Recenze Stephen King – Srdce v Atlantidě

Jak to dopadne, když se Král hororu pustí do mnohem "všednějšího" tématu?

Stephen King - Srdce v Atlantidě
Vydavatel: Knihy Dobrovský, (528 stran), knihu koupíte ZDE

Díky spolupráci s nakladatelstvím Beta se nám vcelku daří postupně mapovat díla Stephena Kinga, která najdete vyrovnaná na policích českých knihkupectví. Už proto, že nám k recenzování mimo nových titulů chodí i starší kousky, které vycházejí v novém vydání. Když člověk zpětně tímhle malým seriálem prochází, musí dojít k závěru, že mistrova tvorba se zdaleka nezasekla u typických hororů a často přesáhne krvavé hranice žánru. Komplexní pohled na jeho tvorbu navíc odhalí drobnosti, které i víceméně civilní dílo, jakým je kniha „Srdce v Atlantidě“ (prvně vydaná roku 1999), usměrní tam, kam patří.

 


Knihu tvoří pětice příběhů (dvě novely a tři kratší povídky), v nichž se prolínají osudy několika postav v různých etapách jejich životů. Že King nemá problém s návratem do dětství, už si jeho čtenář mohl ověřit několikrát („To“, „Tělo“, „Osvícení“, „Holčička, která měla ráda Toma Gordona“,…). Většinu času při listování více než pěti sty stránkami knihy tak strávíme ve společnosti malého Bobbyho Garfielda, jehož tehdejší svět tvořila ne právě štědrá a šťastná máma, nejlepší kamarád Sully John, první láska Carol Gerberová a hlavně nový soused (panu Brautiganovi můžete říkat Ted). Ten sice mamince příliš do oka nepadl, ale vnesl malému Bobbymu do života „Pána much“ a umění nahlížet lidem do myšlenek. Dětský svět je krásný, ale někdy taky pořádně krutý. Že na něj King tak jako tak rád vzpomíná je však víc než zřejmé.

Následuje přesun do roku 1966. Ve Vietnamu zuří válka a Peter Riley zatím sedí ve druhém patře kolejí, kašle na školu a mastí s kamarády karty. Vášeň pro hraní Srdcí se zmocní celého salonku a nejen, že chlapcům ujíždí studijní vlak, také jejich vnímání dramatických událostí ve světě je nulové. Nikdo z nich si neuvědomuje, jak blízko mají díky svému přístupu do džungle plné bolesti a smrti. Mimo karet Peta zajímá snad jen Carol, kterou tu už nepotkáváme v dětských šatičkách, nýbrž v roli zapálené hipísačky, zaslepeně bojující za mír i prostředky, které nejsou o nic lepší, než postupy nenáviděných agresorů. Právě kolem Vietnamu a jeho stopách v srdcích a duších zúčastněných se točí většina zbytku knihy a na rovinu říkám, že to není veselé čtení.

 


Pokud chcete čistokrevný horor, „Srdce v Atlantidě“ nebude tím, co hledáte. To však neznamená, že by se měl Kingův fanoušek nudit. Představte si, že jdete do kina na horor a cestou se osobně stanete svědkem konfliktu, v němž bude někdo zabit před vašima očima. Je jisté, že by s většinou z nás takový zážitek zacvičil víc než jakýkoliv biják. A takhle nějak na mne působí tento Kingův výtvor. Napadá mne ještě příměr k „Forrestu Gumpovi“. I tady na člověka dolehne, jak nevinné dětství dokáže zkroutit život dospěláka. 

Pokud pasete pouze po klasických hororových tématech, nejspíš budete zaskočeni. Někdo bude do „srdcí“ muset teprve dospět. Vězte však, že za to stojí. Je dost možné, že je ve vašem ka, začíst se do těchhle stránek. Pokud víte, o čem mluvím, pak máte další motivaci tohle dobrodružství podstoupit a třeba znovu vyrůst spolu s Bobbym, Carol a Sully Johnem. Ještě dlouho vám pak bude v hlavě znít Malenfantův řev „no tak, makejte, honíme Mrchu“!

 

Hearts in Atlantis - trailer


Srdce v Atlantidě (2001)

Bylo by zvláštní, kdyby tak komerčně úspěšný autor, jakým King bezesporu je, nepřitahoval pozornost filmařů. Vůbec nevadí, že se v tomhle případě nejedná o horor. Vždyť takové“Vykoupení z věznice Shawshank“ ukázalo, že i drama natočené dle Stevova námětu, se může zařadit mezi nejpopulárnější filmy vůbec. Zvlášť, když se vám podaří do hlavní role obsadit Anthonyho Hopkinse. Režisér Scott Hicks („Záře“, „Sníh padá na cedry“) si s námětem naneštěstí neporadil po „darabontovsku“. Za podívání ale stojí i tak.

Je velká škoda, že se ke zfilmování použila jen první a poslední část knihy. Vietnam tak byl vynechán kompletně a z dramatu se stal poněkud sentimentální a komorní příběh, který vám možná příjemně vyplní odpoledne, ale rozhodně vašimi emocemi nezacloumá tolik, jako kdyby se námět zpracoval opravdu poctivě. Inu škoda… 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.