Před koncertem jsem si říkal, že bych rád viděl Mr. Kittyho a vlastně už nic dalšího vidět nepotřebuju. Teď říkám, že Mr. Kittyho potřebuju vidět znovu!
Znáte to. Člověk už za ty roky viděl kde co, některé kapely dokonce mnohem častěji, než by si sám přál a těžko najít něco nevídaného a neslýchaného. Naštěstí je temná scéna natolik pestrá a bohatá, že přeci jen skrývá poklady, které se neválejí všude kolem, nýbrž je třeba je pracně vykutat. V mém případě tohle prázdné místo ve sbírce dosud viděných oblíbenců už od vydání první desky patřilo Mr. Kittymu a dlouhá léta se mi na něj nedařilo natrefit. Naštěstí si Pan Koťátko na letošek naplánoval poměrně masívní evropské turné a v jeho rámci přicestoval i do stověžaté matky měst.
Je třeba si uvědomit, že se tak stalo až se sedmým studiovým albem, což je na jednu stranu nejspíš škoda, ale na stranu druhou jsem díky tomu z vystoupení Forresta LeMaira neměl nejmenší obavy. Přijel sem se zkušenostmi z Německa, Ruska či Anglie a na jeho vystoupení byla nabitá jistota znát. A to i přes fakt, že dorazil načatý nějakým bacilem se stylově japonskou rouškou na puse a s trochu mrzutou náladou. Vzápětí sebou s polovičkou plácli v backstage na lavičky a pustili se do načerpávání chybějící energie.
Zatím si vzala pódium a publikum pod svou správu mladičká Zagami Jericho, která pro změnu také dorazila s krkem obaleným šálou a sexy chraplákem. Během vystoupení na sobě však statečně nedala nic znát a řádila v plném nasazení. Přes nemoc svoje party uzpívala precizně a musím jí vyseknout poklonu za to, že ačkoliv je na scéně sama s mikrofonem, dokáže být zábavná natolik, že to příliš nevadí. Určitě by tomu ještě jeden muzikant prospěl, to je jistá věc. Předešlo by se tak jistému karaoke efektu a celé by to vyznělo živěji, ale v rámci možností má Zagami velkou výhodu v pozitivní energii, kterou kolem sebe šíří na všechny strany.
Celý set neúnavně protančí a já si jen říkám, kde je ta chyba, že když dělám stejné pohyby já, vypadám jako idiot a když ona, sekne jí to. No nic. Možná je to jenom tím, že nejsem mladá holka. A možná taky ne. Ve spojení s šikovně udělanou projekcí a povedeným zvukem rozhodně bavila a o největší vzruch se postarala nabušená a energická klipovka „Invitation“ spolu s mou nejoblíbenější „Await Death“. Japanofilní vlivy v její tvorbě probraly z hlubokého spánku i Kittyho, který chová k zemi vycházejícího slunce stejně vřelé city a nejen že dokoukal celý set do konce, ale po koncertě si dokonce vyprosil i vinyl „Toxikomania“, což jen potvrdilo, že spolu večer oba projekty povedeně souzněly, i když každý trochu jinak.
Mr. Kitty zahalený v kapuci poprvé nastupuje v Praze do akce a je vlastně moc dobře, že začíná pomalou a baladickou věcí „Cyst“. Je alespoň čas to celé vstřebat a užít si kouzlo okamžiku. Několik dobrých zpráv hned zkraje. Jakkoliv se zvukař smál požadavkům kapely, které mu připadaly jako požadavky na školní besídku, nakonec ho Kitty nadchnul už během zvukovky a znovu se ukázalo, že v jednoduchosti je síla, protože to hrálo jako z partesu. Druhá skvělá věc je, že jakkoliv to občas z živáků na youtube nevypadalo, Forrest všechno uzpíval jako na desce a je úplně fuk, jestli si přitom pomáhá efekty, protože to zkrátka zní skvěle a o to jde.
Mr. Kitty - Molt
„Home“ už bez průtahů rozjíždí tanec, lid rozsekávají stroba a světla, která si dvojice z Austinu přivezla s sebou a je to přesně to, v co jsem celou dobu doufal. Ten zvuk synťáků mi zkrátka dělá neskutečně dobře, celé to kope a hází to s člověkem a rytmika přitom nemusí nikterak závratně chvátat. Velký podíl na celkovém dojmu má také neúnavný Kitty, který do vystoupení dává všechno a neúnavně sebou hází, seč mu síly stačí (slovy Pavla Zelinky „mrskal s sebou poctivě“). „Disconect Lover“ se mnou mává po parketu a vůbec nevadí, že vypadám jako idiot. Přesně tohle jde z desek a v mnohonásobně větší porci se násobí v živém provedení.
„Be Alive“ ještě přitápí pod kotlem, zefektované vokály se zařezávají do svižných synťáků, Forrest si občas vyběhne do publika, kde se několikrát odrazí od těl fanoušků a vrátí se zase zpět na značky. „Destruction of Us“ zpomaluje a dává příležitost nabrat dech, i když je pro svůj chytlavý ústřední motiv je jedním z vrcholů setu. Odpočinek nebyl potřeba náhodou, protože „Not Dead Yet“ je smršť, která rozjela pod pódiem solidní melu a ukázala, že její opravdová síla je právě v živém provedení. Hlavně druhá polovina vytahuje destruktivní triumfy, které studiová verze pouze naznačuje. Přiznám se, že tou dobou jsem se začal propadat do jakési vnitřní zvukové bubliny, která mě obestřela někdy v době „Melting Core“. Ten zvuk. Nevím jak to popsat. Představte si to nejlepší počasí, které vás dobíjí energií a zároveň fyzicky náročnou činnost, kterou v něm provádíte, a která vás zároveň naplňuje. To byl přesně Mr. Kitty v onu chvíli.
„Molt“. Však znáte ty stěny synťáků s vypjatými emovokály, která následně v nezměněné podobě přejdou do zničující rytmiky. Diskotéka jako blázen, raveové tlaky, nekončící energie, doják jako blázen. „From Liquid“ vnáší witch housový feel, který dík zmíněnému zvuku funguje na výbornou, „I Want to Hurt Myself“ poskytne lehké uvolnění, aby všechno zválcoval hysterický „Hornet“, který v stroboskopovém šílenství vyvolává další melu pod pódiem a rozstřikuje litry potu kolem. Pro samou mlhu navíc není vidět na krok a vše uklidňuje až překrásný otvírák „Wait“ z aktuální desky „Ephemeral“, z které jediné se dosud hrálo.
„Sanctum of Ash“ začíná podobně. Zvukem jako by patřila na soundtrack nějakého dojemného hollywoodského dramatu, vokálem jako by svým vypjetím patřila na některou emodesku 30 Seconds to Mars a následnou pozitivní energií vystřelila někam mimo tuhle planetu, na níž se milióny nadaných i nenadaných hudebníků denně lopotí, aniž by se jim kdy v životě povedlo nahrát něco alespoň zčásti tak silného. Blok novinek definitivně uzavírá taneční remix tracku „I Did It All for You“, který album uzavírá.
Dunivé a temně výhrůžné intro dává tušit, že je na řadě pár vzpomínek, které taneční smrští rozpoutá remix hitovky „Destroy Me“, která místo refrénu nakládá a buší do lidí, aby „I need you to hurt me, I need you to fight me , I need you to kill me , I need you to destroy me“ zaznělo jen jednou v samém závěru frenetické jízdy, ale také o to intenzivněji. Chybět nemohl ani doják „After Dark“, který Kittymu roztančené publikum zbaštilo jako nic, ale vzápětí se naštěstí rozplynul mrak, který mi v hlavě narostl po přečtení plánovaného playlistu, ve kterém chyběl největší nářez debutové desky „Haunts“.
Mr. Kitty - Disconnect Lover
V Praze nechyběl a rozpoutal melu, ze které si pamatuju jenom míhání světel, rukou, nohou a nevím čeho ještě. Takhle jsem si to vždycky představoval a zároveň jsem se obával, že to tak dobré být nemůže už jen proto, že velká očekávání zkrátka často předchází zklamáním. Ale ono to tak dobré bylo. V Chapeau Rouge je už téměř nedýchatelno, trička se dají ždímat a mezi tracky je znát, že Kitty sotva chodí. Ale když spustí muzika, nic neošidí a dopřeje nám ještě příjemně taneční „Habits“ z předposlední desky „A.I.“, ale také cover hitovky "Crawling in My Skin" někdejších nu-metalových hvězdiček Linkin Park. A opět skvěle, Nelehké vokály Chestera Benningtona zvládnuty na výbornou a celé to mělo maximální koule, aniž by někomu chyběla kytara. Hotovo. Vymalováno. Nejlepší koncert roku je pryč, Forrest se ani neobtěžuje odejít do šatny a jde rovnou mezi lidi. Většího a skromnějšího sympaťáka aby člověk pohledal.
Před koncertem jsem si říkal, že bych rád viděl Mr. Kittyho a vlastně už nic dalšího vidět nepotřebuju. Teď říkám, že Mr. Kittyho potřebuju vidět znovu!
Přidat komentář