Má vůbec smysl navštívit v pořadí osmý koncert britských náladotvorců v České republice? Tahle otázka se mi honila hlavou ještě den před samotným koncertem. Pokusím se odpovědět pár následujícími řádky.
Už dávno nepatří koncerty The Cure pouze rozcuchaným a ortěnkovaným. V pondělí večer se v pražské O2 Areně sešla pestrá směsice návštěvníků: od čestvě dospělé hipster generace, která pravděpodobně přišla na první společné setkání s kapelou, přes pravověrné 45+ černooděnce až po nezanedbatelnou skupinu 'normies', jejichž návštěva zaváněla spíš touhou přidat na svůj Instagram pár cool fotek a videí. Kapela sice nedodržela slib, že několik let slibovaná nová deska "Songs of a Lost World" vyjde před samotným turné, naživo jsme ovšem dostali obstojnou porci ještě nevydaných skladeb a notnou dávku melancholie navrch. A ani milovníci veselých popěvků neodcházeli s prázdnou.
Úvodní půlhodinu pro sebe opanovala stejně jako před šesti lety na stejném místě skotská postpunk/postrock/indie formace The Twilight Sad. Osobně nepatřím k jejich fanouškům, ale naživo mi byl jejich projev docela sympatický. Frontman James Graham vládne ohromujícím vokálem, který ovšem mému uchu vůbec nelahodí. Vadí mi především jeho dikce a silný skotský akcent, jeho pódiový stejnokroj (a nezřídka i pohybový projev) mě navíc tentokrát teleportoval do hloubi osmdesátek až někam k Dexys Midnight Runners. Proto jsem vítal každou volnou chvilku, kdy nechal mluvit pouze nástroje svých spoluhráčů. Berte to ovšem pouze jako můj subjektivní názor, hala pětici odměnila vřelejším aplausem než bývá předkapelám obvykle dopřáno.
Žádný monstrózní nástup, žádné bombastické vizuální či nedejbůh pyrotechnické efekty. The Cure nechávají promlouvat pouze svou hudbu, kromě střídmé projekce a neposedného Gallupa se žádné akce nedočkáte na pódiu ani od samotných muzikantů. Celou dekádu neměnnou sestavu (Robert Smith - kytara, zpěv, Simon Gallup - basa, Reeves Gabrels - kytara, Roger O'Donnell - klávesy, Jason Cooper - bicí) na aktuálním turné doplnil smutně nezdravě vypadající Perry Bamonte. Ostatně o důvodu jeho znovuangažování se již nějakou dobu vedou na curovských fórech debaty.
Že to kapela se čtrnáctou řadovkou tentokrát myslí vážně, svědčil kvartet nových skladeb v setlistu, přičemž novinková náladovka "Alone" celý koncert odstartovala a předznamenala vlastně i celkové vyznění koncertu. Většina setu se totiž pohybovala v hájemství temnoty, beznaděje a smutku. Klidná tempa většiny skladeb byla jen občas narušena záblesky energie (vynikající provedení "Burn", za mě vůbec nejlepší skladby celého koncertu, nebo vřele přijatá klasika "A Forest"). Velmi dobře naložený Smith od začátku dokazoval, že je v obdivuhodné hlasové kondici a pochopitelně strhával většinu pozornosti davu při sebemenším náznaku interakce s publikem. Velký prostor v setu dostala stěžejní deska "Disintegration", ze které zaznělo hned sedm skladeb, trestuhodně opomenutý zůstal další albový pilíř "Pornography" (pouze skladba "Cold"). Na doposud poslední album "4:13 Dream" potom Cure rezignovali úplně. Suverénní kapela naprosto jistě proplouvala mezi černočernými skalami melancholie a sonickou orgii nepokazila ani Robertova občasná textová zaškobrtnutí. Zvuk na mém postu (pod pódiem) byl velmi slušný, ale jak už to v O2 Areně chodí, takovéhle podmínky nepanovaly všude.
Také závěr základního setu patřil ještě nevydané kolekci. Jímavý opus "Endsong" dává v mnohém vzpomenout na zlatá léta konce 80. let. Vše nasvědčuje tomu, že právě na 'dezintegraci' by chtěla kapela nyní navázat - trojici prvních přídavků totiž vedle další novinky "I Can Never Say Goodbye" tvořily dva signifikantní kusy z dob, kdy kapela vévodila walkmanům všech outsiderů a ztracených existencí ("Plainsong", "Disintegration"). Kdyby tady vystoupení kapely skončilo, byl bych na vrcholu blaha.
Druhá série přídavků přinesla oběť na oltář všem, kteří znají The Cure především z rotací komerčních rádií a vydrželi dvě hodiny depresí pouze proto, aby si vyslechli tralalajdové popěvky, které vzal na milost i mainstream. Závěrečná děkovačka, před kterou se kapela nenápadně vytratila z pódia a nechala šťastně vypadajícího frontmana napospas vestoje aplaudující hale, dala jasnou kladnou odpověď na úvodní otázku z mého reportu. Dokud bude tenhle roztomile nesmělý chlapík za mikrofonem, bude svět v pořádku. Díky za vše, Roberte a snad ještě někdy na viděnou!
The Cure - Friday I'm in Love (live in Prague, 24.10.2022)
Credits: kvartalkova
Ezechiel: Je zcela mimo moje chápání, jak někdo může v 63 letech být v takovéhle kondici. Odehrát přes dvě hodiny koncertu víceméně v kuse s takovou lehkostí, nasazením a sehraností, to už chce pořádný fortel. A kdyby jenom odehrát, ale i odzpívat! Jasně, byly okamžiky, kdy si Robert Smith tu a tam vokálně trochu ulevil, nicméně se svým nezaměnitelným výrazem by mohl recitovat i "Poštovní schránku" a emoce by stejně tekly proudem. Nicméně když už střapatý frontman (který od posledně o něco zhubnul a bezstarostně si plul stagí) zabral, řezal výšky, až to mrazilo. Ten chlap snad nestárne. Ostatně stejně jako Simon Gallup, který je pro mne nejméně 50 % toho, proč se na The Cure vypravit - zvukem, nápaditými basovými linkami, nasazením, vizáží... a všechno "to" tam prostě pořád má. Ale to celá kapela.
To ostatně The Cure nejlépe dokázali těmi úvodními zhruba 90 minutami rozsáhlých atmosferických skladeb, které milovníky kapely pomalu rozpouštěly ve svých náladách (a normies kolíbaly ke spánku). Jen málokterá kapela by si takové mnohaminutové rozsáhlé kompozice a dlouhé pasáže bez zpěvu mohla live dovolit. Emotivní náplň a vnitřní napětí setu ale drželo pozornost citlivější části publika celou dobu. A ano, závěrečný "best of" průřez byl víceméně úlitbou mainstreamové mase, nicméně dlužno podotknout, že jsou to prostě pořád velmi dobře napsané hitovky, které díky napřahu muzikantů nakonec zvedly ze sedaček celé ochozy. A to v našich krajích není tak časté. Čili opět krásná práce, jako vždycky. Klobouček, pane Šmíd!
(Za úvodní foto děkujeme Vejškovi.)
Setlist Praha, 24.10.2022:
1. Alone
2. Pictures of You
3. Closedown
4. A Night Like This
5. Lovesong
6. And Nothing Is Forever
7. Cold
8. Burn
9. Fascination Street
10. Shake Dog Shake
11. Play for Today
12. A Forest
13. The Last Day of Summer
14. Want
15. From the Edge of the Deep Green Sea
16. Endsong
****
17. I Can Never Say Goodbye
18. Plainsong
19. Disintegration
****
20. Lullaby
21. The Walk
22. Friday I'm in Love
23. Close to Me
24. In Between Days
25. Just Like Heaven
26. Boys Don't Cry
Komentáře
Přidat komentář