Přísně žánrová návštěva zpoza velké louže je u nás poměrně vzácnou událostí a minulou neděli se na jednom pódiu sešla hned trojice projektů, které jsou si blízké a přesto tak dokonale vzdálené.
Z Portlandu do Prahy přicestovala hned dvojice kapel, které jsou navíc dobrými přáteli a sousedy. Terminal A jsou zjevením, které asi nejde nijak popsat ani vylíčit - to se musí zažít. Celou šarádu táhne Colin Peterson, který kromě vokálů zvládá i neskutečné herecké etudy. S brilantinou v dokonale ulízlých vlasech a v montérkách využívá své sošné postavy k neskutečným kreacím, které míchají starou dobrou grotesku, expresionismus i prvky pantomimy. Přitom zvládá důrazně promlouvat a křičet, aby veškeré vokály doprovázel neustálou sugestivní hrou těla.
Jeho parťák Lee Busch v baretu je druhým z dvojice temné dělnické třídy, která úderem deváté jako první oživila hudební (ná)stroje a pustila se do lidí. Kytara má zvuk demosnímků Burzum, do toho se rozjíždí minimalistický bicí automat, jednoduché punkové riffy nutí do tance a Colinovy piruety k úsměvu. Tenhle pán má nezpochybnitelné charisma, za chvíli běhal a tančil mezi lidmi a čekali jsme, kdy se octne na stropě. To se nestalo, ale po vážných promluvách mezi songy se pokaždé rozjela těžko definovatelná smršť plná energie, psychedelie a hudební abstrakce. I to je zajímavé na tvorbě kapely. Jakkoliv je textová tematika závažná, hudebně dvojice baví a i když se jejich show může někdo pousmát, pravdou je, že roztančit v roli první předkapely celý klub se podaří málokomu.
To Shadowhouse jsou úplným protikladem extravagantní dvojice a na tohle zjištění stačilo letmo mrknout na scénu. Narozdíl od showmanů Terminal A kašlou na image a celá pětice na pódiu působila dojmem, že se sešla na školním srazu po dvaceti letech a vzpomněla si, že kdysi měla kapelu. Na pohled usedlým tatíkům to však hraje náramně a krom svojí hudební tvorby k radosti evidentně nic nepotřebují. Je vlastně až překvapivé kolik průlet dvěma dlouhohrajícími alby nabízí hitů.
Zpěvák Shane nemá čert ví jaký hlasový rozsah, ale dobře ví, kde má svoje limity a jeho zabarvení hlasu navíc kapele dává vcelku specifickou tvář. Nemohla chybět největší hitovka debutu „Stay Away“, osobně jsem se moc těšil na otvírák druhé desky „Forsaken Forgotten“ „Already Know“, který svým majestátem evokuje až doomové prvky či hymnické skladby Moonspell. Křehčím skladbám zase prospívají jednoduché, ale moc příjemně nazvučené klávesy, které jen tak lehce hladí a hlavní roli nechávají pánům se strunnými inštrumenty (třebas taková „Black and White“). Nejednou si člověk vzpomene i na The Cure a se zavřenýma očima si užívá krásně vystavěné a precizně zahrané písničky.
To už je ale čas na další vlnu energie. Z Texasu dorazila Leah Lane… Slušelo by se napsat se svou kapelou Rosegarden Funeral Party, leč naneštěstí díky osobním peripetiím ostatních členů vyjela na poslední chvíli na turné sama s najatým bubeníkem Deanem Adamsem. Poměrně odvážný tah na kytarovou kapelu, ale nutno říct, že se s tímhle nelehkým údělem dvojice popasovala obstojně. Vše podtrhl komický úvod, protože se viditelně nervózní zpěvačky zeptal někdo z publika, proč přijela sama, načež následoval vodopád omluv a vysvětlování proč a nač. Prosim vás. Když už se naperete, což je úplně v pořádku, nechoďte si během koncertu povídat s muzikanty…
Leah je úkaz. Typ člověka, který když přijde do místnosti, všechno se rozsvítí a je ho všude plno. Přesně tak se pustila do „Fear of Feeling Nothing“ a já nějakou dobu přemýšlel, jak se stalo, že ženská disponující tímhle hlasem, hraje tenhle druh muziky. Deathrockový základ v kousnutelnější a rozmáchlejší rockové podobě není zrovna v centru hudebního dění současnosti, ale to je asi fuk. Spousta kapel zpěváky pracně hledá, spousta muzikantů se pracně učí zpívat a pak jsou tu opravdoví zpěváci. Klobouk dolů. Zabarvení, technika, náboj – nemám jedinou výčitku a jakkoliv mne studiová tvorba Rosegarden Funeral Party nijak neuchvátila, tak teprve živý přednes mi odhalil veškeré přednosti.
Někdo mohl žehrat na to, že si dvojice musela vystačit s kytarou a bicími a zbytek jel z pásky, ale když jsem zavřel oči, paradoxně mne to nijak nerušilo a zvuk byl lepší, než na většině žánrově příbuzných akcích odehraných komplet v živých sestavách. Svůj podíl na tom měl bubeník Dean, který byl skvělým hnacím motorem a odehrál asi první bubenické sólo na goth koncertě, jaké jsem kdy viděl. Leah byla natolik dojatá reakcemi publika, až se nechávala mezi songy unést výlevy plnými srdíček, ale to se jí dá díky její bezprostřednosti odpustit. Zvládla skvěle starší a křehčí „Ill and Getting Worse“ i hymničtější vály z poslední řadovky. U takové „In the Wake of Fire“ jsem často brblal, že mi z ní zavání Nightwish vibe, ale koncertní provedení odfouklo veškeré symptomy nabubřelé metalové symfonie a konfrontovalo mne s čistou rockovou energií a pěveckým umem.
Nakonec se muselo i přidávat a nezbývá mi než smeknout pomyslný klóbrc, protože odehrát takové vystoupení ve dvou chtělo opravdové koule a jakkoliv bylo zpočátku znát lehkou nervozitu, nakonec drobná dračice mávala kytarou nad hlavou jako poctivá rockstar a stíhala u toho vibrovat hrdlem, až se tajil dech. Klub zrovna nepraskal ve švech, ale o to příjemnější byl závěrečný happening se všemi muzikanty u merchpultů, kde se všichni mohli pofotit a poklábosit, co hrdlo ráčilo. Bylo osvěžující si zase jednou připomenout, jak pestrá goth scéna je a kolik různorodých umělců a lidí dovede oslovit...
Videa z koncertu najdete na našem Youtube.
Přidat komentář