to šlo a myslím, že v rámci propojení s diváky to ze všech kapel vyhráli. Jejich songy jsou tak notoricky známé, že se tomu není co divit. Mohli byste mi možná trochu pomoci. Nepodařilo se mi zjistit jméno nového člena, který při pohledu na jeviště obsluhuje keyboard vpravo. Tenhle kluk zpíval jak anděl! Jednoznačně nejlepší singer víkendu i když v Apoptygmě jenom backvocaluje. Předvedl se třeba v „Kathy’s song“ takovým způsobem, že jsme koukali jenom na něj. 

Byla to ohromná párty, kterou dirigoval Stephan, jakoby celý život nedělal nic jiného. Při „Until The End Of The World“ to byl mazec srovnatelný pouze s včerejším „Happiness“ od 242. Dokonce vedle nás tancovali středověci, kteří zůstali po Kurvus Korax. Je jasné, že se Kai Lötzemu a celému produkčnímu teamu podařil majstrštyk letos angažovat Berzerk, protože celému festu dodali jakýsi nadhled a lidskost, oproti těm ostatním cyborgům. Obrovsky jsem si užil „Paranoia“ a závěrečnou „Non Stop Violence“ jsem si zpíval ještě v Praze.

1. Unicorn
2. Eclipse
3. In This Together
4. Dead Air Einz
5. Shadow
6. Love Never Dies
7. Something I Should Know
8. Kathy’s Song (Come Lie Next To Me)
9. Major Tom (Coming Home)
10. Until The End Of The World
11. Starsign
12. Paranoia
13. Non Stop Violence

Uvnitř se schylovalo k průseru, ale to jsme netušili a nadšeně zdrhali podpořit Jürgena Englera a jeho Die Krupps. Od začátku bylo něco špatně, neustále hvízdaly odposlechy a celá kapela dávala značně najevo, že to není ono. Oficiální prohlášení vod Krup je, že jim technik nezapojil odposlechový link, který vede click (něco jako metronom, prostě bubeníkovi hraje rytmus do odposlechu), ale mně se to úplně nezdá. Kdyby to tak bylo, tak drummer vyhodí in-ear z ucha a jede podle compu, kde mají základy. Kdykoli dohráli song, tak tam zůstával viset synťák. Jakoby se vám seklo CD a když dohraje „Fatherland“ tak vám na konci furt opakuje „erland…erland….erland“ a nedá se to vypnout. Takže tam byly momenty, kdy jim to zvukař ztišil mezi písněmi, ale když začali zase hrát, tak to vytáhl a přitom to tam nemělo co dělat. 

Prostě to stálo za hovno, i když se snažili, co to šlo. Jak vás zradí equipment společně s pódiovým technikem, tak jste v řiti a neuděláte nic. Byl tam asi deseti minutový výpadek, kdy nehráli vůbec a tlupa techniků tam cosi přepojovala. Kdyby to bylo jenom clickem, jak tvrdí kapela, bylo by to opravené za dvě sekundy, ale nebylo. Zajímavé je, že se dodnes nedohodli, kdo za to může. Krupps tvrdí, že je to stoprocentní chyba pořadatelské techniky a Amphi crew tvrdí opak. Nevím. Včera jsme na Mera Luně mluvili s Marcelem Zürcherem, kytaristou Krupps a ten samozřejmě tvrdí, že chyba je plně na straně pořadatelů, ale mě se tomu fakt nechce věřit, není mi patnáct, abych nechápal, co se na stage děje. Ani vám o tom nebudu nic psát, viděl jsem je v neděli, tak napíšu chválu z Hildesheimu.

Možná bychom už po Kroupách jeli domů, protože Lacrimosa pro mě není tahák v ničem, ale headliner neděle byli German Neue Deutsche Härte - Eisbrecher. Nikdy jsem tenhle band neposlouchal, ale na závěr se mi to fakt líbilo. Asi v Sony Music (potažmo v Columbii) moc dobře věděli, proč je kupují od Metropolis Records. Oni totiž nehrají tupou německou kytarovku, oni to mají opravdu vymyšlené. Nejenom, že nemám pocit, že je každý song stejný, ale dokonce tam slyším nějakou invenci, což u kytarových Němců nebývá. 

Nadchl mě frontman Alexx Wesselsky, který výborně zpíval (themně hluboký hlas) a vlastně moderoval závěr festivalu. Ve srovnání s ostatními deutschmetalovými křiklouny je Alexx velmi elegantní, nejenom vystupováním, ale i outfitem. Žádný chlupatý výbuch na hlavě, nebo lebky a pentagramy na džísce. V obleku bez saka a s holou hlavou diktuje jak Cavalera ze Sepultury. Fakt to má koule a navíc je to chytré! Dva songy mě poslaly do kolen, ale jak to neznám, tak nejsem schopen říct, o které šlo. Jsem opravdu rád, že jsem je slyšel, budu je teď po očku sledovat.

1. Der Anfag
2. Kein Mitleid
3. Willkommen im Nichts
4. Augen unter Null
5. Amok
6. Leider
7. Die Engel
8. Eiszeit
9. Prototyp
10. Schwarze Witwe
11. Vergissmeinnicht
12. Herzdieb
13. This is Deutsch
14. Verrückt
15. Heilig
16. Miststück

Je to zase za námi. Celá naše crew se v pořádku vrací domů plná dojmů. Není to jenom vztah k téhle muzice, proč se nám v Kölnu tolik líbí. Je to i genus loci, které tohle místo má, a určitá exkluzivita tohohle festu. Je pravda, že letos pekelně podražili, takže jsme daleko víc chlastali z vlastních zásob než kupovat trojku Carlsberga za 4 jouro, ale to se nedá nic dělat. Reich něco stojí. Zase příští rok fuckčusčau!

Musím se vám na závěr přiznat, jaký sem kokot a omluvit se Ezovi ze Sanctuary. Tenhle druhý díl Amfireprtu měl být na stránkách už minulý týden. Dokonce byl o dost delší a já, KRÁL VŠECH VOLŮ, ho smazal. Jo. Fakt. Debil! Takže jsem hystericky řval, že už nikdy nic nenapíšu a vztekle jsem rozbil comp a večer se slušně ožral. O víkendu na Mera Luně to psát nešlo, tak až teď co jsem rozlepil oči to honem hážu na klávesnici, protože už mi to vytěsňuje víkendový zážitek a dnešní Combichrist a Aesthetic Perfection v Blavě paměti taky nepomůžou. 

Pohled martti

Neděle začíná starostí o to, jak si objednat jízdenky na cestu zpět do ČR, což je bez fungujícího internetu dost problém. Jelikož se vše podařilo vyřešit až o něco později než bylo v plánu, nestíháme začátek německých Unzucht, resp. stíháme poslední kus, po kterém následuje aplaus minimálně takový, jaký měli den předtím LOTL – a to je pro nás pořádné překvapení. Jelikož se nám Unzucht nepovedli ani v Praze před The Birthday Massacre, dá se říct, že máme na tuhle kapelu docela pech. Já je sice viděl už v roce 2011 v Berlíně, jenže od té doby se posunuli o notný kus dopředu.

Uháníme tedy do Staatenhausu na Maerzfeld, jednoho z mála zástupců Neue Deutsche Härte na tomto festu. Kapelu je možno označit za relativně uspokojující kopii Rammsteinů (zejména co do vokálů), nicméně nudnější pódiovou show předvedli snad jen Clan of Xymox, a tak se po půlce setu vracíme na hlavní stage, kde se připravují Solar Fake, tedy Sven Friedrich (Zeraphine, Dreadful Shadows) se svým klávesákem. Pánové rozjíždějí tu nejlepší diskošku, která byla za celý víkend podle mého na Amphi k dostání a publikum nezůstává chladným ani na sekundu. Znějí hity jako "More Than This", "Where Are You", "The Pages" a zejména potěšila "Face Me" s úžasně energickým refrénem. Lid se vlní, lid tančí, lid plesá, lid tleská. Sice jsem Svena sem tam podezíral z nějakýho toho playbacku, alespoň v první polovině setu, ale celkově mě jejich  electro/synth-pop neuvěřitelně bavil.

Následuje procházka po neexistujícím železničním mostě až k neexistující katedrále, nějaký ten proviant a trocha oddechu před závěrečným náporem. Po návratu do areálu nám k tanci a poslechu hrají britští Mesh, muzika je to příjemná, stylově něco jako electro/future-pop. Co je odlišovalo od Solar Fake, to byli hlavně tři atributy: měli kytaru, bicí a nebylo to tolik taneční. Z našeho pohledu se jednalo zejména o příjemnou oddechovku, jelikož je nám umožněno jen tak se zaposlouchat do melodií, aniž bychom museli přemýšlet, že jinak a/nebo špatně zahráli tohle nebo tamto – o jejich tvorbě totiž vůbec nemáme přehled.  Ještě chvilku zabrousíme do Staatu na diskošku v podání Rotersand, leč užili jsme si jich dosytosti loni na Blackfieldu, a tak se vracíme zpět před hlavní pódium, kde si co nevidět začne publikum podmaňovat Martin Engler a spol., neboli kapela s vránou ve znaku, neboli Mono Inc. Před začátkem jejich setu jsem řešil mírné dilema, zda se jít alespoň jednou podívat na třetí scénu do Theatru, kde v době Mono Inc. měli hrát Persephone (kteří mě kdysi dávno v malém kostelíku na Kampě zaujali), nicméně na Theater se nedostalo.

Mono naštěstí své písně nijak nepřiměřeně neprodlužovali (což neznamená, že by je neprodlužovali vůbec, ale oproti Blackfieldu se to dalo), Katha Mia naštěstí neměla samostatnou bubenickou vložku, nicméně pozornost upoutat přece jen musela. V jeden moment se za asistence securitky přesunula zpoza škopků na pódiu za škopky nachystané ve „zvukařské ohrádce“ uprostřed publika, zbytek kapely pak „bubnoval“ z pódia vždy nějakou tu odezvu na to, co právě udělala Katha. No lid si to užíval, nicméně za nás pravím: škoda jedné regulérní písně. Kapela otevírala skladbou z novinky "Nimmermehr" s názvem "Heile, Heile Segen", z alba "After the War" dali např. "Arábii" nebo titulní kus desky, ze „starších“ třeba "Symphony of Pain" nebo "Gothic Queen". Ke konci bylo publikum vyzváno, aby bylo namísto chybějícího Joachima Witta druhým hlasem v písni "Kein Weg Zu Weit" (což samozřejmě publikum žralo i s navijákem) a set zakončila "Get Some Sleep". Hodinka uplynula jako nic a Mono určitě potěšili víc než loni na Blackfieldu, i když mám takovej pocit, že tahle kapela prostě potěší vždy všechny, jelikož je to všechno takový gemeinsam a tak dále a podobně – závěrečný potlesk totiž nebral konce.

Při cestě na London After Midnight do Staatu si zahrajeme na Eisbrecher, evidentně nejsme na tuto legendu zvědaví sami. Na Castle Party byl prý úvod jejich setu rozpačitý, jak však kluci hráli dál, tak se postupně vyhráli, až jim to dokonce i pěkně hrálo. No, vědět tohle ještě před jejich vystoupením zde na Amphi, zřejmě bych i tak nepočkal, jelikož trpělivost není zrovna mou výsadou. Jelikož ale jejich první kontakty s nástroji a vokalisty s mikrofonem byly více než rozpačité, berem kramle zpátky na hlavní scénu, kde už se chystá diskoška norské bandy Apoptygma Berzerk. Nelze než souhlasit s tím, jak bylo na stránkách sanctuary popsáno jejich vystoupení na WGT.

Jedna hitovka střídá druhou (setlist se zřejmě od WGT lišil pramálo), výrazné samply, kytary, bicí, vše fungovalo tak, jak mělo. V určitých momentech jsme však seznali, že klávesák Jonas disponuje lepším hlasem, než jeho brácha – v momentě, kdy se dostal Jonas ke slovu sám, troufám si tvrdit, že Stephana trumfnul – a to se týká i jeho schopnosti pracovat (od kláves) s davem. Myslím, že kdyby lidem nařídil znovu zbourat onen neexistující Hohenzollernbrücke, lid by to šel vykonat. Vynikající.

Rezignujeme na jakékoliv další přebíhání do Staatu, kde je beztak již nedýchatelno, a zůstáváme poblíž pódia, no spíše posedáváme opodál, jako již nejeden znavenec okolo. Konečně přicházejí pánové z Eisbrecher a skvěle naladěný Alex Weselsky sype z rukávu jeden fór za druhým, kapela pak nabízí průřez takřka celou svou tvorbou ("Vergissmeinnicht", "Schwarze Witwe", "Eiszeit", "Engel", "This Is Deutsch", "Verrückt", davem oblíbená "Miststück" atd. atd.). Alex přeje Amphi vše nej k desátým narozeninám, lid znovu aplauduje (což moc nechápu, přece těm lidem výnosy z toho festu nejdou), na pódium je dovlečena maketa Eisbära, se kterým, resp. vedle kterého Alex odzpívá jednu píseň, ohně, kouř, zase ohně, a 80 vynikajících minut je najednou pryč jako mávnutím kouzelného proutku. A co Lacrimosa ve Staatu? Raději ne, děkujeme. Už tak jsme fungovali na záložní generátory a představa cpaní se na něco jen proto, že je to pojem, ale naposlouchaný to nemáme, nás spolehlivě poslala na metro k (festivalovému) domovu.

Pár postřehů závěrem: nikdo z účinkujících vyloženě nezklamal, snad jen od Clan of Xymox jsem čekal daleko víc, spousta kapel (Maerzfeld, Rotersand, Centhron atd.) pak byla tzv. na jedno brdo, ovšem to se asi za negativum považovat nedá – holt mají nějakej vyzkoušenej mustr a podle toho vyrábějí písně, a pokud to lid baví, no proč ne. Tempo fesťáku je naprosto vražedné. V neděli večer jsme pletli nohama, a to jsme kdovíjak nekalili a ani žádná after párty se z naší strany nekonala – neustálé přebíhání ze stage na stage nás vysílilo dostatečně. Obával jsem se toho před festem a obavy se potvrdily – není to dobrej nápad, nacpat do dvou dnů (na 2 scénách) 34 kapel/projektů. Jste totiž vystaveni nutnosti volby mezi viděním co nejvyššího počtu kapel (byť necelých setů), nebo naopak nižšího počtu kapel s tím, že si jejich sety vychutnáte od začátku až do úplného konce. Třídenní fest, kde je pouze jedna stage, se tak jeví jako daleko optimálnější model.

Nutno dodat, že tohle dilema asi řeší jen ten, kdo takových kapel ještě není přesycenej – a takových lidí byste asi na Amphi moc nenašli. Potkali jsme např. experty v triku Unzucht, kterak se krokem pomalým sunou k areálu (ne od něj!), a to v momentě, kdy do konce jejich setu chybělo tak 15 minut. To prostě nemohli stihnout, ale že by vypadali, že jim to vadí? To ne. A to je jen jeden příklad z mnoha. Zkrátka a dobře, (zejména) Němci si sem jezdí daleko spíš poklábosit se známýma a nasát atmosféru, než se tlačit před pódium na danýho interpreta.

Pochválit je pořadatele třeba za nápad s umístěním několika zdrojů pitné vody na různých místech areálu, naopak postupné „zapáskovávání“ (čili zužování) areálu kolem půlnoci a s tím spojené „vyhánění“ lidí z jejich travnatých či lavičkových pozic mi moc košer nepřišlo. 

Rádi se sem zase někdy podíváme, abychom zhodnotili, jak (a zda vůbec) se věci změnily, jen příští rok to asi nebude – což samozřejmě nevadí, neb sem jistě pojedou dobrodruzi jiní. Tak že by v roce 2015 M’era Luna? :-)

mohlo by vás také zajímat

Report z Amphi 2024 – neděle

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Nemačkejte ten čudlík! varují na nové desce Solar Fake

Rotersand načali rok 2023 odpálením nového singlu