Jak Sedmička tancovala se synthwave mrtvými? Přečtěte si sami...
Za fotky děkujeme Ivo Oskar Osvaldovi.
Těžko říct, proč se čím dál víc současných umělců zvukově vrací k osmdesátkám. Evidentně to není jen nostalgie po zašlých časech "when we were young", paření na Commodoru 64 a VHSkách s akčňáky. Ani pouhý stesk po pocitu, kdy si člověk vybavený walkmanem a kazetami se soundtracky stočenými přímo z reproduktoru televize mohl aspoň na chvíli připadat jako Danny La Russo nebo seržant Martin Riggs. Přesto vlna synthwave momentálně kulminuje a nezpochybnitelně oslovuje i o generaci mladší tvůrce a posluchače.
To bylo ostatně dost dobře vidět i v sobotu 2. března na slušně zaplněné Sedmičce, kde se vytvořila sympatická směs milovníků herních soundtracků, návštěvníků s tričky Blaze Bayleyho či Carpathian Forest i starých známých rezidentů gotických akcí. 80's prostě táhnou napříč věkem i žánry.
(Barbora) Přestože jsem na Sedmičku dorazila na osmou, úplný začátek koncertu britských LeBrock jsem nestihla a vlítla tak přímo do plné palby. Na stagi byli dva vlasatí kluci ve stejných saténových bomberech, u kterých bych od pohledu nevěděla, co čekat. Jenže jeden servíroval neskutečný kytarový sólo a druhý zpíval. A jak!
Kapelu jsem si nenaposlouchala předem, přesto mě chytila za srdce hned prvním songem, a byla to právě upřímnost, nasazení a hlasové kvality zpěváka, které jejich projev odlišily od ostatních synthwave projektů, jichž je v poslední době na scéně čím dál víc. Shauny předváděl skvělou interakci s publikem, byl velmi kontaktní a nebál se ani jít s mikrofonem přímo mezi lidi, kteří mu nadšení ochotně vraceli.
Set hitovek z obou vydaných nosičů "Action & Romance" a "Real thing" připomněl spoustu kultů jedné dekády, která se v poslední době tváří, jako by nikdy ani neodešla. Kytara, klávesy nebo jenom zpěv, každá písnička přichází s novým způsobem, jak typické synthwave motivy použít a moc se u toho neopakovat. Melodický synth-rock, retro adorace a lehce potemné synthwave mi v hlavě od koncertu už zůstaly a pořád dokola teď poslouchám ze srdce procítěnou "Call me", energicky nakopávací "Runaway", "Please don't cry" i o něco hutnější "Galactic Smasher".
(ez) Ale ani Amíci Dance with the Dead se s tím nemazali. Hned úvodní pecka "Go!" (otvírák aktuálního alba "Loved to Death") posluchače bez milosti vykopla do prvního levelu, přímo mezi hořící barely na popraskané asfaltce, která nás má skrz hordy záporáků dovést až k finálnímu bossovi. Zvuk byl tak masivní, až se chvílemi sléval a zahlcoval, válcován hlavně kytarami. Pravda, synthwave je jeden z mála žánrů, který si přímo říká o digitální zkreslení a olbřími reverby, ale chvílemi bylo kytar prostě moc.
Oba hráči do toho šli hned od začátku neméně napřísno. Zvlášť Tony Kim připomínal Godzillu utrženou ze řetězu a u drcení ostrých riffů házel patkou jako opička na gumičce. Mimochodem, dokážete si v kapele, která resuscituuje zvuky 80's her, představit vhodnějšího frontmana než Asiata? Težko. Tohle je Tokyo 2.0!
Obecenstvo se zvukovým válcem nechalo dost ochotně strhnout, podupávalo až dozadu ke zvukaři a nejednou se spontánně roztleskalo do rytmu – ať už se hrálo z novinkové desky, debutu "Out of Body" nebo čehokoliv mezi tím. Nicméně je pravda, že navzdory střídajícím se rytmům a proměnlivé dávce kytar (od tklivých, procítěných tahaných 80's hardrockových sól až po poctivou heavymetalovou riffařinu v tracích jako "Red Moon") byl zvuk jasně daný a nepřítomnost zpěvu po čase trochu začala tavit jednotlivé tracky v poněkud jednolitou plochu.
Čili když se pak do zvuku masivních synťákových ploch ozvalo Hetfieldovo "Come crawling faster, obey your master", set jako by se znovu nadechl – a nejen kvůli tomu, že publikum prostě nemůže nezareagovat na metalovou ultraklasiku, ale už kvůli samotné přítomnosti zpěvu (ač vysamplovaného). Moudrý tah. Jen s hláškami z cool filmů stejného efektu prostě nedosáhnete. Po restartu jako by publikum začalo znovu ostřeji vnímat osmdesátkovou atmosféru, plachtící na křídlech vzdušných synťáků, sympaticky nakopnutou silovými beaty.
Se vším respektem ke kytarám je ale dlužno dodat, že ten největší tanec nastal, až když Kim odložil svou šestistrunnou bestii a vlezl dozadu kroutit synťáky. Taková "Riot" byl masakr první třídy – tvrdý, zvukově nesmlouvavý, plutoniem nakopnutý hrubě do červených. Jednomu se až při tom smýkání po parketu zasteskne, že takový sound aby na současné tvrdě elektronické scéně lovil mikroskopem. Výborný. Od té doby už všechno jelo v high-gain módu. Dokonce i s těmi kytarami.
Úplně nejvíc se ale obecenstvo urvalo poté, co dozněla blikající synťáková arpeggia "Robeast", Dance with the dead se vzdálili ze scény a vrátili se napálit další cover, tentokrát "Kickstart my Heart" s Mötley Crüe. Glamsynthwave peklo rozdusalo snad i barmany a zpěváka z LeBrock katapultovalo na okružní stagedive jízdu klubem po rukou fanoušků. Jen zase – stačilo by malinko ztlumit kytary, aby neválcovaly všechno, včetně beatu. Nicméně finále to i tak bylo mocné. Pak už zbývala jenom "Become Wrath" na rozloučenou, rozsvítit v sále a za zvuku "Orinoco Flow" od Enyi se jít pokochat překrásnými barevnými vinyly na merchi. Dobré to bylo. Jestliže osmdesátkový odkaz dokáže lidi pořád takhle vybudit a inspirovat umělce k podobným počinům, dává smysl mu naslouchat. Insert coin and push button to continue.
Všechny fotky najdete tady.
Komentáře
Za mě předkapela - LeBrock byla mnohééém lepší.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.