Šest, šest a šest je nejen 666, ale také 6. ročník HorrorConu konajícího se 13.11.2021. S menším skluzem se vracíme do holešovického Crossu prostřednictvím pera Pavla Skořepy.
Po loňském, pro kulturu zabijáckém a i ve většině ostatních ohledů nanicovatém roce se opět konal HorrorCon! Začátek nyní v pořadí již 6. ročníku připadal na sobotu 13.11.2021 o jedenácté hodině dopolední v hyper skvělých prostorách urbanistického Cross Clubu.
Nebylo času nazbyt a bylo třeba vymyslet, jak se co nejefektivněji dostat z královského města Berouna do matičky všech měst, stověžaté naší Prahy. Poučen z předloňského nezdaru zpoždění autobusu, kvůli němuž jsem dorazil jen tak tak na začátek, rozhodl jsem se využít služby Českých drah, kde už se s pravidelnými zpožděními tak nějak prostě počítá. A i já počítal. Jaké však bylo moje rozčarování, když vlak s odjezdem nemeškal a ani nikde nezastavoval kvůli dlouhotrvající výluce v Radotíně. I přesto, že jsem si dopřál čas na kratičkou návštěvu v Luxoru na Hlavním nádraží, kam jsem šel za jistotou knihy Andrejevova Satanova deníku a diáře na příští rok, s následující kuřpauzou před nádražní budovou, vykulil jsem se ze zastávky metra Nádraží Holešovice prakticky s hodinovým předstihem.
Co si počít s rezervním časem byla jen taková řečnická otázka, neb přípravy akce vrcholily a hodily se každé volné ruce, které mohly něco uchopit, a nohy, aby to donesly na požadované místo Sklep, kde se ještě připravovaly stoly pro prodej knih a všemožných suvenýrů s hororovou tématikou. Následně se z venkovních skladovacích prostor přinášely skládací židle, aby se hosté chystaných besed měli kde v klidu a pohodlí posadit.
To se již blížila hodina jedenáctá a s ní zahájení s následným blokem nových autorů. V něm jsme měli vystoupit Renata Bočková, má maličkost a tento autorský hotdog měla zakončovat svou tvorbou Alexandra Haverská. Souběžně s tím se chystalo promítání českého filmu Vendeta (2011) v prostorách Kina. Jelikož jsem byl vyzván z důvodů vytíženosti organizátorů, abych pronesl zahajovací řeč, což samo o sobě pro mne byla čest, oželel jsem s lehkým srdcem i zánik hotdogového pořadí čtení a vrhnul se s improvizovaným kratičkým uvítacím proslovem na určené místo za mikrofon. Vyslechli si ho přítomní prodejci, několik organizátorů, autorů i po své dávce horroru lačnících nedočkavců, kteří neváhali a přišli na začátek HorrorConu včas.
Poté jsem plynule přešel k propagaci své čerstvě vydané knihy Zlověsti, abych z ní následně přečetl úryvek povídky, jednu báseň a uzavřel své čtení na papírech vytištěnými třemi drabblemi s tématem Halloweenu. Musím dodat, že i sama četba byla dobrodružstvím, neboť jediný zdroj světla v temném koutku za mikrofonem byl odraz z plátna, na nějž projektor přenášel poutač letošního HorrorConu se skvělou fotografií strašidelné panenkovské hlavičky (bez tělíčka). Onen projektor v průběhu přepínal do spánkového módu modré obrazovky, která už se k četbě nehodila prakticky vůbec. Přesto jsem se s touto situací popral, úspěšně dokončil své okénko a dočkal se i reakce v podobě pochvalného potlesku. To už jsem vstával a přenechával místo Renatě Bočkové, která si pro posluchače připravila svou hororovo-erotickou povídku, se kterou lehce přetáhla svůj vymezený čas. Což ovšem vůbec nevadilo, neboť se po ní jako tajfun přihnala slečna Haverská. Ta odmítla číst v temném koutku a vytvořila během okamžiku z předtím do řad rozestavených židlí kruh, v němž kázala zprudka své slovo. Začala úryvkem svého v pravdě psychedelického příspěvku do letošní antologie z edice HorrorConu s názvem České temno, k jejímuž křtu mělo teprve dojít. Následně přiložila s kratičkou povídkou o rozbitých věcech a lidech, aby zakončila anglicky psanou drabblí, jež jí dokonce vyšla v nějakém australském výboru.
To už se neposedné židličky opět srovnaly do řady a na řadu přicházel Petr Boček se svou velmi zajímavou přednášku o básníkovi Adolfu Heydukovi a převážně o jeho hrůzostrašně laděné tvorbě. V průběhu páně Bočkova výkladu začalo paralelně v Kině promítání loutkových filmů se zastřešujícím názvem Stopy hrůzy – Loutky útočí, po němž následovala beseda s tvůrkyní Bárou Annou Stejskalovou.
Po všech těch nekřtěňátkách, duchách, vrazích, ďáblech a revenantech mistra Heyduka přišlo po kratičké přípravě k představení a následujícímu křtu nejnovější Petrovy knihy Hřbitov trpaslíků. Aby Petr Boček dostál bizarro obsahu svého dílka, změnil svůj vzhled trpasličí čapkou, falešnými vousy a dalšími potřebnými proprietami vytaženými z útrob tajemné magické knihy odprezentoval své dílo, přečetl úryvek a už stáli na svých místech Veronika Fiedlerová a Martin Štefko z Golden Dog, aby pronesli několik slov a knihu pokřtili v magickém rituálu přiložení čokoládového očička.
To už ve sklepních prostorách nastala technická pauza, při níž se naprosto odnikud zjevila nejúžasnější kouzelná bytost, víla naší fantastiky Františka Vrbenská a jala se připravovat svou prezentaci. Jak už to tyto éterické bytůstky mívají, spletla si místo, jelikož její přednáška na téma Exotická strašidla, která vám nedovolí usnout, byla ohlášena dle programu v prostorách Kina v 1. patře, kde už ji organizátoři netrpělivě vyhlíželi, než se jim ji podařilo nalézt právě ve Sklepě.
S koncem technické pauzy ve sklepních prostorách následovalo představení nově založeného nakladatelství Medusa a první vlajkové lodi v krásné vizuální podobě vydané weird fiction novely Tráva od americké spisovatelky Anyi Martin, kým jiným než Romanem Tilcerem, mužem, který za tímto projektem stojí. Po přečtení velmi sugestivní ukázky (dal dokonce předtím hlasovat o možnosti úryvku z márnice nebo popisu bizarní soulože, nečekaně vyhrála soulož) byl přizván kmotr z „konkurenční“ Carcosy Milan Žáček, aby spolu knihu pokřtili politím vodou. O jejím původu nebylo řečeno zhola nic, tudíž klidně mohla pocházet i z nějakých mokřadů. Po aktu samotném již nic nebránilo, aby si účastníci akce mohli zcela legálně zakoupit svou Trávu dá se říct přímo od zdroje, kdy Roman Tilcer kam se hnul, měl s sebou pod paží štůsek „travních“ knih. Dokonce mně se povedlo později, potom co jsem si už dříve od něj vyzvedl recenzní výtisk pro Děti noci, prodat na baru Romanovi poslední výtisk svých Zlověstí.
Zde bych nejspíš udělal malý oslí můstek a pochlubil se svou úspěšností, kdy z dvanácti přinesených výtisků jsem deset prodal, jednu směnil za jinou knihu (Martin Štefko a Michal Březina budou vědět) a jednu daroval (ještě jednou děkuji Ludmile Svozilové za její Sběračku kostí a nádhernou hliněnou „prasorybu“ její výroby, je opravdu šikovná!). Děkuji i všem deseti odvážlivcům, co dali svou důvěru začínajícímu autoru a jeho prvotině, jež oficiálně vyšla až o tři dny později. Pro české zájemce – je možné ji získat, alespoň z toho co vím, u internetových prodejců Martinus nebo Megaknihy, pro ty slovenské rovněž tam, i když stále nejvýchodněji ji mohou mít přímo z eshopu vydavatelství Art Floyd. Tím bych ukončil tuto prakticky nepostřehnutelnou reklamu na svou sbírku 13 povídek a 38 básní s temnou a hororovou tématikou Zlověsti.
Ke kompletnímu komerčnímu zadostiučinění zbývá už jen dodat, že návštěvníci se mohli kochat a zakupovat u hojně přetékajících knižních stolů nakladatelství Golden Dog Martina Štefka, Carcosa a u stánku výtvarníka Zdeňka Svobody, kde bylo k vidění od jeho skvělých linorytů, přes hororové lego figurky, svíček ve tvaru lebky, ve tmě svítící Cthulhu, až po masivní přívěšky s Vetřelcem. V průběhu akce dorazila i šperkařka Monica Otmili a rozšířila nabídku o krásné ručně vyráběné šperky opět s hororovou tématikou, a ještě jen pro HorrorCon vlastnoručně odlitými rituálními svíčkami v podobě zakrvácených lidských torz. Pro dobrodružné hledače i štědré anonymní obdarovávače byl přítomen ve Sklepě Creepy Box.
Děsivá místa aneb Kde čerpají inspiraci autoři hororů spolu s Otomarem Dvořákem v hlavní roli pokračovala ve velmi zajímavém programu Sklepa, kdy se posluchači dozvěděli o místech, která by za bílého dne chtěl navštívit jen málokdo, natož aby na nich strávil noc. V průběhu došlo v Kině k vyhlášení výsledků a výherců soutěže O krvavý brk, aby následně zavládla technická pauza i tam a veškeré organizační úsilí se přeneslo do Sklepa na chystaný křest Českého temna, do detailů vymazlené a vypiplané antologie současného českého hororu. Tu spolu pokřtili její editorka Kristína Haidingerová, vydavatel Martin Štefko a kmotr Martin Jiroušek. K tomuto aktu si uzmuli jednu svíci ve tvaru lebky z dílny již dříve zmiňovaného Zdeňka Svobody, aby po zapálení obřadně knihu pokapali jejím voskem. Následně vtrhl ke knize Honza Vojtíšek a zorganizoval improvizovanou dražbu tohoto raritního výtisku, aby utržené peníze mohly putovat do fondu HorrorConu. Neb vstup je stále volný, což je v dnešní době od organizátorů pomalu arogantně troufalé počínání, a každá koruna se do rozpočtu prostě hodí.
Tímto odklepnutím nejvyšší nabídce začalo doslova chaotické šílenství spojené se společným focením všeho lidu, který měl se vznikem knihy co do činění, i nahánění jednotlivých autorů kvůli autogramům. Dokonce i já byl při lovu požádán o podpis a nepomohla mi ani výmluva, že v této antologii opravdu přítomen nejsem, i když to v jeden okamžik minulosti vypadalo nadějně, že by se zadařit mohlo. No, jak řekl dobrý voják Švejk: „Mně na nějakým podpisu nesejde,“ tak i já příliš dlouho neodporoval, podvolil se a podepsal.
S polevujícím šílenstvím se tábor návštěvníků rozdělil do dvou až tří skupin. V prostorách Sklepa se konala Evokace knihy Fantasmagoriana (Protimluv 2021), jejíž ediční koncept jakožto předmluvu má na svědomí Martin Jiroušek (má kupříkladu editorské prsty v antologii Fialoví ďábli, vydal Protimluv 2020). Martin nejdříve pustil okultně laděné video přibližující původ a literárně historický význam této knihy, aby následný křest pojal dekadentně střelbou z revolveru do syrových jater servírovaných na samotné knize. Celkem prý tři rány vypálil, což pro uši přítomných pod sklepní klenbou muselo být opravdovým zážitkem. Naštěstí mé uši toho byly ušetřeny, hluku si užijí více než dost v zaměstnání. Navíc Martin Jiroušek neměl při křtu nahotou oděnou slečnu, tu si ponechal ve skrytu až pro Ostravu. Takže já se radši jal poprvé navštívit prostor Kina, kde probíhala beseda Na pokec a skleničku s Ludmilou Svozilovou a Veronikou Fiedlerovou, dvěma úžasnými a šarmantními ženami naší hororové fantastiky. Zatímco na plátně probíhala prezentace střídající obrázky ilustrací a úryvky z jejich knih Achernar a Pozdravy záhrobí (obě vydané letos u Golden Dog), při sklenkách bílého a červeného vína se rozproudila příjemná debata o psaní a životě, které se jako neoficiálně třetím účinkujícím svou aktivní účastí jmenoval Honza Vojtíšek.
To již pomalu dohrávala z Hudební Stage fantasy metalová kapela Emeral Shine, aby po jejích posledních přídavcích přišla řada na Maskérskou & taneční strip show jejíž hlavní hvězdou byla spanilá a sexy modelka Aoki Gahara, jíž ruce tajemného maskéra změnily v hrůzně spanilou a hororově sexy zdravotní sestřičku. Já jím byl pověřen ke dvěma nadmíru důležitým a zodpovědným úkolům. Za prvé udělat mlhu na entrée tanečnice, což se úplně nedotáhlo do konce a jelikož Aoki Gahara nastoupila bez předchozího signálu, uvaření mlhy se o několik vteřin opozdilo. Za druhé jsem měl vyčkávat s číší krve, až si ji sličně děsivá modelka převezme, což mi dalo možnost sezení na hraně pódia a mít tak toto taneční strip vystoupení úplně z první ruky do posledního detailu.
Někdy předtím, v průběhu, anebo lehce potom končila v Kině beseda Dělníci hrůzy s tvůrci studia Planet Dark o jejich novinkách, i technická přestávka tamtéž, aby mohla začít pro většinu návštěvníků nadmíru lákavá projekce nového českého filmu Hrana zlomu a následovaná besedou s tvůrci.
To já ovšem neřešil, neb na scénu Hudební Stage po tanečku modelky nastoupil DJ DemiMortuus naplno se svými fláky doprovázenými obrazovým sestřihem filmových klasik žánru, které s jeho hudební produkcí dokonale ladily. A i když nás bylo přítomno jen jako šafránu, bylo úžasné sledovat, jak Demimu to bylo vlastně úplně jedno. Vystačil si s mixážním pultem, tvořičem mlhy a svými tanečky naprosto sám. O to dokonalejší zážitek to pro mne byl, zrovna tak jako v předloňském roce, kdy jsem měl tu čest slyšet Demiho produkci poprvé. Podotýkám, že tohoto stylu hudby vůbec fanouškem nejsem.
Poté jsem se přesunul opět do prostorů Kina na promítání Haniny Veselé Urbex & Stories. Téma bylo zaměřené samozřejmě na ta nejděsivější místa, která měla tu čest navštívit. Své vyprávění dotvářela pouštěním série vlastních pořízených fotografií (již dříve zmíněná panenkovská hlavička pocházela z jedné z Haniných výprav). Všichni zúčastnění si mohli prohlédnout prostory opuštěných domů, ve kterých po dřívějších obyvatelích krom vybavení, osobních věcí zbylo i něco víc, něco ve své neuchopitelnosti nepříjemně mrazivého. Následovaly opuštěné továrny, jatka, dokonce i zámeček jistého nejmenovaného mafiána.
Po skončení této opět na inspiraci plodné přednášky mi bylo jasné, že má přítomnost je již u konce, a vydal jsem se směr metro. Takže jsem neprověřil své pověstné „štěstí“ v soutěžích o nadmíru zajímavé a lákavé ceny. Já však nezklamán z „nevyhrání“ ničeho, ani lásky, jsem tuto příležitost přenechal jiným, třeba i potřebnějším či povolanějším. O týden později jsem se dozvěděl, že s mojí maličkostí byla spojena jedna z otázek, takže bych vlastně i mohl něco vyhrát! Ovšem byly by to mé Zlověsti :-D. Podle oficiálního programu skončil 6. ročník HorrorConu promítáním krátkometrážního českého filmu Ruchoth Raoth.
Upřímně se těším na další ročník!
Přidat komentář