Finští temně rockoví romantici nepřivezli do Prahy pověstný severský chlad, ale pravou finskou saunu.

Často se nestává, že bychom se na stránkách našeho webu věnovali komerčnější stránce temně kytarové scény, která navíc pod rozsáhlá křídla netopýřích gotiků tak úplně nezapadá. Ale účast těchto rockerů na mnohých goth akcích nebo festivalech a hlavně to, že v loňském roce stáli jako support legendárních Fields of the Nephilim při jejich speciálních oslavných koncertech v Londýně, nám napovídá, že tu přece jen mohou mít své místo. A jako dlouholetý fanoušek, který by se na koncert vypravil tak jako tak, jsem se rozhodl své dojmy z koncertu v pražském klubu Roxy sepsat.

Už nákup lístků na tuto akci byla tak trochu loterie. Koncert byl oznámen s předstihem, prodej zahájen přes největší předprodejní sítě, a přitom na oficiálních stránkách kapely o zastávce HIM v Praze ani zmínka. Ani konkrétní dotazy směřované managementu nevyznívaly pozitivně a se slovy „nic nevíme“ byli fanoušci ponecháni na pochybách a drženi v nejistotě. Vše ale nakonec dobře dopadlo, koncert byl oficiálně potvrzen všemi zdroji a nákupu lístků už nic nebránilo. A těšení na srpnový koncert mohlo začít.

3. 8. 2015 se tedy v Roxy sešla parta milující tyto finské „love-metalisty“ (tohle označení mi vždy přišlo praštěné) a i přesto, že oficiálně (i na vstupenkách) byl kromě hlavní hvězdy oznámen i bezejmenný support, nakonec jsme se ho nedočkali. Těžko říct, jestli je to dobře, ale vzhledem k tomu, co v útrobách klubu vypuklo v pozdějších hodinách, byl to zřejmě krok velmi vhodný. Horký letní den přislíbil i horký večer a atmosféra v malém klubu, který byl naplněný k prasknutí, vygradovala do nesnesitelných poloh ještě před začátkem koncertu. Když jsem kolem osmé večerní, asi půl hodiny před vystoupením hlavních hvězd na pódium, zaujal místo někde v přední části klubu, z dusného a vlhkého vzduchu na mě šly mdloby.

Žádná tragédie se ale nakonec i bez doplňování tekutin nestala, udivuje mě, že to přestál bez nějaké nevolnosti každý návštěvník v klubu (nebo jsem alespoň nějaký problém tohoto typu nezpozoroval). Bylo ale hned jasné, že ustát téměř dvouhodinové vystoupení (podle setlistu koncertů z předchozích dní) bude stát spoustu fyzických sil a litry potu. Rozhlížel jsem se zběžně po účastnících a překvapilo mě, že osazenstvo klubu není dle očekávání zdaleka tvořeno převážně pubertálními dívkami, zřejmě už HIM tolik netáhnou mladé publikum, jak tomu bylo dříve. Naopak jsem spatřil spoustu starších lidí, kteří si šli (asi jako já) zavzpomínat na to, co poslouchali, když byli v pubertě.

Kolem půl deváté se na pódium začali pomalu trousit ti, na které v hale tolik lidí čekalo. HIM v sestavě Ville Valo (zpěv), Mikko Lindström (kytara), Mikko Paananen (basa), Janne Puurtinen (klávesy) a Jukka Kröger (nový bubeník, nahradil Gase Lipsticka, který počátkem tohoto roku z kapely odešel) na úvod úsměvy pozdravili publikum a bez řečí se dali do práce. Hned začátkem úvodní „Buried Alive By Love“ se projevil problém, který byl znatelný po celou dobu koncertu, a to mizerný zvuk. Tahle píseň je ideální otvírák, jedna z těch rychlejších a tvrdších věcí, co HIM mají na kontě. Kytara vytváří silnou neproniknutelnou stěnu a tvrdost se do vás valí každým tónem. Nebo alespoň na CD. Zvuk byl ale tak mizerný, že asi polovinu písně kytara nebyla slyšet vůbec a v druhé polovině tak na půl „ucha“. Slibný začátek byl tedy pokažen, pokud slyšíte jen baskytaru a bicí se zpěvem, nedokážete se do atmosféry vžít tak, jak by bylo třeba. Ostudou zvukaře však bylo hlavně to, že kytaru nedokázal napravit ani do třetí písně, klávesy pro změnu nebyly slyšet téměř vůbec.

Nasazení hudebníků bylo však znatelné od počátku a bylo na jedničku. Potetovaný Valo s typickou čepičkou, kterou i přes ukrutné horko po celou dobu nesundal, předváděl do mikrofonu to nejlepší, co umí. A že se za ty roky vyzpíval dobře. Nový bubeník poháněl kapelu dopředu obstojně, jen by dle mého názoru mohl některé party přehrávat po svém, takhle to působilo moc strojově. Baskytarista, notně při těle a s obrovským plnovousem, působil jako takový plyšový medvídek, ale hru na nástroj i občasné vycházky na druhou stranu pódia zvládal s úsměvem a bylo vidět, že si koncert užívá. Kytarista, také už mírně při těle s charakteristickými dlouhými blond dredy, měl občasné problémy kvůli potu, který mu z čela stékal do očí, což mu na úplné pohodě určitě nepřidávalo. Klávesák, usazený v pozadí, byl nejméně aktivní, člověk by si ho za hradbou svého náčiní ani nevšiml.

Publikum fungovalo také skvěle a bylo takovým pomyslným šestým členem kapely. Odzpívávalo sborově refrény a mnohdy i celé skladby, momenty, kdy Valo namířil mikrofon do předních řad a všichni sborově zpívali to, co měli, naháněly až husí kůži. Takhle oddané a vděčné publikum se jen tak nevidí. A frontman se jim za to odvděčoval úsměvy, dobrou náladou a také lahvemi vody, pro které uprostřed jedné z písní odběhl až do backstage, aby fanouškům rozdal zásoby, které byly připraveny pro kapelu. Hezký moment, který jej přiblížil i po té lidské stránce.

Skladby se hrnuly jedna za druhou, kolikrát i bez nějaké přestávky nebo poděkování. Nasazení muzikantů bylo obrovské, čišela z nich radost z hraní a z pekelné atmosféry, která v klubu panovala. Zpěvák po celou dobu popíjel jen nealkoholické pivo, což nezapomněl připomenout, protože se úspěšně dostal ze závislosti na alkoholu, kdy svého času údajně dokázal vypít až čtyři láhve vodky denně. Valo se vůbec rozmluvil až v druhé polovině setu po odehrání hitu „The Sacrament“, kdy zavzpomínal na hezké chvíle, které kapela v Praze prožila při natáčení videoklipu právě k této písni. Zhruba v této části pro mě právě nastal zlom.

Dostal jsem se z počáteční euforie z dobrého koncertu a z toho, že kapelu vidím poprvé živě a uvědomil jsem si, jak je tvorba těchto Finů jednotvárná a podobná. HIM si pro letní koncerty připravili setlist z největších hitů ze všech svých 8 řadových alb a v tom vidím největší problém. Singly, které svého času vyhrávaly hitparády a jsou známy z komerčních TV stanic po celém světě, jsou si mnohdy zoufale podobné. I když jejich tvorbu sleduji pravidelně a mám všechny desky obstojně naposlouchané, v mnohých momentech jsem si nebyl jistý, jakou skladbu to vlastně hrají. Při poslechu doma z CD se tato podobnost ztratí, ale živě, navíc při ne příliš dobrém zvuku, skladby splývají, a pokud se nejedná například o průlomovou „Join Me in Death“ nebo cover Chrise Isaaka „Wicked Game“ (obě z nejlepšího alba „Razorblade Romance“, ze kterého zaznělo rovných 6 kousků, tedy přesně polovina), dá se vlastně hovořit o nudě. Kvalitně zahrané, precizně odzpívané a velmi vřele přijímané, ale pořád nudě.

Ke konci dlouhého, 23 skladeb obsahujícího setu, jsem si také kvůli přibývajícímu horku přál, aby už byl konec, protože nedokázali přijít s ničím, co by nějak vybočovalo. Když navíc v momentu, kdy by měl koncert gradovat, kapela výrazně zpomalila a zahrála táhlou „Gone With the Sin“, těžko už se po ní vracela energie na další rychlejší kousky. Koncert zkrátka postrádal moment překvapení, ať už z písně, kterou HIM běžně nehrají nebo alespoň z nějakého oživení písní odehrávaných (změněné kytarové sólo nebo třeba malá změna v textu, což by člověka vytrhlo z letargie). Ono překvapení přišlo vlastně až s přídavkem, kterým byl „Rebel Yell“ od Billyho Idola. A to už bylo pozdě.

Koncert ukázal, že zlaté časy mají HIM už dávno za sebou a pryč jsou doby, kdy vyprodávali mnohem větší haly a byli headlinery velkých festivalů. Vrací se do menších klubů před skromnější publikum a tato poloha jim určitě sluší a více vyhovuje. Jen škoda tohoto předlouhého setlistu, jinak poskládané by to vyznělo mnohem lépe. Do Roxy ale i tak přivezli pravou finskou saunu a fanoušci byli spokojení a ani po 23 písních je nechtěli pustit z pódia. A to je výborná vizitka.

Setlist:

1. Buried Alive by Love
2. Poison Girl
3. The Kiss of Dawn
4. Pretending
5. Into the Night
6. Killing Loneliness
7. Scared to Death
8. Your Sweet 666
9. Join Me in Death
10. Bleed Well
11. In Joy and Sorrow
12. All Lips Go Blue
13. The Sacrament
14. Rip Out the Wings of a Butterfly
15. Gone with the Sin
16. Wicked Game (Chris Isaak cover)
17. Heartkiller
18. Heartache Every Moment
19. Tears On Tape
20. Right Here in My Arms
21. The Funeral of Hearts
22. When Love and Death Embrace
23. Rebell Yell (Billy Idol cover – přídavek)

mohlo by vás také zajímat

Temní rockeři HIM končí, vyjedou na poslední turné

Mrkněte na video MGT s Ville Valem

6.2.09: Konec činnosti Gun Records