Největší koncert domácího elektronického kultu? Tam jsme nemohli chybět...
Demi
Sodoma Gomora? Zajímá nás to vůbec? Ale jistěže zajímá! Chlast tam je, tělesná láska taky... Pojďme se tedy chvíli temně pohupovat v kolenou. Hosté večera tak trochu doplatili na obří prostor. Vůbec to nebylo špatné, to ne. Posílení o Undead Orchestru rozjeli řádnou „metlu“, ale ukázalo se, že tohle prostředí pro ně není to pravé. Lidi se nemačkali, nepotili se, nelezli po sobě v hejterské agónii. Prostě jen přihlíželi, někteří decentně přikyvovali, v ruce pívo za padesát korun...
Vystartovala „Éra déra“ a následovala suverénně zvládnutá smršť známých válů. Dva z nich („Sádismus“ a „Kundičky“) oživila nová pěvkyně (která jednu ze dvou písní marně dávala do hluchého mikrofonu). To ale nevadí, neboť měla milé pozadí. Celé to pořádně rozpohybovaly „Zasraný Vánoce“ a zapomenuty nebyly ani hity ze sólovek jednotlivých darebů. Nechyběl tak „Soudní proces“, „Pořád jenom hate“, „Ta holka v mým sklepě“ taky proběhla a „Kuřák“, který měl vyprovokovat návštěvníky k mastně pokutované kuřbě (jak stylové), taky pobavil. O to vtipnější byly vracenky na kouření u východu z haly. Počkali jste, až člověk před vámi dokouří, dostali jste pásek, dokouřili jste, odevzdali jste pásek. Takže tak…
Mne osobně nejvíc rozhýbal vál „Nemám žádnej stud“ a překvapení v podobě naklusavšího Haadese. Ten dal k dobru svůj megahit „Home Office“, oděn v pouhý kožený kabát, a hlavně mu z očí koukal ten fanatismus, který mi jinak na celém večírku chyběl. Následoval ještě společný přídavek „Žižkovský báry“ a byl konec. Výsledný dojem? Bylo to fajn, bylo to zábavné, ale těším se na opakovačku někde, kde se nebude člověk bát flusnout na zem.
Pavel Zelinka
Tak oslava čtvrtstoletí Vanessy? Bude zástup hostí? Ohňostroje, děkovačky a další „nezbytné propriety“? I když Samir Hauser v rozhovoru před koncertem (četli jste) sliboval nějaké speciality, stejně bylo dobře, že se v hale Fóra Karlín jednalo o obyčejný koncert. I když obyčejný…. Ještě před spuštěním intra jsme si vyslechli, jaké firmy koncert podpořily, za kapelou se spustily čtyři velkoplošné obrazovky a hned od začátku bylo jasno, že „ostrý obraz a dobrý zvuk“ je jasně ošetřen.
Důležitá je ale hudba a kdo vynechal koncertní snažení EBM legendy více než rok, musel uznat, že kapela se za tu dobu sehrála a zrohovatěla. A tím, že se na pódiu poprvé ukázal i producent John Fryer s druhou elektrikou, byl u většiny skladeb podpořen rockový feeling. Začátek koncertu byl ve znamení posledních dvou desek, ale postupně se do playlistu propracovávaly starší ukázky, z nichž jsme některé z nich neslyšeli pěkně dlouho ("Jan stihomam", "Vyvrhel"), "Mikronaut" pak zaujal úplně novou fasádou, která textově dala Samírovi v první sloce trochu zabrat. A pak už se jelo na jistoty – "Spolkni ďábla", "Prokopat se ven", "Jimmy Jones" a na závěr (možná pro mnohé místo očekávané "Kolumbie") "Bisociál" s hostujícím rapperem Řezníkem.
Co určitě zafungovalo na 100 %, jsou světla. Těmi se nešetřilo a spolu se spíše náladotvornou zadní projekcí maximálně podpořily prezentovanou hudbu. Také zvuk byl od začátku řízný, kdy i při dvojité kytarové vozbě byly jasné elektronické spodky a akustické bicí Jardy Stuchlého. Za nejlepší momenty považuji ty chvíle, kdy kapela tlačila a ještě přidala něco navíc. Například v neděli prezentovaná verze "Jedu do pekla dostala" Ministryovské vyznění, podpořené výbornými novými stop-timy. "Ahoj, chcípni" Moimír opatřil výbornou perkusivní disko smyčkou, která měla přesně ten efekt rozhýbávající všechna pozadí v sále. A verze posvátné "Prokopat se ven" s opravdu smrtící kytarovou valbou na závěr. Vím, že tím řadu puristů naštvu, ale naživo tahle verze měla smysl. Ba naopak, táhla koncert do finálně silou Maelströmu.
Od začátku jsem se bál, že masivní prostor Fóra Karlín (kam když přijde 1000 lidí, scéna vypadá jako průšvih) je na naší EBM legendu moc velké sousto. Nakonec dorazilo výrazně více návštěvníků a prostor zaplněný až za zvukařský pult přichystal Vanesse důstojné publikum. Přesto si tvrdím prohlásit, že kdyby se koncert odehrál například v Divadle Archa nebo podobném menším prostoru, atmosféra by byla vřelejší.
Na pódiu se přitom neustále něco odehrávalo. Nostalgicky se rozhazovali červy, tančila slečna/kostlivec, dorazila i diskopíča, zvracelo se, jen tam tentokrát rekvizity (podivná houfnice a obří větrák) byly trochu pro parádu než jako funkční proprieta. Navíc Samir nebyl v rozpoložení, že by výrazným způsobem komunikoval s publikem, a tak dřívější automatické nadšení (Vanessa vůbec hraje) bylo všemi dříve vyjmenovanými skutečnostmi částečně utlumeno.
Přesto přese všechno byl nedělní koncert vydařenou oslavou. I samotná hudba se světly stačily, aby potvrdily to, co fanoušci kapely ví moc dobře. To znamená, že šestice není pouze parta žijící z kontroverzních akcí, videí a prohlášení, ale že její mrazivá výpověď má i po těch neskutečných letech stále podobu uvěřitelné a struhující výpovědi. Kdyby tomu tak nebylo, netrmácel by se slavný producent John Fryer, aby s českou kapelou odehrál jeden koncert a zase se vracel přes půl Evropy domů.
Zbytek fotoreportu od JiSeho bude v naší galerii vzápetí.
Playlist
01 Intro
02 Dobře organizovaná tlupa
03 Fuck B
04 Zrcadla
05 Buď Jidáš
06 Nekrodisco
07 Smutný pán
08 Krev teenagerů
09 Holky z gymplu
10 Tragikomix Instrumental
11 Jan Stihomam
12 Jedu do pekla
13 Vyvrhel
14 Flashback
15 Mikronaut
16 Spolkni ďábla
17 Ahoj chcípni
18 Prokopat se ven
19 Jimmy Jones
20 Bisocial
Komentáře
Přidat komentář