Report z Nick Cave & The Bad Seeds

Ve čtvrtek 26. října zažila Praha koncertní svátek. Po čtyřech letech se v rámci turné k aktuálnímu albu "Skeleton Tree" zastavil do O2 areny Nick Cave se svými The Bad Seeds. Přijel si zatruchlit po svém zesnulém synovi a představit neuvěřitelnou sílu aktuálního materiálu. A že se mu to na velkém prostoru největší pražské haly povedlo, o tom nemůže být pochyb.

 

Pohled Ash:

Na začátek bych zdůraznil fakt, že jsem fanatickým obdivovatelem všeho, na co tento šedesátiletý Australan kdy sáhl, proto se nebude jednat o report klasického rázu. Ono by to ani jinak nešlo, k takovému koncertu se nedá přistupovat kriticky. Kdo by však něco kritického chtěl na tvorbě Nicka Cavea hledat? Ten bláhový, který by se o to pokusil, by brzy odcházel s nepořízenou.

Kdekdo se mohl obávat (mě nevyjímaje), jak vyzní skladby ze "Skeleton Tree" naživo, když se i na desce jedná o minimalistické kousky bez pevné kostry a více než opravdové písně připomínají improvizaci. Navíc, jak může vyznít natolik intimní a osobní materiál v obrovské hale, když by se více hodil někam do zakouřeného baru? Po intru v podobě skladby "Three Seasons in Wyoming" ze soundtracku k filmu Wind River, který má na svědomí hlavní dvojka Nick Cave a Warren Ellis, hned s úvodní písní "Anthrocene", která byla oproti albové verzi osekána na minimum (vlastně zůstala jen velmi nahodilá a jednoduchá klávírní linka a zpěv) se mohly veškeré obavy odporoučet. Nick Cave se usadil doprostřed pódia na židličku a hned prvním slovem si na svou stranu získal všechny, kdo byli přítomni. Nejvíc si jeho pozornosti samozřejmě užily první řady. Jak je známo, zpěvák se jim věnuje většinu času vystoupení a existuje vlastně jen pro ně. Pak nezáleží, jestli ho sleduje stovka lidí, nebo jestli jich jsou desetitisíce.

První pomyslný vrchol koncertu přišel hned se čtvrtou skladbou "Higgs Boson Blues" z předposlední desky "Push The Sky Away". Už tak osmiminutová skladba je pro koncertní podobu prodloužena, aby mohla pomalu gradovat tak, jak graduje surrealistický text o cestě autem do Ženevy. A když si Cave přikládá k hrudi dlaně fanoušků z prvních řad při slovech „Can you feel my heartbeat? Boom boom boom!“, je velmi blízký vztah hned takhle zkraje zpečetěn.

Bouřlivého ohlasu se dočkaly i hitovky z rané éry The Bad Seeds – kultovní "From Her To Eternity" a zlověstně vibrující "Tupelo", při které se na projekci za zády kapely rozpoutala vichřice s deštěm, přesně jako ve stejnojmenném městě v roce 1936. A při "Jubilee Street" museli být všichni už v naprostém transu, když příběh o dívce jménem Bee vygraduje do dechberoucího finále. Cave skáče, tancuje, křičí, válí se po fanoušcích nebo zběsile bouchá do svého piana. „I'm transforming, I'm vibrating, look at me now!“ se stává pomyslnou mantrou celého večera, během kterého se zpěvák skutečně z minuty na minutu mění z intimního pěvce v neřízenou střelu. A několikrát také schází ze svého Olympu a je lidštější, když se obecenstvu omlouvá za problémy s botou, které urgentně řeší jeho asistenti, nebo rozladěně rozhazuje složky s texty, když nemůže najít tu správnou.

Paradoxně nejslabšími kousky celého večera byly prostřední romantické balady "The Ship Song" a "Into My Arms". I přesto, že převážně druhou jmenovanou lidé přijali nejvřeleji a pomohli ji Caveovi odzpívat téměř slovo od slova, do konceptu celého večera tak nějak nezapadaly. ("Into My Arms" ale Cave naštěstí tentokrát odzpíval celou, při poslední návštěvě Prahy v roce 2013 mu vypadla prostřední sloka.)

Kostru celého vystoupení však celkem logicky tvořily písně z poslední desky (celkem 7 z 8 věcí) a 3 kousky z desky předchozí, která je náladou té aktuální nejpodobnější. Tak jsme mohli zažít silný moment v "Girl in Amber", kdy se na projekci objevila Caveova žena Susie, jak se prochází po pláži v domovském Brightonu (scéna známá z dokumentu "One More Time With Feeling", jež se dostal do kin v předvečer vydání desky "Skeleton Tree"), a o které celá píseň pojednává, a také v éterické "Distant Sky", kdy společnost pánům na pódiu dělala Else Torp, jejíž pěvecký part byl pouštěn z playbacku a její citlivě podaný výkon jsme mohli sledovat na projekci. Během tohoto kousku byl Cave viditelně nejvíce oslaben, když mu byly v očích patrny slzy dojetí.

Nebyl by to však koncert plnohodnotný a natolik dechberoucí, kdyby Caveovi nedělali společnost jeho věrní The Bad Seeds. Warren Ellis, který se v posledních letech stal zpěvákovým nejbližším přítelem a spolupracovníkem, se se svým typickým plnovousem etabloval na pozici kapelníka. Způsob, jakým dokáže hrát na kytaru, klavír či housle (kolikrát jen do vzduchu vylétly žíně z jeho smyčce?) z něj dělá skutečného mistra svého řemesla. Zapomenout bychom však neměli ani na ostatní členy souboru – kytaristu George Vjesticu, bubeníka Thomase Wydlera, basáka Martina Caseyho, perkusionistu Jima Sclavunouse (který, ač zastával nejméně náročnou pozici na pódiu, ujal se jí s grácií a s šarmem vlka salónů) a pro toto turné zaskakujícího Larryho Mullinse ze Swans a Iggyho The Stooges. Ten nahradil nezaměnitelnou figurku The Bad Seeds Conwaye Savage, který se momentálně doma v Austrálii zotavuje po operaci nádoru na mozku. Nebýt toho, že kapela tuto zprávu oznámila zrovna v den pražského koncertu, asi by se na místo, na kterém běžně sedí on, nedívalo tak smutně.

To nejlepší si sedmičlenná družina nechala na konec. Hned s prvním přídavkem v podobě klasické hitovky "The Weeping Song" (která je původně duetem s Blixou Bargeldem z Einstürzende Neubauten a který ji od svého odchodu z The Bad Seeds v roce 2003 živě nezpívá) si Cave nejenom lehá na první řady diváků, ale nechává se vtáhnout mezi ně a několik dlouhých minut nikdo vlastně neví, kde je. Když se zjeví na improvizovaném pódiu kdesi uprostřed haly, odzpívá zbytek písně, jako by se nic nedělo, a hecuje diváky k vytleskávání. Pro "Stagger Lee", bez které by už vlastně koncert nebyl úplný, a která se tak stává klasikou souboru, si pozve na pódium několik desítek fanoušků, aby mu se zpěvěm pomohli. A když se končí jemnou "Push The Sky Away", je to vlastně už jen pomyslná tečka za dechberoucím a energickým vystoupením, po kterém každý odchází uvolněn.

Koncerty Nicka Cavea se dají v posledních letech přirovnat spíše k návštěvě kostela. Po jejich skončení se do žil přítomných vleje radost, smíření a pokora, jako by byli najednou součástí něčeho nadpřirozeného. Ale není to vlastně pravda? Report bych ukončil citací jednoho vtípku, který koluje internetem několik let, a kterému bych po čtvtku 26. října dal bezpochyby za pravdu:

„Věříš v Boha?“

„Ano, protože jsem ho spatřil na vlastní oči. Jeho jméno je Nick Cave.“

 

 

Nick Cave & The Bad Seeds - Higgs Boson Blues (live Praha 2017)

 

 

Pohled Sudlice:

Nepatřím zrovna k lidem, kteří by vymetali monstrózní halové akce, ale když už žijeme v době takových velikánů, kterými Nick Cave, Warren Ellis a jejich The Bad Seeds bezesporu jsou, pak udělám výjimku a uvidíme, co se stane. A že se toho stalo opravdu hodně!

K O2 Areně přicházíme cca v 18:20 a musím uznat, že obava ze sáhodlouhých front a šacovací kontroly se nepotvrdila, poněvadž už za okamžik po otevření turniketu jsme uvnitř. U recepce v rychlosti zjišťujeme kudy kam do sektoru pod pódiem a během momentu už stojíme na značkách zhruba ve čtvrté řadě pod mikrofonem. V průběhu čekací hoďky a půl se pokouším ladit náladu čtením v Písni z pytlíku na zvratky, ale soustředit se mohu pramálo. Prostor se postupně zaplňuje a s úderem osmé začíná dav svou hvězdu vyvolávat. Dáme si však ještě obligátní akademickou čtvrthodinku, než se rozezní intro „Three Seasons In Wyoming“. Kapela se postupně vynořuje a nakonec i sám Nick, který bez zbytečných skrupulí rozjíždí nesmírně energickou show. Ansámbl zanechává na pódiu samotný a bravurně balancuje po úzkém rantlu mezi publikem a photo pitem. Přiznávám, že během „Anthrocene“, ale i „Jesus Alone“ se neustále vnitřně vyrovnávám s tím, co se právě děje. Stojím tváří v tvář a na dosah ruky Nicku Caveovi! Člověk sní v životě o ledasčem, ale tohle mě nikdy nenapadlo. Sám hlavní protagonista se ale krátce po začátku vyrovnává s úplně jiným problémem, ale naštěstí to bylo jen drobné „shoe issue“ a po improvizované opravě podrážky se může pokračovat. Nebo šlo o součást show? V jeho případě člověk nikdy neví.

Protože setlist je během tour víceméně stejný, čekám po „Magneto“ svou veleoblíbenou „Higgs Boson Blues“. Co se během ní strhlo je neuvěřitelné. Nick zhruba v polovině roztomile zapomene text, běží od lidí zpět na stage zahrabat v deskách na notovém stojánku a hned se s úsměvem vrací zpět, vrhá se do davu a pěje „Can you feel my heart beat?“ Ruku fanouška přitisknutou pevně na hrudi. Ke konci skladby už mu dav doslova zobe z ruky. K udirigování kotle stačí jedno jediné drobné gesto. Všichni, kdo jsou v dosahu, se semknou, někdo tiskne dlaň na jeho srdce, někdo tepnu na zápěstí a Nick téměř šeptem znovu deklamuje „can you feel my heartbeat?“. Jeden z nejsilnějších okamžiků koncertu. Přes „From Her To Eternity“ a „Tupelo“ vplouváme do „Jubilee Street“. Sorry, ale teď se nedívám. Oči buďto zavřené nebo obrácené dovnitř hlavy nasávám každičký tón a hrozně moc chci po návratu domů vzít kýbl s černou barvou a přes celou zeď v obýváku načmárat „Look at me now!“

Celá show běží jak nadupaná mašina se skvělým rozsahem od těch nejjemnějších, niterných tónů až po masivní hlukovou stěnu. Jestli jste zvyklí na jasně daný čas skladeb, tak s tím tady nepočítejte. Ze studiové sedmiminutovky dostanete klidně dvanáctiminutový nášup! Jede se bez přestávky, jen v druhé polovině si Nick odpočinkově zadrnká na křídlo a zapěje z barové stoličky, aby nabral sílu na struhující přídavek, kdy během „The Weeping Song“ doslova zaplouvá do davu. Proklestí se obloukem až ke kameře a stojíc na jejím ohrazení diriguje publikum jak Riccardo Muti při Radetzky March na Novoročním koncertě Vídeňských filharmoniků. V onen moment tu nikdo není sám za sebe. Všichni jsou jako jeden veliký dotykový displej a Maestro Cave si s námi pouhými gesty hraje, jak chce. Na druhý přídavek se ubírá druhou stranou zpět na stage, cestou sbírá fanoušky, které bere s sebou nahoru, načež vyzývá i první řady v kotli a my se jako maso v mlýnku suneme kupředu, až se ocitáme v první lajně. To už ale pomalu zaznívají tóny závěrečné „Push The Sky Away“, Nick chvílemi tančí s fanynkami na rantlu a pak se nám vřítí přímo do náruče! Neuvěřitelné! Vznáší se nám na rukou a my s ním pějeme „You’ve gotta keep on pushing, keep on pushing, push the sky away…“

Po dvou a půl hodinách neskutečné show mám pocit, že se hrálo snad jen hodinu. Je jen málo dobrých způsobů, jak totálně ztratit pojem o čase a tohle byl jeden z nich! Koncert, který jsem předem zase tolik neprožívala, se stal jedním z neintenzivnějších zážitků. Tváří v tvář… z ruky do ruky… z očí do očí…! Can you feel my heartbeat…?

 

Setlist:

Anthrocene

Jesus Alone

Magneto

Higgs Boson Blues

From Her To Eternity

Tupelo

Jubilee Street

The Ship Song

Into My Arms

Girl in Amber

I Need You

Red Right Hand

The Mercy Seat

Distant Sky

Skeleton Tree

+

The Weeping Song

Stagger Lee

Push The Sky Away

 

Děkujeme Sudlici za video a fotky!

 

mohlo by vás také zajímat

Přidat komentář