Ezechiel | 02.11.2007 03:34
Autor: Pavel Zelinka
Menších festivalů věnovaných darkwave hudbě všeho druhu je na západ od našich hranic celá spousta. Nejsou možná tak velké jako Wave Gotik Treffen nebo M'Era Luna, člověk si na nich zato užije klidnější až rodinnější atmosféry za řádově nižší vstupné. Jedním z nich je i Nocturnal Culture Night, jehož druhé pokračování letos lákalo našince i na dvě české vějičky - No Name Desire a Depressive Disorder. Oba naši zástupci vystupovali až v neděli, takže je na chvíli opustíme a vrátíme se o den dříve do odpoledních hodin. Po tří a půl hodinové cestě z Prahy parkujeme v městečku Deutzen nedaleko Lipska. Za zvuků vystupujících Absurd Minds vyřizujeme akreditace pro sebe i kapely, takže když se vrhneme do přírodního amfiteátru, kde je umístěna vetší stage, abychom si trojku okolo Stefana Grossmanna užili, dostali jsme v ústrety doslova poslední tóny. Nevadí, alespoň máme čas si projít místní "kulturpark", kde se celý festival odehrává.
Stupňovitý amfiteátr u hlavní stage pojme dva až tři tisíce lidí. Na jeho horním okraji jsou stánky s občerstvením, deskami i stylovými módními doplňky (českou výpravu nejvíce plyšová veverka z animáku Doba ledová). Menší stage má opravdu pidi rozměry a je umístěna na kraji parku na druhé straně domu, který v době festivalu slouží jako velín. Nebyla by to pořádná darkwave akce, kdyby tu nebylo středověké městečko s žánrovým trhem, hudebníky a medovinou. Tak a teď zpátky za hudbou.
**Sobota**
Už po přejezdu hranic se počasí rapidně zhoršilo, obloha se zatáhla a spustil se drobný, občas ale také pěkně hustý déšť. Podobná situace vládla v sobotu bohužel i v Deutzenu, takže pláštěnka či deštník byly nezbytné propriety fanouška. První kapela, kterou jsme si mohli vychutnat v plné kráse byli Frozen Plasma. Tato dvojice ve složení Felix Marc a Vasi Vallis snoubí svou dusavou muziku s trancem načichlými klávesovými motivy, jež poletují vysoko nad zemí. Do toho všeho vstupuje stylově velebný zpěvákův hlas, jenž bohužel zůstane stále ve stinné poloze a ani tam nebyl dostatečně jistý v kramflecích. To následující trojka Solitary Experiments už byla silnějším douškem kávy. Trochu oldschool EBM, trochu synthipop, špetka industriální tvrdosti...tak bychom mohli vykolíkovat podstatně širší hudební teritorium party z Frankfurtu. Škoda jen statičtějšího projevu celé formace a zapomínajícího frontmana Dennise Schobera, často nahlížejícího do šmíráků na podlaze. S posledními tóny tria byl čas se před setměním ubytovat v připravených stanech, takže když jsme se vrátili na místo činu, show další trojice Sono byla v největším proudu (čtvrthodinové pauzy mezi vystoupeními byly většinou dodrženy). Místo dvojí řady žehlících prken, pardon kláves na scéně, se na stolech objevili samplery, notebooky, Mini Moog a v popředí zpěvák a kytarista vzezřením připomínající anglického intelektuála Billyho Bragga s hlasem jemnějšího Davida Gahana. Ze přelomu 80. a 90. let vytáhli nemaskované elektro popové odkazy a na rozdíl od předchozích bubáků rozjeli zábavu na pozitivní notu. Občas připomněli Northern Lite, bez kytary pak přiznali kořeny ve velmi pietním coveru Killer od Adamskiho. Byl to čirý pop, nutno ale dodat že velmi uvěřitelný a suverénně podaný, takže i přes silnou průtrž mračen, která během jejich setu zaplavila část pódia včetně kytarových efektů, zůstala v amfíku pěkná suma posluchačů, která vyprovodila Sono bouřlivým potleskem.
To už ale přišel nejvyšší čas na největší hvězdu večera, gothic rockovou skvadru Diary Of Dreams. Vzhledem k tomu, že se o jejich show nedávno rozepsal Ezechiel v rámci popisu letošní Castle Party, nebudu plýtvat místem a jen potvrdím, že čtveřice nejen zahnala špatné počasí a předvedla dobrou show, ale na závěr musela ještě dvakrát přidávat. Poslední rozloučení s publikem, jež zaplnilo hlediště nejméně z dvou třetin, čas na jedno pivko (čtvrtinka bratru za 2,5 Euro) a buď přesun k velkému táboráku, nebo cesta do hajan. Osobně jsem zvolil variantu dvě.
**Neděle**
Nedělní ráno už od začátku naznačovalo festivalové obci, že dnešní den nebude tak ostrou zkouškou fyzické odolnosti. Silný vítr sice mraky z oblohy neodehnal, ale dešti nedal šanci se znovu předvést. Záchod za 20, sprcha za 50 centů, pak procházka okolo místního jezera, snídaně, a fanoušek mohl vesele vyrazit konzumovat další porce živé muziky. První, kdo vyzkoušel připravenost návštěvníků na malém "lesním" pódiu byla domácí trojice Project Darklands. Jejich tvrdší elektronika nabírala časem čím dál tím jasnější kontury, bohužel přímým směrem k ikonám Project Pitchfork. Navíc jejich tvorba byla přinejmenším béčkovým odvarem party okolo Petera Spillese. Hned po nich nastoupili na pódium první zástupci české školy a to Depressive Disorder a nutno poznamenat, že ostudu rozhodně neudělali. Stoprocentní Disorderovo nasazení, výborný zvuk brzy po začátku setu spolu s převážně rychlejšími kousky repertoáru brněnské dvojky vytvořilo pod pódiem sice nikterak velký, ale zato oddaný kotlík, jehož součástí se stal i masivní stage manager velkého pódia. Tudy cesta ven vede.
Jako další okupovala pódium Gothika. Japonská dvojka mě názvem trochu zmátla, rozhodně ale podobně jako nedávno v Praze vystupující The Royal Dead dokázali, že muzikanti ze země vycházejícího slunce to mají hozeno opravdu trochu jinak. Duo, u něhož nebylo díky líčení, účesům a oblečení na první pohled zřejmé, jakého pohlaví je, nejdříve spustilo mírně kabaretně, Andro překvapil hlubokým kultivovaným hlasem ála Nick Cave, ovšem poté přišel ostrý střih a decentní dekadentní nálada přešla do zběsilých gabba otáček a zase zpět. Německé publikum nestíhalo. Zajímavý a netradiční zážitek, který bych si klidně někdy zopakoval. Pódium už ale osiřelo a Pražáci No Name Desire se snažili ve vražedných 10 minutách pauzy sestavit a nazvučit svou rozsáhlou aparaturu. Úsečný pozdrav publiku jejich mateřštinou a jelo se. Teda jelo, tentokrát to v mých uších trochu drhnulo. Možná za to mohl neinformovaný zvukař, možná slabší aparatura a svěží vítr, rozhodně z typické EBM masy, která nese znaky klasiků scény Pouppée Fabrikk nebo starší Armageddon Dildos, se nepříjemně vyloupl obnažený Wereho vokál, jež nezasazený hluboko do elektronicko-padové masy ztrácí na rytmické přesnosti a odhaluje intonační limity. Škoda.
Po No Name Desire měla přijít na řadu poslední party malého pódia To Avoid, kterou mají mnozí v paměti z jejich loňského vystoupení na pátém dílu Electro Prague festivalu. Vinou technických potíží se začátek jejich vystoupení posunul hluboko do rozjetého programu hlavní stage, takže o jejich vystoupení snad příště. V amfiteátru už bylo příjemně zaplněno, když na pódiu přivedl matador Nik Page (ex-Blind Passengers) svojí novou sestavu Songs Of Lemuria. Nečekejme od nich žádný elektro industrial, vždyť hlavní postavou formace je především operetní zpěvačka Michael Laubach s čtyřoktávovým rozsahem, jíž doprovází nejen Pageův protipól, ale i dobře temperovaný klavír a violoncello. Zatímco loňské EP "Shake The Disease" nabídlo pouze decentní úpravy nesmrtelných Depeche Mode s lehce kabaretním podtónem, připravovaná dlouhohrající novinka rozšířila záběr i na další veličiny jako například Nirvanu, The Doors, Einsturzende Neubauten, A-ha a další. Posluchači usazení na betonových podstavcích či dřevěných sedačkách tak byli svědky stylizovaného představení s rozmáchlými gesty mezi nainstalovanými dámskými figurínami a červenými křesílky. Bylo to decentní, mírně patetické a velmi milé.
Po akustickém oddechu přírodní hlediště zhoustlo černým náporem posluchačů neboť se chystalo vystoupení dalšího vrcholu festivalu - Garden Of Delight. I oni, stejně Diary of Dreams (jejichž předák Adrian Hates basoval v GOD před desíti roky), mají za sebou dlouho ušlou dráhu lemovanou mnoha výbornými deskami s klasicky gothic rockovým oparem. Dvojitá vozba elektrických kytar, basovka (v rukou něžného pohlaví), charismatický frontman s praporem na žerdi - to byl obal temného, na automatickém bubeníku a předtočených klávesách postaveném soundu, který byl možná hůře stravitelný, ale mě svou minimalistickou uhrančivostí dostal více než včerejší Diary Of Dreams. Posledním vystupujícím byly Zeraphine, kteří už tak stylově gotičtí nejsou, přesto je jejich tvorba vycházející z tradičnějšího tvrdšího rocku 70. let s příměsí posledních nu výbojů severoamerického kontinentu. To vše ale obaleno černým suknem tvoří novotvar, který je ne tak vlezle hitový jako HIM, přesto oslovující posluchače napříč scénou. Není divu, že domácí publikum se chytalo ve velkém. Naše dvoučlenná posádka se v druhé polovině koncertu tiše vytratila ze scény vstříc noční jízdě domů.
Jak už jsem psal, Nocturnal Culture Night nehostí samé velké hvězdy jako velké megafestivaly, na rozdíl od nich ale darkwave fanouškům přináší příjemnější rodinnou atmosféru blízko našich hranic za velmi přijatelnou cenu (letos to bylo 23 Euro na celý třídenní festival). Pokud tedy ve vašich plánech mají finanční limity důležité slovo, tento festival by mohl být dobrou alternativou.
Komentáře
Přidat komentář