Když už naše hororová sekce recenzuje kriminálku, pak vězte, že se nebude řešit nějaká unylá záhada zavřených dveří. Naopak. Tady půjde o nebezpečnou lidskou škodnou!
Martin Štefko - Mrtvé ženy
Vydal: Golden Dog, (320 stran)
Martin Štefko nám většinou do redakce posílá knihy jiných autorů, protože právě on stojí za vydavatelstvím Golden Dog. Právě díky němu jsme si mohli přečíst nejnovější romány Honzy Vojtíška, Petra Bočka nebo Miroslava Pecha. Martin však taky sám píše a tentokrát došlo i na něj. Chvíli jsme polemizovali o tom, zda u nás jeho novinku „Mrtvé ženy“ vůbec recenzovat, protože se nejedná o horor, nýbrž o detektivní thriller. Nakonec jsme se dohodli, že se rozhodnu až po přečtení a já si po poslední stránce řekl – proč ne? Co mě k tomu vedlo se, mimo jiné, pokusím vysvětlit v následujících řádcích.
Na úvod můžu říct, že mne Martin zastihl svou novinkou právě ve chvíli, kdy jsem si pro osvěžení, oddáchnutí od hororu a doplnění literárního přehledu dal debut hitmakera Jo Nesbø (nejspíš jako poslední člověk v republice) a povídkovou krimi bichli „Zločin“, takže o to těžší to chlapík z Budějic měl. Ve srovnání s těžkými kalibry však obstál se ctí a na rovinu přiznávám, že mne příjemně překvapil a okamžitě se podívám po jeho starších výtvorech, které vyšívají látku, která je mi bytostně mnohem bližší než krimi – horor a western.
Ale pojďme k „Mrtvým ženám“. Skočil jsem do nich se zavřenýma očima, příliš jsem dopředu nestudoval, na co se těšit a vlastně mě trochu zaskočilo, když jsem došel na konec kapitoly „Smrt na Kapverdách“ a zjistil jsem, že nejde ani tak o kapitolu jako o samostatnou povídku. Očekával jsem totiž poměrně rozsáhlý román a záhy mne zmátlo, že jsem místo něj nejspíš dostal povídkovou sbírku. Ale nakonec je pravda někde uprostřed. Kniha totiž sestává z několika samostatných příběhů, které se však postupně slévají a vypráví osudy brilantního detektiva Hanka Giorgia, který má tak trochu potíž, dávat najevo jakékoliv city.
On to Martin v doslovu také vysvětluje. Ona první část je zkrátka takovým spontánním a přímočarým Hankovým zrozením a až dalším rozvedením vše dostává správný šmrnc. Hank se musí rychle otřepat z těžké životní ztráty a pustit se do řešení případu mrtvé ženy, která skočí z okna, jak ji pámbů stvořil. Zpočátku to vypadá, že budeme svědky řešení vcelku obyčejného a banálního případu, u něhož se náš téměř supermanský polda ani nezapotí. Záhy se však noříme hlouběji, z neškodných darebáčků se stávají opravdu nebezpeční zlořádi a z oddechové krimi se stává pořádně nepříjemný thriller. Jestli se Martinovi něco opravdu povedlo, pak je to gradace. Spolu s vyšetřovateli se šťouráte v nepříjemném případu a najednou valíte bulvy a zjišťujete, že se jedná o něco daleko děsivějšího a pod povrchem se skrývá mnohem větší průšvih. Podobný efekt se dařilo dosáhnout třeba tvůrcům kultovního film „Sedm“.
Možná budete mít chvílemi potíž sžít se s obrovským, silným, geniálním hlavním hrdinou, jehož jedinou slabinou (je to slabina?) je absence jakýchkoliv citů. Možná by Hankovi neškodila troška zranitelnosti, ale na druhou stranu chápu, že šance stvořit hrdinu, kterým bychom sami chtěli být, je lákavá a Martin si ji evidentně užívá. Po bok Hanka se záhy staví přisprostlá lesbická kolegyně Larisa a oba společně tvoří dvojku, která stírá další zbytečné poldy kolem sebe hláškami i činy. I s nimi se za chvíli sžijete a zjistíte, že všichni mají mimo práci taky svoje vlastní problémy a někteří dokonce pořádně velké problémy.
Z mého pohledu je skvělé, že se jedná o kriminálku napsanou hororem postiženým autorem. Je to totiž znát. Podrobnosti násilných činů jsou opravdu násilné, není to žádný čajíček. On je někdy starý dobrý nůž a sadistický psychopat mnohem horší než parta duchů a pokud jste slabší povahy, věřte, že si budete muset dát nejednou menší pauzu a trochu se vydýchat. Další skvělou věcí je, že na tom autor knihu nepostavil a baví vás vlastní invencí, příběhem a nikoliv snahou šokovat za každou cenu.
Martin mě překvapil. Opravdu jsem nečekal, že vytasí tak suverénně napsaný krvavý thriller. Že nebudu muset řešit technickou stránku věci, jak se mi to občas u tuzemských autorů stává a že dostanu naservírovanou flákotu, která mě praští přímo do obličeje. Místy je trochu znát, že se další části dolepovaly postupně, ale není to nic, co by nějak zvlášť rušilo a v případném pokračování by tenhle neduh dozajista vymizel úplně. Takže pokud mám odpovědět na otázku z doslovu, jestli by se měl Hank Giorgio ještě vrátit, potom křičím hlasité ANO! Navíc by mě zajímalo, co ten Mario a jeho trošku zvláštní záliba…!
Přidat komentář