Jak se povedl letošní ročník festivalu Amphi nám poreferoval Martti.
V pátek večer přijíždíme do Kolína něco před půlnocí a síly jsou tak maximálně na to, abychom sedli s lahváčem ke katedrále – na nějakou warm-up párty to opravdu z naší strany není, to raději pošetříme síly na další dva brutálně náročné dny.
Sobotní poledne je tady a začínáme na několika věcech od Solitary Experiments – je to takový příjemný electro/future popík, i když se ti dva (nebo tři) obtloustlí chlápci v černo-červených outfitech snaží vypadat jako tvrdí ebmkáři. Navíc takových projektů je strašná spousta a těžko v tomhle odvětví vymyslíte něco originálního. Hodláme mrknout na druhou stage, kde vyhrávají v podstatě totožně znějící, možná ještě o něco víc taneční Angels and Agony. Mimochodem – druhá stage: už v autě cestou na fest jsme byli upozorněni, že druhá stage bude Theater, což bývávala stage až třetí, a „tradiční“ druhá stage, v podobě prostorného Staatenhausu, se letos nekoná. Notyvole. To se tam jako vejdem? Nevejdem. Ale o tom až později. Na Angels and Agony se samozřejmě nějaký velký nával nekoná, nicméně registrujeme absolutní (a ne úplně příjemnou) tmu, docela nízko položené pódium, horko a blbej vzduch.
Tak radši rychle ven, kde na hlavní stage začíná naše oblíbená kytarovka Megaherz. A hezké to bylo, takové civilní – Lex Wohnhaas za mikrofonem zbytečně nekecal, neroztleskával lidi, ani je nenutil, aby sami zpívali různé části skladeb (jako to rádi a otravně dělají jiní). Kapela si na nic zvláštního nehraje, jako by jim bylo tak nějak jasné, že byli, jsou a budou takoví Eisbrecher revival, nicméně potěšili i výběrem songů – ze starších „Heuchler“, „Jägdzeit“, z nové desky titulní „Zombieland“, „Himmelstürmer“ nebo i pomalejší „Für Immer“. Specialitkou pak byla skoro dvacet let stará věc „Miststück“, kterou na svých koncertech hrají i Eisbrecher – důvod je prostý – autorem je totiž jejich lídr a bývalý zpěvák Megaherz Alex Wesselsky.
Jdeme se chvíli položit do lehátek na festivalové písečné pláži (no který jiný fest tohle má?), uši totiž za chvíli dostanou pořádně zabrat další kytarovou náloží v podobě Stahlzeit, což je oficiální Rammstein revival – a opravdu – zejména zpěvák jako by Lindemannovi (nejen) z oka vypadl. Kapela si evidentně klade za cíl napodobit Rammstein jak co do muziky, tak i nezbytných vedlejších efektů, takže je k vidění například scéna, kdy klávesák vleze do obřího kotle a dělá na zpěváka různé xichty, načež ten se nasere a střílí po něm z bazuky – no být v prvních řadách musel být pěkně horký zážitek. A jakmile zazněly věci jako „Ich Will“ nebo už i na diskotékách hraná „Du Hast“, zpívají sborově úplně všichni. Povedená show a jsem hodně zvědav na srovnání s originálem, který nás čeká na konci srpna ve Wroclawi.
Půl hodinky poté začíná další kytarovka, tentokrát poněkud melodičtější – Mono Inc. Vidíme je však počtvrté za čtyři roky, čili nějaké velké těšení se u nás nepanuje. Půl hodiny hrají dobře, bez kecání, a převážně starší věci („Gothic Queen“, „Get Some Sleep“, „Arabia“), pak ale vidíme, že se na pódiu objevuje nějaký barel, což značí dlouhou bubenickou vsuvku Kathy Mia, a tak raději přebíháme do Theatru na trochu old school ebmka á la Spetsnaz – no spíš se šouráme, neboť kdo chce na druhou stage, musí nejdřív vyjít z areálu přes hlavní vchod a následně podstoupit znovu prohlídku u vstupu před Theatrem, což při větší frontě dost zdržuje – ještě že z Theatru se pak dalo vyjít přímo do areálu k hlavní stage – i tak ale byl tohle jeden z největších opruzů festivalu a velká nedomyšlenost.
Jinak u Spetsnaz jsme si moc neoddechnuli, neboť jejich ebm byla pořádná bouchárna a navíc to tam nějak co do počtu lidí zhoustlo, takže zase ven, zkontrolovat, jak to zpívá Tarje Turunen. Při odchodu z Theatru vidíme, že se u vchodu tvoří nehezká fronta, což znamená ve chvilce se rozhodnout – risknem to, že se pak už nebudem moct vrátit na Aesthetic Perfection? Risknem. A prohrajem. I když ne tak úplně…
Tarja, obklopená několika heavy metalově vyhlížejícími muzikanty, je příšernost, přinejlepším jí manažer zapomněl říct, že tohle není MoR ve Vizovicích, ale tak trochu jiný fest…neustálé pobízení publika, ať skanduje, mává, tleská a já nevim, co všechno. Pět songů bylo ažaž. Jdeme na chvíli ven z areálu a vidíme, že Theater je beznadějně naplněn, spousta lidí se na Aesthetiky vůbec nedostala a zřejmě ani na následující Neuroticfish – až na FLA to prý zase bylo přístupný (bodejť by ne, když na áčku v tý době pěli Blutengel). Čili Tarja hrůza, na Aesthetic „vyprodáno“ – co teď? Ale vždyť je tu přece ještě třetí stage, kterou představuje, po chvíli marného tápání, loď kotvící u břehu Rýna a na ní právě hrají rakouští goth-rockeři Whispers in the Shadow! Stíháme cca půlhodinku, ale i ta byla opravdu skvostným hudebním zážitkem, zejména vokalista a jeho procítěný projev s častým střídáním poloh. Příště je třeba vidět jejich show celou, rozhodně.
Sobotní závěr patří mistrům, balzámu na duši v podobě Blutengel. Při jejich vystoupení už se amfiteátr trochu halí do tmy a vynikne tak i ohňová show, nesmí samozřejmě chybět polonahé holky plazící se kolem Chrise Pohla a kvalitní videoprojekce. Zcela nečekaně tentokrát nevadila Ulrike Goldmann, a to ani když sama dávala přídavek „Black Roses“, naopak zcela očekávaně dostaly publikum do varu hitovky jako „Sing“, „Lucifer“, „Kinder der Sterne“ (žel bez přítomnosti podivína Meinharda), „Save Our Souls“, „You Walk Away“ nebo závěrečná „Reich mir die Hand“ – chyběla snad jen „All These Lies“. Blutengel bezpochyby svým (nebojím se použít to slovo) poctivým vystoupením jen potvrdili extratřídu a patřili k nejlepším „kapelám“ na Amphi 2016.
Neděli zahajujeme po pořádném načerpání sil v Theatru, kde to mydlí legendární Xotox. Jářku, to bylo techno! Na probuzení rozhodně dobré, nicméně krom zjištění, jak to v Theatru vlastně vypadá (konečně se tam dalo volně procházet a i nějaké to světlo bylo) a že lidi skládající krabice ještě zdaleka nevymřeli, se nejednalo o nic speciálního. Zato na áčku nám už několik minut uniká objev letošního léta, berlínské indie/electro-popové trio Tüsn. Kytarista, bicmen a k tomu občas na klávesy hrající (?) neskutečný zjev, „Snöt“ Stefan, král s korunou na hlavě (fakt, nekecám!). Jelikož mají pouze jedno album, tohtoročné „Schuld“, přehráli ho skoro komplet. Nemá cenu vypisovat jednotlivé songy, nicméně za pozornost stojí hlavně „Schwarzmarkt“, „Ewig Allein“ nebo balada „Hannibal“. Jedinečný zážitek – jak říkají Němci – Mitten ins Herz!
Následují Unzucht, kteří ani nenadchli, ani neurazili (nicméně lid se bavil královsky) a cca polovina setu Solar Fake, což bychom asi vydrželi poslouchat i déle (ne tak sledovat toho šaška za klávesami, který se jich zřejmě ani nedotkl). Nicméně v Theatru začínají Ost+Front, kapela, jejíž slávu začíná konečně poznávat i ČR (vystoupí na festu Rock of Sadská). Hned je vidět (a slyšet!!!), že klubové prostory svědčí berlínským úderníkům daleko více než velká open-air scéna. Bytost u keyboardů Eva Edelweiss tentokrát za svým nástrojem mnoho nepostojí, neboť se značně věnuje hecování publika, dokonce si se zpěvákem Hermannem střihne úleťácký duet „Fiesta de Sexo“, který s Ost+Front nazpíval Aicrag z Hocico. Výběr písní sice mohl být příznivější, ale i tak jsme si přišli na své – např. „Ich Lieb Es“, „Fleisch“, „Bruderherz“, „Denkelied“, „Freundschaft“, „Mensch“, „Sonne, Mond und Sterne“ a zejména závěrečná „Moldau“ velmi příjemně překvapila. Ost+Front pak zcela jasně vyhráli minisoutěž s názvem „která kapela nejvíc hraje a nejmíň kecá“ – palec hore a zas někdy!
Zážitek střídá další zážitek a my se na áčku v největším festivalovém horku necháváme totálně rozsekat Suicide Commandem – „Dein Herz, Mein Gier“, „Bind, Torture, Kill“, „God is in the Rain“, „Unterwelt“…no co vám mám povídat, jistě chápete. Mírným zklamáním pak byli Covenant, kterým prostě a jednoduše nevyšel zvuk a mít před sebou jako „předkapelu“ Suicide Commando taky není úplně lehký úděl. Každopádně v momentě, kdy se do přístavu svolávaly lodičky, byla atmosféra suprová - plus samozřejmě „Lightbringer“.
A je tu poslední přesun do Theatru. Naštěstí není plno (na áčku totiž vyhrávají vidličky), zvučení však po protahujících L’Ame Immortelle trvá neúměrně dlouho a atmoška houstne. Jeden z vrcholů festu je však konečně zde – Moonspell v čele s ďábelským Fernandem, který volí setlist tak trochu (ale fakt jen trochu) s ohledem na publikum – velmi kladně je přijata třeba démonická věc „Vampiria“ z 21 let staré fošny Wolfheart. Odsud je i „Alma Mater“, a z o rok mladší desky Irreligious jsou servírovány „Ruin and Misery“, „Awake“, „Opium“ a závěrečná pecka „Full Moon Madness“. Z nejnovějšího počinu Extinct pak vyloženě gothic rocková rádiovka „The Last of Us“. Sice jsme kvůli přebuzenému zvuku (a zejména nástrojům) takřka přišli o sluch, ale zážitek perfektní!
Uff, dva brutálně náročné dny jsou pomalu za námi, popocházíme volným tempem po areálu a sledujeme po očku Editors – muzika to není špatná, ne nepodobná třeba Apoptygmě. Suma sumárum to byl takový skočnější brit-pop s velmi pohyblivým frontmanem – proč ale byli hlavní hvězdou festu, to nám nějak rozum nebere.
Na závěr pár praktických věcí: ceny v areálu jsou opravdu příšerné, zejména ohledně pitného režimu (půllitr průměrného kölsche Lion za 4,50, cola rovněž, voda za 3 eura!), ještě že existovala dvě stanoviště s pitnou vodou grátis. Už jen samotný weekend ticket za 80 éček je pořádná pálka. Samotnou kapitolou by pak mohlo být ubytování – tento rok jsme zvolili hostel poblíž katedrály za 600 českých/osoba/noc (což je cena dobrá), za podobnou sumu byste pak mohli sehnat ubytování ve stanu v Amphi campu = naprostá šílenost. Nepříjemná byla i dost malá druhá stage, naopak stage třetí byla milým bonusem (ale Staatenhaus chceme zpět!). I přes nějaká ta organizační negativa to však byl fest pohodový, plný výborné muziky, podpořený (snad až na Covenant) vynikajícím zvukem – mám takové tušení, že tady jsme nebyli naposled …
videa: Futzi1968, toso69 - thanx!
Přidat komentář