Rozhovor s Clan of Xymox

Ronny MooringsOpět Vám díky spolupráci se zahraničními kolegy můžeme přinést další z řady zajímavých rozhovorů, tentokráte s Ronny Mooringsem, předákem nepřehlédnutelných Clan of Xymox.











Ahoj Ronny, tak jak se daří Clan of Xymox? Jsou nějaké novinky, změny v aktuální sestavě, nebo přerozdělení zodpovědnosti v kapele?

Ahoj, no, vlastně ani ne. Za psaní hudby a textů pořád zodpovědný já, v podstatě všechno dělám sám ve studiu, ale živě samozřejmě fungujeme jako kapela. Jinak žádné novinky, na koncertech se držím zpěvu a kytary, Mojca hraje na basu, Yvonne na klávesy a Mario druhou kytaru. To je lineup, který se nezměnil už pět let, co jsem v Německu.

Ty jsi to měl vůbec s tím stěhováním zajímavé – z Holandska do Anglie…

…pak zpátky do Holandska a teď do Německa (smích).

A proč ses rozhodl přestěhovat?

Začal jsem mít plné zuby Amsterodamu, tamní prostředí pro život mi začalo připadat mrzuté. Navíc jsem cítil, že nejsem naladěn na stejnou vlnu města, ať už jde o kulturu hudby, umění, nebo životního stylu. Mezitím Mojca začala uvažovat o přestěhování do Německa a prohlížela na internetu možná místa. Tak jsme se jeli podívat do Lipska, které jsme znali už z Wave Gotik Treffen - chtěli jsme vidět, jak to město funguje i bez dvaceti tisíců goths v ulicích. Lipsko jsme si hned zamilovali, protože má velmi silné gotické podhoubí, a je plné studentů, což dává městu energii. Osobně si nemyslím, že se ještě vrátím do Holandska, protože ať už jsem tam žil kdekoliv, nikdy jsem se necítil jako doma. Takže se dá vlastně říct, že jsem v Lipsku konečně našel pravý domov.

To je dobře. Povídejme si ale chvilku o kapele. Tu jsi založil roku 1984, a vydali jste spoustu desek u jednotlivých labelů. Aktuálně jste pod křídly vydavatelství Trisol – proč jste si vybrali zrovna ten?

K tomu vedla kombinace mnoha věcí. U „Pandaimonium Records“ jsem vydával desky od roku 1997, ale bohužel Stefana, který vydavatelství vede, hodně poznamenal fenomén stahování hudby, takže nakonec neměl dostatek prostředků k tomu nějak výrazněji podporovat svoje větší kapely, mezi kterými byli i Clan of Xymox. Sám mi během jednoho rozhovoru řekl, že nám v blízké budoucnosti zřejmě nebude moci dopřát takovou pozornost, jakou si podle něj zasloužíme, a tak mi navrhnul, abych se zkusil domluvit s Trisolem. Naprosto nesobecky nepřemýšlel o sobě a labelu, ale o kapele. Já jsem si jist, že bychom to nějak zvládli, stejně jako ty roky předtím, ale výrazněji bychom se asi neposunuli.

To zní, že jste podnikli poměrně zásadní krok ve vašem životě. A to by mohla být i zajímavá otázka – jaké momenty považuješ za jedny z nejsilnějších, co Tě potkaly?

No, to by bylo na dlouhé povídání, ale pro nás jsou například ty nejvíce zapamatováníhodné události velké festivaly. Ty jsou pro nás jako kapelu nejvděčnější, protože stojíme na obrovském pódiu a hrajeme pro mnoho lidí, a to se člověk zaryje do paměti. Živé klubové koncerty pro tři sta, pět set lidí, ty zkrátka děláš pořád, tak vypadají turné, ale když pak máš příležitost hrát třeba na festivalu v Mexico City, je to něco úplně jiného. Jednou jsme tam hráli na vyprodaném stadionu pro asi třicet tisíc lidí, nervózní jak blázen, protože kapelu před námi vypískali a házeli na ně odpadky. Když jsme šli hrát, říkali jsme si „Bože, co se asi stane“, protože z těch 30 000 lidí nás určitě neznali všichni, ale jak jsme se objevili na pódiu, lidi začali nadšeně křičet, a hned při prvních tónech se pokoušeli skákat z pódia, ačkoliv bylo hrozně vysoké. Tak masivní výměna energie s fanoušky se jen tak nevidí, a tak tenhle koncert považujeme za jeden z nejsilnějších životních zážitků, a za jeden z nejlepších koncertů Clan of Xymox vůbec.

Xymox Logo


Proč jste vlastně měnili název z Clan of Xymox na Xymox a zpět?

Když jsem začínal s kapelou, měl jsem v hlavě především slovo „Xymox“, které sice neexistuje, ale líbilo se mi napsané tak, jak to znáš z našeho loga. Víc než nápis mi připomínal symbol, a i původní slovo „xymotic“, což je řecký název pro infekční chorobu, mi vyhovovalo, protože jsem chtěl lidi nakazit svou hudbou. V roce 1984 jsem doma sám nahrával na čtyřstopý magnetofon jakési náčrtky songů pro budoucí kapelu, a nahrávku jsem pojmenoval „Clan of Xymox“. Nakonec jsme nahráli dvě alba pod tímhle názvem u labelu 4AD, a pak, když o nás projevil zájem Polygram, který nám dal k disposici i producenta Simple Minds, jsme se na jejich návrh vrátili ke „Xymox“. Po dalších dvou deskách jsem si ale začal říkat „Je tohle opravdu to, co chci dělat?“ a tak jsem se na tři roky stáhnul, psal nové písně a pokoušel se opět najít svůj rukopis. Když jsem se v roce 97 našel, znovu jsem oživil „Clan of Xymox“, a tak jsme tady.

A jak bys popsal hudební rozdíly mezi oběma projekty?

Myslím, že lidi, kteří poslouchají Clan of Xymox, poslouchají většinou i Xymox. Podle mého nemá smysl pokoušet se v tom nějak hrabat, důležitější je, jakou hudbu děláme teď. Hlavně jsem se poučil, že už bych nikdy nešel k většinovému labelu…ostatně, už bych asi ani neuměl dělat ty správné, pěkné melodie…na to už jsem starý…

Je pravda, že kapela letos slaví 25 let od svého založení…slavíte to nějak?

Vůbec ne, ve skutečnosti je to číslo, které nechci ani slyšet (smích). Myslím, že pro mne je to podobné, jako mít čtvrt století ženu, kterou stále milujete, i když vám ostatní říkají: “Jak to děláš? Mě už moje manželka nudí!“

Ale přesto, těch pětadvacet let je dlouhá doba, a u takhle zasloužilých spolků se vždycky ptáme, jak hodnotí vývoj scény v průběhu času, takže jak to vidíš Ty?

Když jsme začínali, hrály všechny ty kapely jako The Cure, nebo The Sisters of Mercy, které představovaly jiný způsob hudby a života. Ten si rychle našel množství následovníků, a to i přes to, že média zdaleka nefungovala tak, jako teď. Jediné, co jsme zezačátku měli, byly stanice v rádiu a jednou za týden TOP 40 na MTV. Ta se nakonec rozrostla, a později začala pouštět dokonce i kapely jako jsme byli my, čímž razantně napomohla naší popularitě. Od té doby se ale scéna opět ponořila do undergroundu, začala se dělit na různé proudy, a tak jsem velmi rád, že stále ještě existují festivaly typu WGT, na které přijede dvacet tisíc lidí. Rámcově to už není masová záležitost, ale cítím, že to tak má být. A co se týče návštěvníků akcí, myslím, že se moc nezměnili – pořád se chtějí bavit, rozumí tomuto typu hudby, a pořád chtějí vidět dobré nové kapely.

Těch vzniká poslední dobou opravdu požehnaně. Měl bys nějaké rady pro nováčky, jak si počínat, aby se prosadili na scéně?

To je dost obtížná otázka. Zaprvé myslím, že kapely by si měly především rozmyslet, čeho vlastně chtějí dosáhnout – chtějí být populární? Chtějí se stát raději kultovními? To si musí ujasnit, a podle toho tomu věnovat čas. A zadruhé…nejsem ten správný člověk, kterého se ptát (smích). Pokud bych měl mluvit sám za sebe a svou kapelu, řekl bych „zkuste být sami sebou, dělat hudbu podle toho, a snažte se najít toho pravého vydavatele“. Ačkoliv v současné době bude asi dost obtížné najít někoho, kdo by vydal novou kapelu, protože labely mají svých starostí dost kvůli stahování hudby. Takže možná bych přidal radu „založte si Myspace profil, naházejte na něj svou hudbu, a počkejte, co se stane“.

Klikněte pro zvětšení

Je pravda, že internet šíření hudby napomáhá, ale má to i své stinné stránky. Například vlivem toho, že si můžeš ilegálně stáhnout veliké množství CDček, jakoby se vytrácelo samotné vnímání muziky, lidé jí v tom množství věnují čím dál menší pozornost…

Myslím si úplně to samé. Vypozoroval jsem to i na sobě, protože mne vždy hodně zajímala hudba, a tak i když jsem si koupil CDčko, které se mi zprvu nelíbilo, dal jsem mu vždy několik poslechů. Občas jsem tak zpětně objevil opravdové hudební klenoty. V současnosti je všechno zrychlené, posluchač si vybere z desky tři hitovky, které ho zaujmou na první poslech, a tím končí. To je podle mého soudu chyba, protože se do desky můžete pořádně ponořit až po několikanásobném poslechu. Je to podobně smutné, jako by sis koupil knihu, přečetl první odstavec, zahodil jí a skočil k jiné.

Souhlasím, ale není to pro Tebe jako umělce trochu demotivující, že spousta lidí bude Tvé desky takhle v rychlosti probíhat, zatímco u toho bude třeba ještě dělat plno dalších věcí - uklízet, chatovat, číst si...?

Takhle vůbec nemůžeš přemýšlet. Ostatně, když dělám hudbu, vůbec nemyslím na posluchače, protože chci tvořit podle sebe, a musím především uspokojit sám sebe. Myslím, že to je přístup, který by měly mít všechny kapely, protože jde v první řadě o Tvou osobní zpověď, a pokud se to někomu líbí, je to jenom bonus, a neměl by to být cíl.

Když jsi nakousnul svou tvorbu, máš ještě čas věnovat se i nějakým jiným koníčkům, kromě hudby?

Bohužel nemám na nic jiného pořádně čas, protože to není jenom o skládání muziky, ale i o dalších aspektech kapely – psané i mluvené rozhovory, mailování a spoustu drobností, které žerou čas. Pro mne je život hudba a zase hudba, a když mám chvilku volna, jdu do města, nebo si zasportuji s přáteli. To se ale nestává moc často, protože už deset let po celý rok koncertujeme, a tak jsem spíš rád, když se najde aspoň nějaký čas čistě na relaxaci.

Určitě se nenudíš…ale měli bychom se konečně podívat i na vaše nové album „In Love We Trust“, které otevírá song „Emily“. Ten vyšel i jako samostatný singl, a tak se nemůžu nezeptat, o kom je tahle píseň?

Když jsem začal psát hudbu, ve skutečnosti jsem neměl jasnou představu, že píseň bude zrovna o dívce Emily, to přišlo spontánně až mnohem později. Naštěstí ani žádnou Emily neznám, to bych se dostal do problémů (smích). Je to takový lovesong, který čas od času napíšu, ale není věnován žádné konkrétní bytosti. Spíš jde o tří a půl minutový popis pocitů, když je člověk zamilovaný. „Emily“ byl pro mne jasný singl, který jsem napsal během jediného dne – slova, zpěv, všechno to šlo jako po másle.


Clan of Xymox - Emily live


Hned další song „Hail Mary“ má ale také v titulu ženské jméno...

To ano, ale pokud se podíváš, co tohle spojení znamená v angličtině, zjistíš, že je to „Zdrávas Maria“, tedy motlitba. Píseň pokrývá toto téma ve smyslu prosby o pomoc, opuštění, nebo nějakou domluvu mezi Tebou a vyšší mocností, ačkoliv na ni sám nevěřím. Zkrátka, není to zamilovaná písnička o nějaké Marii.

A přitom by název desky „In Love We Trust“ mohl naznačovat, že jde o kolekci písní o lásce…

Já jsem tenhle název vybral spíš z cynického důvodu. Ostatně i píseň „In Love We Trust“ na albu je dost cynická - o plivání špíny na partnera, takže to poselství „Věříme v lásku“ je míněno v hodně velkých uvozovkách. Myslím si, že název alba vystihuje i hlavní motiv většiny písní na desce – úloha lásky v životě člověka - ať už jde o negativní dopad, nebo, jako v případě „Emily“ o to, jaké je být zamilovaný. Už mi třeba i došlo spousta emailů od lidí, kteří mi píšou, že se zamilovali a „Emily“ je teď jejich nejoblíbenější song. A stejně tak reagují i na píseň „Chemistry“, která je úplným protipólem „Emily“, když ta „chemie“ lásky zmizí - proto jsem jí taky dal na B stranu singlu „Emily“. Milostný život, ať už funguje, nebo nikoliv, velkou měrou ovlivňuje lidi, a o tom je aktuální tvorba Clan of Xymox.

Včetně třeba songu „Home, Sweet Home“?

(smích) Samozřejmě, že když lidé vidí název skladby, říkají si: „ Aha, Ty zpíváš o Lipsku, jak miluješ svůj domov, žejo?“, ale není to tak. Ve skutečnosti je to píseň o mimotělních zkušenostech, pocitech umírajících a lidech v komatu, kteří se pak vrátí do těla, kde si uvědomí „tady jsem doma, tady se cítím šťastný“.

A čím si vysloužila své místo mezi písně o lásce?

Upřímně řečeno, k napsání „Home, Sweet Home“ mne inspirovala jedna krásná kniha o mimotělních zážitcích, pod jejímž vlivem jsem potřeboval ventilovat své pocity a song napsat. S trochou dobré vůle by se dalo říct, že i on je o lásce – duše k tělu.

Téhle písničce se podařilo vytvořit velmi pěknou atmosféru, kterou má ostatně i celá deska. Jak se Ti vůbec daří vyrobit váš typický typický zvuk, který zní současně, a přitom přesto hned poznáš, že to jsou Clan of Xymox. Děláš to vědomě, nebo intuitivně?

To se děje úplně přirozeně - každý má ve své hudbě nějaký žebříček hodnot, a pro mne je nejdůležitější, aby píseň vzbuzovala pocit. Zároveň se ale aktivně zajímám o hudbu, občas funguji i jako DJ, a setkávám se tedy i s tvorbou nových kapel, které mne inspirují. Rád proto kombinuji pocity, které chci dát do své hudby a celkový feeling kapely s aktuální inspirací, takže nezníme pořád stejně jako před dvaceti lety.

To je pravda. No, deska je venku, jak to bude s živým hraním?

Už jsme začali v srpnu, na letošek plánujeme ještě takových sedm koncertů. Průměr vystoupení, které chci udělat, se pohybuje mezi 20-25 ročně. Nedělám takové ty „opravdové šňůry“, kdy se za měsíc odehraje 30 koncertů a pak zase rychle do studia. Spousta kapel to tak dělá, ale já nechápu, jak někdo může mít dvacátý večer za sebou ještě radost z hraní. Osobně mám radši těch pětadvacet show rozprostřených v průběhu roku, kdy můžeš každému vystoupení věnovat dostatek pozornosti, energie, a těšit se na něj. Zkušenost mne naučila, že když jedeš tour padesáti koncertů po Americe a Kanadě, není to zdravé. Za chvíli nevíš, kde jsi, a navíc jsi tak vyčerpaný, že ze sebe při nejlepší vůli nemůžeš každý večer vydat to nejlepší. Něco takového už dělat nechci.

Okay, děkujeme Ti mnohokráte za vyčerpávající odpovědi, a i když tu číslovku nemáš rád, gratulujeme k pětadvacetiletému výročí, a přejeme Clan of Xymox ještě jednou tolik!

(smích) Díky moc.

Clan of Xymox

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Pěkný počtení..... :-)
Díky, on byl fakt strašně milej a chtěl si povídat, což je vždycky radost na obě strany...teď už je jen dostat do ČR ... ;-) :-)
Taky jsem si rozhovor moc ráda přečetla.. :-) A na koncert bych šla teda hned... ;-)
tak jsme dve ;-) ta muza pristi tyden bude ale tez fajnova B)
COX jsou jedineční právě proto, jací jsou. Pokud chceš tvrdší a temnější muziku, sáhni po jiné kapele. To by neměl být problém ne - řekla bych, že ve tvém playlistu tak jako tak převládá metal. ;-)
Tak v Praze nám práve byli. Exit mi přišel na ně docela malý klubík, nakonec stejně přišlo docela málo lidí. Hraní fajn, ale přišlo mi to docela playbackové. Že si to pustili z aplíčka a slečna za synťáky se jenom usmívala. Nejnovější deska mi přijde docela nevýrazná, resp. se to podobá na starší věci. Nejvíce se mi líbí deska první a Creatures, hlavně ta hmkací píseň, tá super. Měli by přitvrdit, udělat to ještě temnější.
Super pražský koncert, je fajn si ho připomenout :) https://www.youtube.com/watch?v=kL3IIkhySb4&feature=youtu.be
Díky za připomenutí skvělého koncertu!
báječné vystoupení
Tady máte kdyžtak čerstvý rozhovor, který šel ven v pátek před koncertem, kdybyste chtěli, tenhle je šest let starý :) http://sanctuary.cz/10875-rozhovor-s-clan-xymox
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=10155460548360179&id=111769160178
Výborný rozhovor, opravdu jsem si krásně početl.Vždycky mě zajímalo to přejmenování čistě jen na Xymox a následně zpět na Clan Of Xymox. Ronny je opravdu příjemný až nesmělý člověk.

Přidat komentář