Expedice do říše propadákových filmů a vibrapákového surfu je po 11.červnu za námi, Messer Chups úspěšně zaplnili a poděsili Akropoli.
Sepsal: Paesant
Akce nalákala svou tématickou jedinečností kolem tří stovek fanoušků rockabilly kultury, příznivců druhořadých černobílých snímků a ze všeho nejvíce zkrátka těch, kteří zvědavost neudrželi na uzdě a přišli načerpat nové zážitky. O rozžhavení publika před petrohradskými vampíry se postaral domácí psychobilly projekt nemrtvých hochů z Bad Tones . Na rozdíl od brněnských předskokanů Voodooyoudo, kteří až nápadně stylově vybočovali z nálady večírku, Bad Tones se svojí zombičí image a texty s typickou horor-ironií trefili do velké části publika. Řadě neznalých přítomných především ukázali tvář české psychobilly scény a jak se zdálo, zalíbili se dokonce samotnému headlineru večera. Protože jsem na místo dorazil o pár minut později, zábava už jela v plném proudu a do sálu, který se začínal nebezpečně zaplňovat se linuly známé upírské songy. Ne nadarmo se trvdí, že Akropolis se honosí nálepkou jednoho z nejlepších zvuků v Praze, díky čemuž jsem měl možnost konečně slyšet Bad Tones se vším všudy. Zazněly oblíbené Suck Your Blood, Monster in my Head i aktuální hitovka Zombie Walking. Půlka publika se do rozjetého psychobilly se zájmem zaposlouchala, druhá půlka se stále trousila po prostorách klubu. Z nepochopitelných důvodů v půlce vystoupení zřejmě zvukaři zachtělo doladit sound kapely a tak několik posledních skladeb odehrála kapela s nepřeslechnutelným rozjížděním se mezi jednotlivými nástroji. Víc než zpěváka a kytaristu Vojtu jsme pak slyšeli backgroundové vokály zpoza bicích a chudák závěrečný Zombie Walking úplně ztratil počáteční šťávu. Reakce na domácí psychobillisty ale byly vesměs pozitivní, publikum odolalo stále ještě u nás originálnímu zvuku pleskajícího kontrabasu, rockenrollovým rytmům a melodiím. Neméně neobvyklý účes na hlavě kontrabasisty Rafana dokonce vzbudil u jednoho návštěvníka takový zájem, že si ho po koncertě přišel osahat, jestli to není náhodou nějaký podvod. Inu, i tak může vypadat seznamování se scénou.
Postoupíme ale k třešničce na dortu hororového večera. Jen co si Bad Tones pobalili fidlátka, začala se na podium motat anorektická postavička v černých mrkváčích a konverskách- hlavní "brain from outerspace" projektu Messer chups - Oleg Gitarkin. Jmenovec Oleg Peškov už vzadu stavěl základnu pro svoje beatlesácké čarování a nakonec se objevila i poslední postava tohoto mimozemšťanského tria - dáma vystupující pod názvem Zombie Girl. Pánská sekce publika ihned ožila a čestovala vampíří ženu nadrženým pohvízdáváním. Není divu, skoro mě napadlo, že by se vyplatilo investovat do vstupného jen kvůli pár minutám pohledu na takový zjev. Než jsem zrakem opustil onu královnu béčkové kultury, Oleg Gitarkin poprvé hrábnul do strun svého Fendera, aby ho vzápětí zvlnil hrou s vibrapákou, samply ohlašovaly otevření rakví a vzlétnutí netopýrů do prostor Akropole a projekce na kinoplátně ozářilo přistávající ufo, vlkodlaci, Bela Lugosi a další známé motivy.
Svižné rytmy a melodie surfařského popu rozhýbávaly pánve zaplněného sálu stejně jako alobalová monstra proháněla na plátně vyděšené šedesátkové krásky.
Na mikrofon postavený nedaleko kytarového mága, pokud si dobře vzpomínám, došlo pouze jednou a to stručným ohlášením "hou hou hello, we´re messerchups...thanks". Vokálních projevů nebylo více ani třeba, zaprvé je vynahrazovaly peprné filmové hlášky z playbacku a častý záporácky smích vražedníků a čarodějnic, zadruhé mistrně zvládnuta kytara zaslouženě zvaného Gitarkina mezeru po zpěvu dokonale zaplnila.Gitarkin jakoby zvádal jak doprovodné riffy, tak stejně bezproblémově s nohou opřenou o zesilovač i sólové vybrnkávání s dokonale pulpfictionovskou atmosférou. Na levé straně se zas usmíval mírný sexy předkus a červené rty vampíří krásky, která se za celou dobu téměř nehnula z místa, jen každou skladbu vyzvala stylově chladným gestem publikum k potlesku. Skladby pokračovaly ve stejném duchu, dále, střídajíc buď svižný surf/garage ala Popcorno Reverenge či pomalejší vyhrávky v Super Megeře.
Jediný problém v dokonalém prožitku této show byla jeho krátká doba trvanlivosti. Když už jste se vynakoukali na dokonalou vitrínovou figuru Zombie Girl a zvykli si na nekonečné kytarové onanie i tlemícího se sympaťáka za bicími, zbývalo na projekci. Ta se ovšem rozhodně vyčerpat nenechala. Z velkého plátna se na nás dál a dál snášely přistávající modely ufo talířů na nepřehládnutelných šňůrách, roboti navlečení do kartonových krabic a obnažené prsaté krásky tančící v růžové tonalitě. Najednou se úlohy obrátily a hudba Messer Chups stala pouze soundtrackem k hlavní show představované projekcí. Samotná hudba pak unikala pozornosti a projekce nabízela pořád nové a nové fascinující zážitky, zpátky do hudebního obrazu probíraly jen zmíněná gesta hororové Sněhurky. Když už jsem ale i na projekci zahlédl všechna svá oblíbená díla z rukou nejhorších režiséru všech dob, vydal jsem se na vedlejší bar a tam také setrval do zbytku koncertu. Po koncertě jsem pořádně nevěděl, jestli jsem vlastně zklamaný či nadšený...Možná jsem nepočítal s tím, že by tak perfektní hudební i vizuální zážitek mohl vyprchat tak rychle, nicméně stalo se a šikovné přísloví "v nejlepším odejít" se mi potvrdilo. Přeci jen si ale musím postěžovat a uronit slzu zklamání - už vím co koncertu chybělo! Slibovaný těremin, se kterým by se hladina "hororovosti" vzbouřila ke správnému varu...Nezbývá než jí s chutí do nekonečna hltat z Messerchupových desek za prohlížení fotek s nezapomenutelnou elegancí, lehkou erotičností a strašidelné estetiky z vystoupení těchto petrohradských fanatiků kultury žvýkačkového popu.
Komentáře
Přidat komentář