Dirbi se za nás podíval na čtrnáctou desku elektrometalové legendy Ministry. Jaký je výsledek?
Ministry - AmeriKKKant
Vydal: Nuclear Blast (47:59)
Přiznám se, že od "Animositisominy" je můj vztah k Ministry značně ambivalentní. Nedokážu naskočit na to, co nám vlastně Al Jourgensen chce říct. Nedokážu sám sobě definovat, jestli to za něco ještě stojí, nebo jenom louhuje starý čaj. Nejednou mi přišlo na mysl, že hledá sám sebe. Napadlo mě mnohokrát, že kdyby Paul Barker nevydal desku "Fix This!", pošlu zprávu s podobným sdělením do Chicaga sám! Ne všechno mi samozřejmě přišlo jako pokus o přežití, zvlášť v konfrontaci s jejich živými vystoupeními, ale kdesi se ztratila jiskra. Ztratil se drajv. A když už člověk nedoufá a smíří se s tím, že někdo, kdo sice ovlivnil celou generaci, vstupuje do voskového nebe, přijde smršť. Myslíte si, že je konec, a najednou se stane něco neuvěřitelného. Narazí do vás tlaková vlna zvící rozjetého plně naloženého vlaku a strhne vás s sebou. Vypadá to, že Alan Jourgnensen po letech našel skutečného nepřítele. A hlavně odstup.
Od 14. studiového alba AmeriKKKant jsem příliš nečekal. Nebo čekal jinak. Spoustu nekoordinovaného hluku a politických frází nasraného seniora. Že se Al Jourgensen vždy politicky vymezoval, by mohlo být překvapením pouze pro totálního hudebního ignoranta. Že se vymezoval politicky víceméně doleva, také nikoho nepřekvapí. Co by bylo ovšem silně znepokojující, kdyby právě v této zmatené a chaotické době, kdy se k moci dostávají různá extremistická, despotická a populistická individua, mlčel. Ano, strýc Al po letech našel svého nepřítele, a i přesto, že ho našel v kulturních a intelektuálních kruzích uznaném nepříteli číslo jedna, tedy v Donaldu Trumpovi, drží si odstup, staví se nad společnost a káže jak revoltující puberťák.
Už když vám v první skladbě "I know words" na pozadí smyčců, blízkovýchodních melodií a scratchingu servíruje rozhodující mantru posledních prezidentských voleb "We will make America great again", je vám jasné, komu vystavuje účet. Nic nového pod sluncem. Ostatně účty si vyřizoval už s Trumpovými republikánskými předchůdci, a sice s oběma prezidenty Bushovými. Přesto, ať už je můj názor na Trumpa jakýkoliv, s prohlášením, že byl George Bush mladší nejhorší prezident Ameriky, byl úplně mimo.
To všechno Vás napadá během intra. Náhle se však ocitáte v "Twilight zone"! Poznáváte důvěrně známé postupy, a když se ozve harmonika, jste doma! Vybaví se vám "Lava" a celý "Filth Pig". Smyčce navazující plynule na úvodní skladbu postupně mizí a objevují se jen nenápadně, aby přidaly na dramatičnosti. Jednoznačně největší potenciál na desce. Úvodním veršem "I remember waking up on November 9, 2016 and feeling a little bit nauseous. It felt like descending into a bottomless pit on a high speed rail…" Jourgensen vzpomíná na své pocity z druhého dne po zvolení Trumpa 45. prezidentem USA a potvrzuje tím výše uvedené.
Démonická "Victim of a Clown" je postavená na různě proházených samplech jedné z nejbizarnějších a zároveň nejsilnějších scén světové kinematografie - závěrečné řeči židovského holiče v podání Charlie Chaplina z filmu Diktátor. "Victims of a system that makes men torture…, The hate of men will pass, and dictators die…, The misery that is now upon us is but the passing of greed…,“ a ještě před nástupem kytar se vám dostane lakonického poučení, že „We all want to help one another. Human beings are like that…“ Neopouští téma averze vůči Trumpovi a vystavuje analogie mezi ním a Chaplinovým projevem. “Angry man, Septic tank, Orange, Toxic lies, Rejection of reality, Cuts through like a knife.“ Jenomže, když se více soustředíte na to obrovské kvantum samplovaných frází na pozadí, vyleze vám znepokojující a děsivý vzkaz: "Then – in the name of democracy – let us use the power" a začínáte chápat, že problém není až tak jednostranný.
Na tuto myšlenku navazuje a rozvádí ji ve "Wargasm", kde se vyrovnává s ve společnosti hodně diskutovaným problémem, totiž Ameriky jako státu, který je schopen a ochoten vojensky operovat a intervenovat za hranicemi vlastní země. Je otázkou, do jaké míry v rámci obhajoby demokracie nebo vlastních zájmů. Zde přirozeně Jourgensen zastává pouze jediný, pro něj možný názor, tedy Amerika jako usurpátor a agresor. V "Antifě" pak už je pro mě ideově za hranou a říkáte si, že to už vyloženě přehání. Obě však mají strhující rytmiku, hutný zvuk a dynamický náboj, který známe z dob největší slávy. "Wargasm" má dokonce refrén, který vám zůstane dlouho v hlavě.
Ačkoliv na desce není vyloženě slabého místa, snad kromě někdy zbytečně zahuhlaných refrénů, vychází pro mě "Antifa" jako nejslabší skladba. Oproti tomu poslední dvě, tedy "Game over" a "AmeriKKKa", skutečně zúročují to nejlepší, co Ministry za svojí dlouhou historii dokázali nabídnout. Ano, neopouštějí nastavené pozice angažovanosti a rozhořčení nad stavem světa a společnosti, hudebně tomu však není mnoho co vytknout. A když v "Game over" slyšíte naléhavé volání "This is the end of human wishes, This is the end of what we made", nepříjemně vás mrazí v zátylku. Považuji to za jeden z nejsilnějších momentů celé desky. V závěrečné skladbě si ještě jednou neopomenou kopnout do země, jejíž jméno nese, a to nejen kritikou toho, co se děje za vlastními zdmi, ale také přirovnáním její zahraniční politiky k nacistické agresi v roce 1939 a také té ruské v roce 1968, což se mnohých z nás jistě osobně dotýká, ale ne všichni s tím dokážeme souhlasit. S "novou" sestavou, kterou svým hlasem doplňuje hostující Burton C. Bell z Fear Factory, neuvěřitelně plným zvukem a dynamickými aranžemi možná někteří začnou hovořit o návratu ke kořenům. Ministry ovšem zní zvukově i společensky moderně, relevantně a efektivně.
Jistě v kontextu celé Jourgensenovy tvorby lze jen těžko nezabíhat do politiky. Přestože ne se vším lze nutně souhlasit, je to v pořádku. Vyvolává kontroverze a vyvolává diskuze. Z historie víme, že v některých případech to nebývá umění nutně na škodu. Mnohdy je to žádoucí. Absurditou celé desky je, že Jourgensen nakonec nebojuje pouze s Trumpem, Jourgensen bojuje s demokracií. Svým kategorickým imperativem ad absurdum bojuje s demokracií jako takovou. S tím, kam až jsme schopní demokracií a jejími principy zajít.
Když mi na stole přistála možnost recenzovat novou desku Ministry, děsil jsem se toho, že jediné, co mi zbude, je politicky si to s Jourgensenem rozdat a jediným možným poraženým nakonec musí být nezbytně právě on. Ovšem stárnoucí matador angažovaného popu nám přichystal velké překvapení. Schytal jsem políček za svou pýchu a za své pochybnosti. Předkládá účet nám všem. Ministry jsou stále ve hře a je třeba brát je pořád vážně!
Hodnocení: 90%
Tracklist:
1. "I Know Words" (3:15)
2. "Twilight Zone" (8:03)
3. "Victims of a Clown" (8:18)
4. "TV5/4Chan" (0:49)
5. "We're Tired of It" (2:48)
6. "Wargasm" (6:19)
7. "Antifa" (4:56)
8. "Game Over" (5:01)
9. "AmeriKKKa" (8:30)
Komentáře
Přidat komentář