Ve smíchovském klubu Futurum proběhl divoký večírek. Do Prahy se vrátil Erk – tentokrát nechal Hocico doma a vyvenčit vzal Rabiu Sordu.

Když u redakčního píva padl prvně nápad udělat v Praze Rabia Sordu, tvářil jsem se trochu kysele. Pravdou je, že mě Erkův bočák z desek nikdy nebavil tolik co Hocico, ale to by ještě nebyl takový problém, vzhledem k tomu, v jaké oblibě chovám tuhle taneční mašinu. Můj hlavní problém byl v jediném živém vystoupení Rabie, kterého jsem byl do té chvíle svědkem. Před dvěma lety na Castle Party totiž Erk s Marcusem odehráli ve dvojici za slunečních paprsků jakousi podivnou karaoke show, která neměla daleko k trapasu. Nakonec mě uklidnil fakt, že s nimi do Prahy přijede tentokrát i bubeník. A změna to tedy byla, to vám povím!

I podle občanky novopečený občan Lipska s sebou vzal na turné francouzskou partu Chemical Sweet Kid. Ta čerstvě vydala desku „Addicted to Addiction“ a svým elektronickým rockem zasahuje hlavně fans Dope Stars Inc., Marilyna Mansona a podobně. Už během zvukovky nám neznělo v hlavě nic jiného, než jejich „once again, ona again“  a o to větší peckou potom bylo, když v proudící mlze odstartoval úvodní vál – „Once Again“. Alespoň jsme mohli dělat sbory. Sympatický frontman Julien se snaží hrát s hlasem - křičet, zpívat, kňourat a strhává na sebe většinu pozornosti. A pokud někoho omrzí, může ještě jukat na roztomilou Koru-Li u kláves (případně na kytaristu Nica). Ostatně kapela se snaží, aby se na scéně pořád něco dělo.

A nutno říct, že onu vizuální složku není radno podcenit, neboť hudebně show zhruba po třetím kousku začala trochu uvadat. Ne snad, že by to bylo špatné. Pokud člověk má tenhle stylový mix zrovna rád, nejspíš byl i tak spokojen, já však začal po chvíli zoufale postrádat živé bicí. Chyběla mi tam hajtka, nějaké cinknutí, syknutí. Prostě to v pozadí jalově tucalo a trojice už jenom dělala, co mohla. V hlavě mi utkvěla ještě nová hitovka „What the Fuck“ a všeobecný rozruch vzbudil taky tisíckrát předělaný hit „Paint It Black“, který mi zněl jako rozverná častuška. Publikum se však trojicí rozhodně rozehřát povedlo.

Zpěváka Juliena jsem vzápětí nechtěně rozehřál já. Ihned po skončení show totiž plný adrenalinu vpadl do šatny, kde jsme s „rabiáty“ právě popíjeli „tulamóre“ z pivních kelímků. Člověk se samozřejmě rád podělí, ale až když se rozpumpovaný frontman chystal hasit žízeň, došlo mi, že jsme se tak trochu nepochopili. Po poctivém přihnutí si z něj vylezl bolestivý skřek, ale naštěstí jsem třímal ve druhé ruce i pivečko a ihned tak mohlo dojít k první pomoci.

To už však zaznívá setmělým Futurem intro „Animales Salvajes“, které utíná nejnovější hitovka „King of the Wasteland“. A proti studiové nahrávce dostává až takhle smysl, protože je to prostě kus určený k živému hraní a na fans funguje od prvního taktu. Do některých koncertů se člověk musí dostat, ponořit, nechat se strhnout. V sobotu tohle absolutně neplatilo a publikum začalo lítat vzduchem už během prvních vteřin. On taky Maxx, Peruánec s tělem bráchy barbara Conana, ukázal co to je, když má kapela v zádech pořádně silný buchar. Člověk vlastně nemusel ani moc skákat, ono to s ním přímo házelo.

„Radio Paranoia“ je to samé v tmavočerném a v mých uších je ještě chytlavější než královský starťák.  Erk se pohybuje po place svými typickými přískoky a ze stupínku diriguje rozdováděnou tlupu, která sice čítala necelou stovku hlav, ale byla o to urputnější. Tempo trochu mírní až „Obey Me“, ale v tomhle případě je to mírnění poněkud relativní. Přiznám se bez mučení, že jsem si přestal dělat zápisky někdy kolem „I'm Tragedy“. Ten hromový nástup Inky – kulturisty, zářezy Marcusovy kytary a zničující tempo se skvělým zvukem…málokdo dokázal nepodlehnout a nezjančit.

I tak si pamatuju, že jsme nadále poletovali prostorem při „Die in Berlin“ (mimochodem - Erk s kapelou dokonce před klub dorazil na minutu přesně a trefně poukázal směrem k onomu čerstvému německému občanství a pověstné germánské spolehlivosti) a „Somewhere Along the Road“, to už byla čistá vražedná gymnastika. Kam se hrabe zumba! Vydechnout si kotlík mohl během Erkovy improvizace s kouzelnou krabičkou Jojo. Potom to technik odmávnul, kluci do nás naprali „Save Me from My Curse“ a dál už nevím vlastně nic moc.

Nebo takhle. Vím, že proběhl „blacksheep“, že nechyběla frenetická klasika „Walking on Nails“, že byl přídavek i že si Erk s Julienem střihli „Turbulence“ společně, ale všechno se mi to slívá v potu, ve vizourovi v krku, v míhajících se cizích končetinách, v pivu na břiše i na zádech. Byla to po čertech intenzivní jízda a nezbývá než utřít čelo, popadnout dech, posbírat věci a "hurá" domů, opravit si dojem z živé prezentace Rabia Sorda. Průser přepsán na dokonalou hopsací demolici!              

Fotografie k reportu nám poskytl Count_Death - díky za ně!
 

mohlo by vás také zajímat

Recenze Rabia Sorda – The World Ends Today

Na novou desku lákají Rabia Sorda lyric videem

Nová deska Rabia Sorda je za dveřmi

Rozbalte si valentýnský dárek od Rabia Sorda