Právě dnes, 26. května 2017 uběhlo úctyhodných 120 let od prvního vydání slavného románu Brama Stokera "Dracula". Pojďme si trochu připomenout okolnosti jeho vzniku a další fakta s ním spojená.
Ještě než se začneme věnovat samotnému Draculovi, zmiňme alespoň ve stručnosti některé jeho romantické předchůdce. Již v roce 1816 vyšla báseň velkého anglického romantika Samuela Taylora Coleridge “Christabel”, v níž si upírka Geraldine vyhlédne jako oběť mladou šlechtičnu. Na což o 56 let později naváže irský básník Josef Sheridan Le Fanu se svou novelou "Carmilla". Mezitím v roce 1819 vychází dílo Johna Williama Polidoriho “The Vampyre”. Polidori v něm vytváří typ moderního, bledého, chladně znuděného, neodolatelného melancholického upíra s pronikavým pohledem. Stoker však čerpal zejména z Carmilly.
Ač byl Dracula vydán 25 let po Carmille, působí poněkud starším dojmem. Je opatrnější, nechce vzbudit pohoršení. Přesto Stoker úplně nepotlačil jeho sexuální stránku, a tak povaha jeho upíra zůstává vzrušující, omamná a nezvladatelná. Stoker do hlavní role zasadil reálnou historickou postavu, což společně s formou deníkových záznamů a dopisů dodává příběhu na věrohodnosti.
Skutečný Vlad III. Dracul přezdívaný Tepes i skrze veškerá zvěrstva, jichž se během své krutovlády dopouštěl, upírem nebyl a ani jeho současníci ho za něj nepovažovali. Stoker však využil lidovou pověru o tom, že na zřícenině Draculova hradu obchází jeho duch a jsou jím posedlí tamější netopýři, kteří napadají a koušou lidi a ti jsou pak postiženi záchvatem zuřivosti. Čtenáři Stokerova románu tedy snadno nabyli dojmu, že autor popisuje autentické události.
Ke vzniku románu se však váže jedna historka, kterou z dnešního pohledu můžeme považovat za promyšlený marketingový tah, jenž se vezl na tehdejší módní vlně spiritismu. Autor totiž tvrdil, že jej k sepsání příběhu o Draculovi přivedl sen, který se mu zdál jedné noci roku 1895 v New Yorku, kam tehdy jakožto tajemník anglického herce Henryho Irwinga zavítal na turné. V onom snu Stokera pronásledoval strašlivý netvor, připomínající oživlou mrtvolu, která se ho snažila zardousit. Stoker byl snem natolik vyděšený a zároveň fascinovaný, že jej začal považovat za vnuknutí vyšší moci k tomu, aby snovou nestvůru zhmotnil ve svém díle a zároveň se tak z hrůzného prožitku terapeuticky vypsal. Herec Henry Irwing mu pak údajně posloužil jako optický vzor pro titulní postavu.
Faktem však zůstává, že pravým impulzem k sepsání Draculy bylo pro Stokera setkání s maďarským orientalistou a turkologistou Hermannem Arminiem Vámbérym, k němuž došlo roku 1890. Stoker si od něj nechal vyprávět legendu o rumunském princi Vladu III. Draculovi a z jeho charakteru pak vytvořil svou fiktivní postavu. Stoker tím vytvořil prototyp literárně-filmového vampýra, který od samého počátku nekonečně ovlivňuje umění napříč žánry.
Snad nejvýraznější pozornosti se mu dostalo ze strany filmového průmyslu, čímž postava Draculy získala na opravdové nesmrtelnosti. Z nesčetných snímků zmiňme alespoň ten první z roku 1931, v němž hlavní roli ztvárnil maďarský herec Bela Lugosi. Pro Lugosiho se Dracula stal doslova ikonickou postavou a to natolik výraznou, že 23 po hercově smrti stála u zrodu dnešní gotické scény, když Bauhaus vydali svůj první singl “Bela Lugosi’s Dead”. To už byl ale upír Stokerova typu v populární kultuře natolik zdomácnělý, že nás dnes již svou zprofanovaností a jistou stereotypností máločím překvapí, jeho obrovský vliv (nejen) na gotickou scénu však zůstává nezvratný.
Přidat komentář