V neděli jste se mohli v Rock Café nechat rozválcovat trojcí elektronických kapel. A protože jsme kolem koncertu měli hodně běhání, poprosili jsme Kootchu, jestli by nenapsal report – a napsal. Tady ho máte, díky, Kootcho!
Velká dark neděle startuje. Chvíli po třinácté hodině na Národní přijely tři dodávky s hamburskými značkami a kromě Jansena se ven vyvalil celý Project Pitchfork plus one man show Architect. Pánové dorazili z Dresdenu značně unavení a sami potvrdili, že se v Alter Schlachthof podařila nejen hudební produkce, ale i afterparty byla značně výživná. Peter nám předvedl, že parkování není jeho nejsilnější stránka, a asi největší překvapení bylo, že si přivezl novou přítulkyni (jméno nevíme) což znamená, že Jinxy byla odejita (a to znamená, že Santa Hates You končí?)? Pochopitelně se nikdo nezeptal, takže se necháme překvapit, jestli SHY ještě něco natočí, nebo jsem měl pravdu a SHY byla úlitba jeho holce a teď prostě udělá kapelu své nové roštěnce. Vlastně je to jedno, já bych byl nejradši, kdyby se teď vrátil k projektu Imatem, který již šest let nevydal CD.
Rozprchli jsme se všichni po své práci, kapely do šatny, na zvukovku a do hospody. V Konviktu bylo krásně, Prazdroj příjemně šuměl a parta se sešla taky početná. Tentokrát mě moc zajímaly i předkapely, takže jsme už v osm hodin stepovali před vchodem.
Pražští Tear už byli na podiu, takže jsem se hbitě sunul do kotle, ale něco bylo špatně. Když jsem si já, skoro hluchý, musel ucpat uši, protože synťák a zpěv byli tak nahlas, že mi praskal bubínek, neumím si představit, co slyšeli lidi hned pod bednami. Nelenil jsem a vyrazil ke zvukovému pultu. Zřejmě by měli v RC angažovat zvukaře, který má byť minimální přehled o hudební scéně, protože dozvědět se na sound checku, že tuhle hudbu nezná, neumí a ať si to jde frontman nazvučit sám je dost divné a na moji invektivu ať ten nesmyslný brajgl ztiší, mi bylo odpovězeno, že si to takhle kapela nastavila a hotovo. Naštěstí nás přišlo píčovat víc, tak aspoň zeslabil master, ale že by hrábnul do šavlí a něco korigoval, to ne, ale co chtít od vlasatého hipízáka, který by nejradši zvučil Alkehol.
Majitel ansámblu Tear, zpěvák a skladatel Zdeněk “Prdy“ Vovesný, dal kapelu již několikrát k ledu, ale zatím se pokaždé vrátil s novým nápadem a chutí hrát. Před pár lety se vydal na zatím nejzajímavější cestu spojením s projektem Rodent a vzhledem k tomu, že se zbavili podle mě zbytečných houslí, začalo to zase dávat smysl.
Asi je důležité vysvětlit, proč houslistka Anežka z Tear odešla. Kapele se totiž podařilo před dvěma lety nechat skoro všechen pódiový equipment vedle auta a odjet pryč. Žádný zázrak se nestal, nikdo efekty, samplery, mikrofony ani in-ear systémy nazpět nepřinesl. Pro band to byla v podstatě likvidační rána, každý si umí představit, že nahrazovat werky za 150 tisíc, které vás neživí a máte je jen pro zábavu, je těžké a leckdy neuskutečnitelné. Takže jediné možné a nejlevnější řešení bylo housličky zrušit. Jako člověk mi Anežka chybí, byla chytrá, slušně kalila a moc jí to slušelo, ale band je bez houslí živější a daleko víc to sype.
Na podiu Rodenta za bicími a Prdyho za mikrofonem doplňuje Adam Valtr na basu. Teď jsou pro mě taková česká Apoptygma Berzerk. Doufám, že v tomto obsazení vydají nějaký nosič a vydrží jim to. Pochopitelně zahráli průřez tím nejlepším, co kdy složili – namátkou „Electronic Age“, „Like a Pig“, „River Of Blood“, „T.M.A.“, „Photographic“ a hitovku „Desire“. Hned po totožných dotazech na zvukaře, proč to hraje tak z prdele, na mě Herrich vybafl: „No von to snad zpívá česky? RADIOAKTIVITA!“ No jasně, tenhle song od Kraftwerk je v podání Tear česko-anglická pecka číslo jedna! Já ještě čekal na svoji nejoblíbenější „Not Alone“, protože Fort Boyard theme a otec Fura feeling, je poznávacím znamením kapely. Obleky, lasery, baterky, dým, všechno se to velmi podařilo. Na to že místní, tak excelentní support!
V podstatě již náš domácí DJ v pravém slova smyslu, zvukový génius, crossoverový čaroděj, tvůrce úžasných aranží, úspěšný producent, remixér, současný i bývalý člen mnoha kapel a jedna z největších elektronických ikon současnosti. To vše pasuje pod jediné jméno Daniel Myer a jeho main-side-project Architect. Jeho experimentální hudba pro mne byla vždy dost náročná. Dá se říct, že pro mě byl běžně z CD poslouchatelný jen Haujobb a Cleen. DSTR neboli dřívější Destroid i skoro drumm´n´bassový Architect mě z placky nebavili.
Loni jsme se vydali do Dresdenu na releasový koncert Project Pitchfork k desce „Black“ a tam jsme viděli Architecta naživo poprvé. Po pravdě – nesedli jsme si s toho na prdel, to fakt ne, ale potenciál jsme cítili všichni. To, co Daniel předvedl v neděli v Praze, bylo o několik světelných let dále. Dechberoucí harmonické kompozice, naprosto ukázková dynamika, kdy opravdu máte pocit jako na rozbouřeném moři. Chvíli vás drží na hraně vlny v obrovském hluku a tempu a najednou padáte o desítky metrů do studené klidné hlubiny. Jeho obrovská kreativita při vytváření zvuků, je až obsesivní. V každém songu použije jiný postup, brilantně se pohybuje nad spojnicí temných chladných nálad a expresivního zpěvu.
Absolutní vrchol byl to, co předváděl na dost zvláštní bicí soupravu. Viděl a slyšel jsem už velké stádo pseudo-bubeníků, kteří si myslí, že stále žijeme v dobách „Front By Front“ kdy Richard 23 a Tim Kroker určili agresivní po-Kraftwerkovskou novou formu, jak bude bubeník vypadat a znít (viz již neexistující Funker Vogt), nebo naopak neustálé plácání se v co nejkomplikovanějších postupech. Myer si ze všeho vzal trochu a namíchal nadmíru lahodný koktejl, kdy nenudil složitostí a nedrtil intenzitou, i když nám obě polohy dával měrou vrchovatou.
Nedávno se ke mně dostala jeho poslední deska pod hlavičkou Architect, mě to v autě fakt nebaví, ale naživo se tetelím blahem. Stejné to mám s Dirkem Ivensem a jeho Klinik, Dive, Sonar i Absolute Body Control. Prostě si to z desky nepustím, ale naživo je to bomba! Po poradě s experty, jsme vypočuli tyto songy „Freaks“, „For You“, „Altitude“, „Hummingbird“, „The Shadow Of Eye“ a „The Sun“. Daniel do Prahy jezdí nesmírně rád, dokonce při svém loňském DJ vystoupení řekl, že kdyby nebylo Lipsko pupek elektroniky, přestěhoval by se sem za námi! Je na něm znát, že se narodil ve východním bloku a proto neřeší takové detaily, jako odmala zmlsaní zápaďáci. Na závěr se samozřejmě ozval již tradiční pokřik „Thank You Daniel“ (modří vědí) a nastal klid před bouří.
Nevím, jestli byl klub vyprodán, ale lidí tam bylo fakt ranec. Jelikož RC má velmi malou backstage a šatnu nejvíc nešikovně naproti merchandise baru, vždy poznáte, když prochází kapela publikem k pódiu – teda pokud nejste debil. Já jsem asi debil, protože po intenzivním pokukování „kdy už půjdou“ se najednou zhaslo a už tam byli - Intro uvádí na stage Project Pitchfork.
Nemá cenu zdržovat, hned nasazují megahit poslední desky „Black“, titulní „Pitch-Black“. Pokaždé přemýšlím, jestli se mi víc líbí „Rain“, nebo tahle. Obě jsou pro mě vrcholem desky a obě se nehorázně povedly. Některé songy již skoro zlidověly, jak jsou slavné a provařené, jednou z nich je rozhodně „Timekiller“. Přece jenom nechodíme na metal, ani na punk, takže nějaké velké kotlení u nás není prvořadé, ale to co se dělo při „You need a timekiller and you don´t understand, I am like quicksand, lick it from my hand, I am your timekiller, i let your mind expand, I am like quicksand, lick it from my hand“ byl mazec, který jsem snad v RC ještě nezažil. Celý sál zpíval synťáky s Dirkem „Tick tock, tick tock madness comes tonight ná ná ná nana….“. To jsem fakt nečekal, máme je tady tak často a venku je vidíme taky imrvére, tak jak je možné, že to byl tentokrát takový nářez? V Lipsku jsem na nich zažil čtrnáct tisíc lidí, ale tady to bylo lepší.
Někteří z nás byli den před tím v Dresdenu a recenzovali, že se to nedalo srovnat, jakou intenzitu dal Peter do pražského koncertu. Oni tady prostě hrají rádi a my si z nich vytáhneme, co potřebujeme! Začíná „The Circus“ při kterém si někdo vedle nás poprvé všiml, že na pravé straně nestojí Jürgen Jansen, ale sám Daniel Myer. Info od kapely bylo, že se Jansen nachladil, ale vzhledem k jejich sobotnímu mejdanu v Dresdenu si umíme představit jeho "rýmičku".
Byl jsem zvědavý, jak Dirk Scheuber nahradí Jürgenovy backvocaly, ale Dirk se celý koncert tvářil jako kokot a jestli něco kňoural, tak to bylo tak potichu, že to tam ani nebylo. Nijak to neznehodnotilo koncert, protože Myer vše odzpíval, jako by s Vidlema hrál odjakživa. Neodvažuji se posoudit, jestli skutečně hrál, nebo mu to pustili z playbacku a on jenom předstíral, ale zpíval jak o život a tím jsem si jistý! Opravdu musím napsat, že už mě Scheuber sere – tváří se jak debil, vypadá to, že ho to vůbec nebaví, když už ho zvukař vytáhne, aby byl slyšet, zpívá falešně jak Anička-Dajdou. Dříve se alespoň tvářil, že je to jeho band a že ho to baví, dneska je tam opravdu k ničemu.
Přichází další klenot „Alpha Omega“. Vždycky si vzpomenu, jak jsem před devatenácti lety dokola poslouchal ten stereo ping-pong Alfa-vlevo, Omega-vpravo a tuším, že v plechové verzi CD byl poslední track „Omega Alpha“ a tam to bylo obráceně. Byl jsem nadšený, kolik bylo v Rock Café mladých, nových xychtů, kteří daleko víc reagovali na nové pecky – a my starý páky pochopitelně na vykopávky jako je „Alpha“. Kapela se znovu vrací k poslední desce skladbou „Midnight Moon Misery“, při „Endless Infinity“ a „An End“ se pořádně představují plešatá bubenická dvojčata Nook a Achim Färber. Je zvláštní využít dva drummery k v podstatě unisono hraní, oba dva hráli skoro pořád to samé, což ve srovnání s madness-twins from Combichrist, kde si to páni rozdělují tak, aby to byl co největší námrd, je skoro škoda. Myslím, že nás, kteří jsme si všimli, že zrovna hraje každý něco jiného, bylo opravdu málo. Aby to nevypadalo, že si stěžuji, to vůbec, jenom bych asi využil tu drum kavalérii více.
Přichází moje milovaná „The Longing“, na ní by se daly na konzervatoři učit harmonie. To je tak neskutečně povedený song, myslím, že se Peter během koncertu už nikde nedostane tak hluboko…“but where are you, I am calling your name“ pro moje uši opravdu skvostné. Nutno podotknout, že po takovém kotlení bylo i ve výborně odvětrávaném RC vedro jako prase, dokonce i křehká děvčátka byla durch mokrá (myslím tím zvenku, ale možná díky Peterovi i zevnitř). Znovu se vracíme k desce „Black“ a mladý rozjíždí pogo, protože hraje „Acid Ocean“ a my starý už sbíráme síly, neboť po „En Garde“ bude „Conjure“. Ten oldschoolový zvuk je k nezaplacení, přesně je vidět, jak z útrob hlediště vylézají pamětníci, kteří přišli právě kvůli takovým songům „no chemicals no dust no leaders, no violence no dust no leaders“ zpíval celý kotel, nebo celý sál?
Můžu vás ubezpečit, že s sebou přivezli kompletní light-set a když se poprvé na třech led-panelech rozsvítil původní, dnes už retro, nápis PROJECT PITCHFORK s vidlí, bylo znát všeobecné uspokojení. Je super, jak detaily ovlivňují koncert, asi i proto nás to tak baví. V tenhle moment jsem si uvědomil, že Spilles nechodí neustále k Myerovi proto, aby ho podpořil, on se chodil radit, kterou pecku zahrají. Ano, asi by bylo přirozené, poradit se s Dirkem, když tu kapelu spolu založili, ale Scheuber byl fakt prdelně protivný, tak co s ním, že jo? Oni mají už od loňského release koncertu ustálený třicetidvousongový playlist, který podle potřeby prohazují a doplňují o vyhlasované songy.
Plán byl takový, že po „Contract“ nás zase vystřelí kanónem s názvem „Rain“, tolikrát mi snad na nohy nikdo v životě nešlápl. „Time is calling in my name, Come back to me“ – paráda, je až s podivem, jaký feeling v tomhle songu je. Pobavilo mě moment, kdy v klipu vyhazují nad sebe ty neidentifikovatelné koule, jsem já a mně podobní voli začali taky „jako“ vyhazovat a Petera to rozesmálo. Díky kreativitě pořadatelského teamu, jsme měli možnost si na Sanctuary.cz odhlasovat tři pecky, které nám PP zahrají a ta první byla „Requiem“. Zbožňuju interakci mezi kapelou a publikem, tak to prostě má být. Peter také s úsměvem zjistil, že pokřikovat na nás „shut up“ když na něj zrovna řveme „zaahreej stýýl roous volee“ je blbost a nechal si info o hlasování až po „Beholder“.
Při „Enchanted Dots Of Light“ bylo jasné, že se nadechují k závěrečnému náporu, který obvykle vrcholí při „Fire and Ice“. Bože to je pecka, něco tak naléhavého a silného se podaří složit fakt jednou za život! Vypadá to, že i pro band je to náročný song, po posledním beatu si evidentně i frontman oddychl, že už jí má za sebou. Těžko oddychovat, když přichází orgasmus večera – druhá odhlasovaná pecka, jedna z nejlepších elektro pecek ever „God Wrote“. To bylo jako když bouchne bomba, ruce-nohy-hlavy všude. „Running to you, as fast as I can, I try to reach you-to save you, to be with you the last time, the last time before we die, GOD WROTE THE FULL STOP“.
Musím se přiznat, že po tomhle námrdu jsem už moc nevnímal, dokonce ani moji oblíbenou „Souls“ jsem si už moc neuvědomil. Ještě další dvě si moc nevybavuji, a to „The Queen of Time and Space“ a „Rescue“. No a to už se chýlíme do úplného závěru, poslední odhlasovaná byla legendární „K.N.K.A.“. Text tohohle songu byl na tričkách všude kolem nás, takže jsme si s chutí zazpívali „Killing nature, Killing animals, Don´t disturb, We love our chemicals“. Podařilo se nám vydupat ještě jednu Black-oidní a to „Onyx“ a potom se už všichni čtyři muzikanti a jeden protivný kokot odebrali do šatny a my se přesunuli rychle na bar.
Ještě než to uzavřu, musím za nás všechny poděkovat teamu SANCTUARY.CZ, jsme opravdu šťastní, že vás máme – bez vás bychom měli jen D smack U a to by bylo málo… Nephi, Zelí, Ezi a vy ostatní DÍKY MOC!!!! Jsem ochoten připustit, že to byl jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl!! Ještě jednou zasloužený DÍK!!
Celá kapela (kromě Dirka samozřejmě) se po převlečení vykulila z šatny mezi nás. Peter byl nadšený a dával to značně najevo, úsměvy, focení a dokonce objetí! Musel jsem mu konečně říct, že on je pro mě největší electrostar v Německu a to znamená, že je NEJVĚTŠÍ ELEKTROSTAR NA SVĚTĚ!!! Ukažte mi někoho jiného! Usmíval se, dělal překvapeného, ale neprotestoval a evidentně ho to potěšilo.
Kluci pokračují dále do Königsteinu, Potsdami, Glauchau a Mnichova. Nook se nechal slyšet, že nevěří tomu, že to bude někde ještě lepší. Frontline Assembly tvrdí, že podobně dokonalé koncertní místo je i Glauchau, ale sem stejně jezdí radši. Tak jim samozřejmě s chutí věříme. Na závěr jednu zákulisní šuškandu – na podzim vyjde nová deska Project Pitchfork, takže se s nimi zase brzo uvidíme, ale v novém programu!
Playlist
1. Intro
2. Pitch-Black
3. Timekiller
4. Midnight Moon Misery
5. Alpha Omega
6. Endless Infinity
7. An End
8. The Longing
9. Acid Ocean
10. God Wrote
11. En Garde!
12. Conjure
13. Contract
14. Teardrop
15. Rain
16. Requiem
17. Beholder
18. Enchanted Dots of Light
Encore:
19. Fire and Ice
20. Souls
21. The Queen of Time and Space
22. Rescue
23. K.N.K.A.
24. Onyx
Fotoreport od JiSeho najdete v naší galerii.
Komentáře
Přidat komentář