Report z Dark:Live:Fest 5

PhotobucketZima nám pomalu odchází a ničivé orkány ze západu pomohly začátkem března oprášit půlroku rezavějící a trpělivě vyčkávající mašinérie, které se probudily a ve vší síle zformovaly na již pátém ročníků festivalu Dark:Live:Fest. Epicentrem rozrůstajícího se rezu bylo tento ročník Rock Cafe, což se již předem dalo považovat za jistý kámen úrazu a obavy o ohrožení režie akce touto skutečností byly celkem na místě. Nicméně ani zlořádské síly "shora" nedokázaly pokazit jednu z nejzásadnějších akcí roku 2008. Pojďme se detailněji podívat na její průběh.

 

 

 

 


Sepsal: Paesant

Je sobota, asi půl čtvrté odpoledne. Naše dvoučlenná reportérská skupinka se naposledy před návalem temných experimentů posilňuje v KFC a zanedlouho se vydává sondovat na protější stranu chodníku. Původně s nevelikým očekáváním zahlédnout nedočkavé účastníky již před zahájením. Opak je pravdou a my zůstáváme příjemně zaskočeni a to nám od té doby setrvá v podstatě až do závěru festivalu. V této hodině, kdy se rodiny s dětmi vydávají hltat cukrovou vatu na jedné z labutí na Matějské pouti to totiž před Rock Cafem vypadá, jak kdyby si pár desítek podivínů spletlo místo a čas. Turisté štrádující po Národní třídě míjí rozrůstající se skupinku divně vyhlížejících lidí. Jsou tu striktně černě zahalení zástupci gotické subkultury, nazelenalí militaristé ve vojenských čapkách, několik vousy a vlasy zarostlých postmoderních darkambient-beatníků. Sem tam i nějaký ten plešatý pán v bomberu co si odskočil na pořádný neofolk a proti tomu chlapíci s dredami, za které by se ani v zemi velikého kokosu nedalo stydět. To vše znovu opakuji - před čtvrtou hodinou odpolední. Přinejmenším bizarní podívaná...

Zanedlouho už se ale toto surreálné těleso přesouvá do interiérů klubu, kde se ku našemu dalšímu podivu tvoří ne zrovna krátká fronta na vstup. Pochybnosti o účasti na tak alternativní akci omezené striktním časovým terorem odcházejí s ohlídnutím přes rameno zpět ke vchodu do klubu. Fronta se táhne přes bar téměř až ven a my se dostáváme do spodního foyeru, kde se to také hemží slušným počtem nedočkavých zjevů. Tam nás čeká i charakteristický obraz letošního Dark Live Festu - skupinka lidí typu "právě jsem dostal výplatu a hodlám ji celou investovat do pořádného industriálního nářezu s lákavým přebalem" se hromadí u vyskládané nabídky. Jsou tu samozřejmě zastoupeny hlavně projekty pod záštitou Coldmeatu, Ant-zenu a Hand produktion, stejně tak jako kapely tvořící set sobotního večera. První z nich nastupuje za poměrně krátkou chvíli - Deutsch Nepal, psychedelický výplach ze severu.

O tomto one man-projektu je známo, že strhuje darkambientnímu žánru nálepku vážného poslechu a dává prostor recesi. Naživo jsem se o tom přesvědčil asi napůl. Atmosféra v sále totiž byla napjatá jak v oku tornáda. Dost rychle se to uvnitř zaplnilo, všichni ztuhle nasávali hutné vibrující basové linky a celé obecenstvo nemilosrdně prořezávaly paprsky laseru střílející z pódia. Do toho psychedelické temné tóny Deutsch Nepalu a připadal jsem si jak v nějakém katastrofickém scifi o destrukci lidstva mimozemskou civilizací. Na druhé straně stála absolutní ležérnost, nadsázka a bohémství autora Lina Baby Doll. Ten načal domácí atmosféru a užívání si akce i ze strany pódiových okupantů - rozložil si notebook, vedle něj vyskládal tři lahvové plzně, zapálil si cigaretu a z barové stoličky obohacoval industriální podklady svým šíleneckým, řvavým zpěvem/recitací. Když dopil svoje tři piva, otřel opocenou tvář a odebral se za velmi pozitivních ohlasů do šatny. Ideální atmosféra ve startovní pozici pro festival toho typu.

Druhým projektem Dark Live Festu byli víceméně jediní klasičtí hudebníci - industrialně-neofolkoví Rome z Lucemburska. Jak jsem na pódiu zahlédl v předu vokalistu s akustickou kytarou a vedle postavený kotel se dvěma paličkami - přišla okamžitá asociace na Death in June. Nicméně Rome se předvedli s vlastní cestou folkového pojetí a celé jejich vystoupení bylo v tom všem rezavém elektronickém ruchu pro ucho velmi příjemným odpočinkem. Baladické akustické vybrnkávání, hluboký, k obecenstvu promlouvající vokál, zvláštní prvek bigbítové baskytary a v některých partech militantní rytmická propaganda. Celkově velmi působivé zpestření festivalu cestou poklidnější performance, která vás svými skladbami přenesla doprostřed válečným zuřením vyprahlé, mrtvé krajiny.

Prodrat se přes všechno to zasněné zhypnotizované obecenstvo během vystoupení ke spodnímu baru, zvláštně pokud vás motivovalo zteplalé pivo v cíli, bylo úkonem obtížným, ale nutným. Přeci jen jsme před sebou měli pořád ještě více než čtyři hodiny této temné industriální smrště. V momentě kdy jsme se prodrali ze zaplněného sálu a vstoupili do neméně zaplněného předsálí jsme si poprvé uvědomili, že návštěvnost podruhé předčila veškerá naše očekávání. A právě tak hojný počet návštěvníků dotvářel příjemnou atmosféru této zasloužené narozeninové párty obou organizátorů, která rychle a úspěšně smetla přízvisko "komorní akce". Tolik naposledy k účasti a teď zpět do sálu, kde už probíhalo zvučení belgických Empusae.

Kvalita zvuku, která se do té doby pohybovala na velmi slušné úrovni zpočátku Empusae mírně potrápila, ale to alespoň umožnilo včas zaujmout dobré pozice před pódiem. Mezi několika kamerami pořizujícími záběry z celého festivalu tu totiž byl také nevídaný zájem o památeční foto přerůstající ve vytvoření početného pitu. Frontman Sal-Ocin a jeho koncertní výpomoc Katelijne De Corte poté co spoutali pódium kabely a se zvukem vypadali spokojenější, spustili svůj zhruba čtyřicetiminutový elektronický očistec. Tato dvojice na mě zpočátku působila nechtěně komickým dojmem pro svou nezamýšlenou image spolupráce mezi synem a jeho mladší matkou. Nicméně ať už došli ke vzájemné spolupráci jakkoliv - Empusae je projekt, který naživo chrlí mnohem větší množství tanečních prvků, elektroniky dobře proložené temnými minimal melodiemi a energetického proudu, než je tomu na studiových nahrávkách. Zatímco ty jsou se svou atmosferickou melodičností spíše uklidňujícím soundtrackem k prohlížení diapozitivů z postapokalyptických krajin, živá performance svými syntetickými našlapanými beaty opravdu vybízela k pohybu. Empusae tak byli z celého pátého ročníku rozhodně protagonisty s nejsilnějším a nejchytlavějším nábojem. Jejich umístění mezi převážně depresemi prožranými dark ambientními výplody zajistilo chvilkové probrání z hluboké hypnózy dobře podlívané pivem.

Raison D'Etre je projekt, jehož audiovizuální tvorbu buď znáte a víte co od ní čekat, a nebo nemá příliš smysl vám jí popisovat. Protože pokud neuvidíte, stejně asi nepochopíte. Raison D Etre je jako v případě Deutsch Nepal a Lina Baby Doll jeden jediný člověk a to Peter Anderson. Co se týče jeho prezentace na pódiu - rozloží svůj notebook a s absolutně brunátnou tváří během hodiny, hledíce do monitoru, nahryže hlubokou díru ve vašem již dost narušeném mozku. Pokud bych měl popsat bezprostřední pocit, který mě osobně, ale díky motivům z projekcí asi většinu posluchačů, při poslechu jeho tvorby napadne, byl by to tento: Představte si, že se ve starém zrezlém skafandru ponoříte do těch nejtemnějších hlubin podmořské propasti. Tam proplouváte pod gigantickým vrakem ocelových mas, které vám za doprovodu skřípavých zvuků, ze kterých vám stojí vlasy hrůzou, praskají nad hlavou. Vy máte pocit, že se každou chvíli utrhne kus té několikatunové konstrukce a navěky vaše tělo přimáčkne k hlubině. Forma ambientu, kterou představuje Raison D Etre, ve vás dokáže vyvolat jak neuvěřitelně zneklidňující pocit bezmezné tísně a zoufalství, tak pocit úplné volnosti, vznášení a odreagování.

Poté, co Anderson umlčel své rezavé vakuum s vorvaním úpěním, bylo již několik minut po deváté. Samozřejmě, slovo "již" působí poněkud komicky. Nekompromisní metla desáté hodiny večerní si už ale vybírala svou daň na obavách, zdali se stihne dost i ze závěrečného performera - německého zvukového experimentátora Manuela Richtera, který vystřídal na původním rozpisu nešťastně odškrtnuté Klangstabil.

Vdechnutí života do Richterova projektu Xabec a jeho zformování ve středu pódia vyžadovalo poměrně dost příprav. Jakožto skutečný ambientní alchymista a mág nemohl ubírat času z instalace veškerých svých netradičních nástrojů, a tak bohužel v podvědomí všech utínal naději, že stihne do policejní hodiny odehrát svůj set. Když se ale rozsvítily dva skleněné pulty a začaly znít první hypnotické melodie jeho mackintoshovské základny, veškeré obavy odpluly na zapomenutou frekvenci. Už během první minuty jste plavali na hladině nepopsatelného zvukového roztoku elektronické psychedelie a akustického ambientu vytvářeného hrou na bizarní, umělcem zhotovené nástroje. Nechyběla ani hra smyčcem na podomácku zhotovenou krabičku s vestavěnou anténou. Vrcholem vystoupení však bylo, když se Manuel Richter s velikým satelitem s namontovaným reproduktorem v náručí procházel před publikem. Vlny se u každého člověka odrážely a zpětně na něj za doprovodu hypnotického podkresu zpozad vypustily proud šumu, který byl uchu zvláštním způsobem lahodící a uklidňující. Sám otec projektu Xabec nedržel během vystoupení stále kamennou tvář soustředěnosti. Naopak několikrát obdařil se zatajeným dechem sledující publikum úsměvem a tím jej dokonale dostával kam potřeboval. Tedy na stejnou atmosferickou frekvenci, kterou si užíval v plném jak on, tak s ním jeho hltající divácké ovečky. Sálem plula nálada, která nápadně voněla největším zážitkem z celého festivalu a všichni jen mlčky čekali, s čím tento sympatický alchymista přijde v další skladbě.

Ale přichází úplně opačné překvapení. Minutu po desáté podium obsadí nekompromisní tým, který má na starost utnout tento rozjetý rituál právě v nejlepším. Chvíle výrazových roztržek, posunky, poslední snaha alespoň dokončit rozprouděnou atmosféru důstojně. Nikoliv. Zvuk se násilně utíná, obecenstvo velmi nespokojeně reaguje a sám umělec pochopitelně uraženě odchází.

Policejní hodina je smrtelnou metlou pro takovéto akce a na pátém ročníku DLF si vybrala svou krutou daň. Bohužel ale, můžeme jen naříkat a vydat se na cestu domů. Ani tento drastický závěr však nedokázal narušit celkově perfektní prožitek celého odpoledne/večera a tak trochu na závěr nahlas tuším, že hned v březnu mám za sebou akci, která se může honosit nálepkou "nejlepší atmosféra".

Playlisty:

Deutsch Nepal: 1.Stella Khruschov 2.U.R. Blackhouse 3.M/S Elusive Pain4.I JAST FOKOS AN MAISELF 5.Golden Sea Baptism 6.Of Parasites And Disguise 7.A Silent Siege 8.The Doll-song 9.Thiudinassus

Rome: 1.ni dieu ni maitre 2. the consolation of man 3. the torture detachment 4.a burden of flowers 5.hope dies painless 6.das feuerordal 7.der wolfsmantel 8.a la faveur de la nuit 9.reversion 10.der erscheinungen flucht 11.querkraft 12.der brandtaucher 13.neue erinnerung 14.les hirondelles

Empusae 1. hatred of the tress 2. orix 3. misère (agony / out of question) 4. game of confession 5. urficae 6. (formes de) la puissance

Xabec: 1.Open State 2.Early Morning 3.Snowline 4.Gummaff 5.Silent Sunday 6.If

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Nějak mi nejde na rozum ta policejní hodina u téměř dokonale odhlučněného klubu. Přitom když jsme vyšli z rockáče, tak hned vedle v pubu vyhrávala zvesela do noci jakási jazzová kutálka ! Napadají mě slova o dvojím metru, který je v této zemi dobrou tradicí ...
Ehm...tak odstavec o Xabec mě porazil. :D Když jsem se totiž zaposlouchala do těch nudných tónů a podívala se, jaký klaun že je vyluzuje, málem to se mnou šlehlo. :-) Pan "alchymista a mág" se slizkým výrazem ve tváři vlhce vlnil pánví a když si posléze do rozkroku umístil satelit a vilně jím mával před publikem, bylo to jasné - Freud detected! Nejmíň 3x. :-) Nicméně, ostatní kapely na mne zapůsobily kladně, zvláště Empusae = dva palce nahoru.
Sadako: Dobre, ze tu zazni opacny pohled na vec. Co se tyce Xabec zatim jsem slysel jen same ohlasy jako "nejlepsi projekt vecera" :-) Ale tohle jsem psal za sebe a myslim si, ze at uz ti mohl pripadat jakkoliv slizsky, jeho experimentalni postupy byly na poli tohodle zanru hodne originalni a zajimavy. Pockame jak se k tomu vyjadri ostatni, treba se mylim ;-)<br />StochastikoS: Cela ta vec kolem RC je nejaka bizarni...mesto jako vlastnik obvinuje samo sebe, ze provedlo spatnou rekonstrukci a chtelo klub kvuli tomu zavrit? ...moc tomu nerozumim,ale doufam, ze po tom dalsim odhluceni to zas vsechno pojede, jak ma, tohle je vrazedny fakt...
Byl jsem na tiskovce, kde se k problému vyjádřili jak starosta Prahy 1 - jako zástupce majitele, tak lidi z klubu, jako zástupci pronajímatele.<br />1) Rekonstrukce byla technicky provedena špatně, to padá na vrub radnice.<br />2) Problémem není hluk, ale vibrace, které pronikají skrz jednu zeď do sousedícího baráku, který byl v roce 2001 předělán z učeben na bytové jednotky. Tady to házím také jednoznačně na vrub radnice. Ten sousední barák (při pohledu z chodníku se jedná o ten napravo od klubu) nikdy nebyl bytový a neměl se jím stát.<br />3) Problém mají i jazzový klub Reduta a Café Louvre. ve stejném domě.<br />4) Město teď bude zkoumat "kde soudruzi ze stavební firmy udělali chybu" a pokusí se jí přes prázdniny odstranit, aby se pak od podzimu už zase jelo jako předtím. <br />Jsem zvědav, jak se celá kauza bude vyvíjet, protože přijít o Rock Café by byla vážně škoda.
**Paesant:** Nepřijít mi ta hudba nudná k uzívání, tak zjev pána se satelitem asi neřeším, ale takhle se zvuk & zjev vhodně doplnily do notně komické směsi. :] Nicméně, v tomto se nemýlí nikdo, holt to někomu sedlo a někomu ne. :]<br /><br /><br />**Pavel Zelinka:** Uguu~ to je ovšem bordel nemalej :-X
[4]dík za post, konečně mi to někdo vysvětlil. Jinak je to ovšem bez komentáře, napasírovat vedle rokáče bytové jednotky, geniální ... :-D
No každopádně super akce a doufám, že stejně kvalitní složení se tady objeví i v příštích letech.......
Tak konecne vim, jak je to s tim RC do detailu...to je absurdni uplne, likvidovat nejsilnejsi legendarni hudebni scenu v Praze, ktera je v kazdym turistickym pruvodci pitomym napadem o bytovy jednotce...to si Praha zase podrezala vetev...takova saskarna, doufam, ze to tam zas brzo bude fungovat jak se na takovy akce slusi!

Přidat komentář